Strachy jsou od toho, aby se překonávaly

By Little Dreamer - srpna 25, 2019


Ahojte
útržky na tento článek mě tak různě napadají už dva týdny, ale zatím jsem nenašla odvahu na to, abych je hodila do článku. Bojím se totiž, že je nedokáži poskládat tak, aby dávaly smysl. Rozhodla jsem se ale po těch dvou týdnech, že se o to alespoň pokusím a jestli tento článek čtete, dospěla jsem k názoru, že je to publikovatelné. No, tak já se jdu snažit! (Lenka z budoucnosti: Vlastně to vůbec nebylo těžké, opět mě od toho odrazoval jen ten můj "strach".)

Kdybyste se mě zeptali, jestli jsem člověk, který se ničeho nebojí a nebo klasický strašpytel, v odpovědi bych neváhala ani chvilku a vystřelila bych, že strašpytel. Neodvážila bych se ani říct, že jsem něco mezi. Bojím se každé nové věci. 


A jedním z mých strachů je strach z výšek a právě tento mě přivedl k nápadu na tento článek. Sice vím, že se ve výškách necítím vůbec komfortně, ale zase nejsem taková, že bych kvůli ním nějak bláznila. Jo, když si mohu vybrat, jestli se do výšek vydat a nebo ne, odpověď bude ne. Jakmile se ale v nějaké ocitnu a nevím to dopředu, nejsem taková, že bych řekla ne a zůstala stát. Chvíli sice váhám, ale nakonec to většinou dopadne tak, že se kousnu a rozhodnu se strach překonat. A takto jsem překonávala sama sebe na výletu, na kterým jsem byla před 14 dny a který jsem si chtěla nechat pro sebe. Nebudu vám sice vyprávět nějaké podrobnosti, ale právě tento výlet mě přivedl k tomuto článku. Ocitla jsem se na krajích skal a následně před slezením jedné z nich. A ta výška byla vidět. 

Scénář byl klasický. Stála jsem nahoře, koukala dolu a v hlavě mi blikalo, ať se otočím a najdu jinou cestu a nechodím tam. Říkala jsem si ale, že přece nebudu až takováhle srábotka a nebudu komplikovat celý výlet. Přede mnou se chystal jít dolů pán s dítětem na zádech. Koukala jsem na něj a říkala jsem si, že když to dá on, tak přece musím taky. A tak jsem se rozhodla, že se svému strachu postavím. Slezla jsem to a opět se dostavil ten pocit, když překonáte svůj strach. Měla jsem nakonec pocit, že když jsem zvládla toto, jsem nesmrtelná a zvládnu už prostě vše. V hlavě jsem tančila všechny možné rituální tance kolem ohně a bouchala prosecco. A to, prosím, ani jednu z těchto věcí neumím.  Najednou mi došlo, že prostě stojí za to se těm strachům občas postavit. Že ne vždycky jsou odůvodněné. 

Jo, je to to, o čem se pořád mluví. To vystoupení z komfortní zóny. Že po něm se dějí ty nejlepší věci, na které budeme ještě dlouho vzpomínat. Jo, já to taky nějak vím a taky všude slyším. Občas ale zapomínám si to připomínat v reálu. Je tak jednoduché říct, že prostě tam nepůjdu, na tohoto člověka nepromluvím. A už v žádném případě si na sebe nevezmu nic oranžového a nebo zeleného. Heh. Sice jsem teď popisovala svoje strachy z výšek, které se časem trochu mírní, ale kdybych v uplynulé době zažila i jiné takto velké "strachy", měla bych určitě víc o čem vyprávět. Pro mě totiž občas je vystoupení z komfortní zóny i blbé opuštění těch 4 zdí, které mě chrání od celého světa. 

Jestli jsem chtěla tímto článkem něco říci, tak je to to, abyste jen neposlouchali tyto řeči o tom, jak je skvělé vystupovat ze své komfortní zóny. Radši místo toho jděte a prostě se svému strachu postavte a zažijte alespoň na chvíli pocit nesmrtelnosti! (A těch rituálních tanců samozřejmě taky.)

Kdy naposledy jste se svému strachu postavili vy? 


Těším se na vás u dalšího článku,
Lenka

Sledujte můj Instagram - zde
Sledujte blog na Facebooku - zde
Přidejte se do giveaway skupiny - zde

V neposlední řadě sledujte můj blog přes GFC (v menu), jestli se vám tu líbí ♥  

  • Share:

You Might Also Like

10 komentářů

  1. Moc hezky jsi to napsala, Leni. Jsi statečná, že jsi se takhle překonala! Úplně ti rozumím, taky mám své stracha komfortní zónu, snažím se teď jít ještě o krok dál a zjistit, z čeho ten strach pochází. Tedy strach "bojím se výšky" - ale proč? Protože se bojím, že se mi něco stane? Protože jsem jako malá někde spadla? Nebo proto, že mi někdo řekl, abych byla opatrná? Když se mi totiž povede nějaký takový strach rozklíčovat, tak zmizí :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo, taky si myslím, že je důležité, abychom věděly, odkud pochází :) ten můj z výšek je z toho, že mi jako malé propadla noha skrz část střechy -.-"

      Vymazat
  2. Nádherný článek! :) Já mám tak trochu pocit, že jsem se mému strachu postavila právě dneska.. Já nesnáším nemocnice, mám z nich takovu zvláštní úzkost až možná fobii, ale dneska jsem samu sebe překonala a doprovodila babičku na vyšetření právě do nemocnice :) Možná je to úplná maličkost oproti strachu z výšek, ale i tak to pro mě bylo vystoupení z komfortní zóny :)

    Another Dominika

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nemyslím si, že je to maličkost a jsem ráda za tebe, že se ti toto povedlo! ♥

      Vymazat
  3. Strach z výšek mám také, ale když jsem byla menší, vůbec mi nevadily. Každopádně tohle já asi nikdy nepřekonám, dělá mi problém i sundat prádlo ze šňůry na balkóně a to bydlíme "jen" ve 3. patře :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mě taky jako malé nevadily, ale pak mi propadla noha skrz vrstvu střechy a to příjemné nebylo..:D Třeba by se to jednou povedlo, ale chápu, jak jsou tyto strachy nepříjemné :)

      Vymazat
  4. Presne takýto zážitok mám spred pár rokov, kedy som bola prvýkrát na via ferrate alebo liezť na lezeckej stene. Nemám síce strach z výšok, ale predsa len na čokoľvek človek myslí, keď visí na lane len tak vo vzduchu. Je výborné, že si sa takto prekonala! Bojovať so strachom je podľa mňa veľmi ťažké, ale keď sa mu človek párkrát postaví, je to oslobodzujúce :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jé, tak to jsi skvělá, žes to dokázala! :) Děkuji, je to potřeba, jinak se člověk nikam pořádně neposune :)

      Vymazat
  5. Naprosto s tebou souhlasim. Jsem v tomhle úplně stejná, protože se taky bojim skoro všeho novýho, ale vždycky to jdu zkusit překonat. Můj největší strach jsem se musela naučit zvládnout nedávno a dost mi to změnilo život! :)


    GrünHauz
    Š.

    OdpovědětVymazat

Děkuji za komentáře <3