sobota 16. února 2019

Recenze: Eye Catching mascara - Bourjois Paris


Ahojte,
v poslední době jsem byla tak zahloubaná ve svých myšlenkách, i předešlé články tomu napovídají, že jsem se úplně zapomněla věnovat zdánlivým povrchnostem, kterými je třeba kosmetika. Není to tak, že by mě přestala bavit, jen jsem si v poslední době našla ty své oblíbence, které nezrazuji. V čem se ale nedokážu vzdát testování, jsou řasenky. Miluji testování řasenek! A dnes se podíváme na řasenku od Bourjois Paris. 


Řasenku jsem si kupovala hned, když vyšla jako novinka. Na první pohled mě zaujala svým konceptem a taky tím, že byla ve slevě (pššt) a musela jsem ji mít. Vlastně si už nepamatuji, jestli byla v nějaké krabičce a nebo se prodávala volně, jak ji můžete vidět na fotkách. Řasenka sama o sobě je docela těžká, protože je skleněná. Přijde mi to elegantní a jelikož ji nikde nepřenáším, nevadí mi ani to, že je možná o trochu těžší, než kdyby byla klasicky v plastu. Na víčku má dokonce detail dvou koček, kterých jsem si všimla snad až po měsíci používání.

Pro pokračování ve čtení klikněte na:

středa 13. února 2019

Jak prožít nádherný Valentýn, i když jste single


Ahojte,
původně jsem chtěla Valentýn nadobro ignorovat, ale nakonec jsem se rozhodla, že na něm najdu nějaká ta pozitiva, i když ho nemáte s kým slavit. Jste spíš ti lidé, kteří Valentýn řeší a nebo spíš lidé, kterým je jedno? Já jsem vždycky byla spíš ta druhá skupina lidí. Jednou se mi kvůli tomu stal i takový trapas, ale ten vám radši řeknu až na konci článku. Tak jdeme na to!


Nemusíte se o nic starat
Toto je jednoduše to nejlepší na celé té situaci. Zrovna nedávno se bavil můj kamarád s kamarádkou, kteří jsou oba zadaní. Kamarád se ptal kamarádky, co se svým přítelem na Valentýna plánuje. Vidíte v tom to rande z povinnost? A kamarádka říká, že spolu na Valentýna nebudou. Kamarád vykulil oči a moc nechápal proč. Nevím, je fajn se s druhým vidět, ale rozhodně by to nemělo být kvůli tomu, že je 14. února. A vy tohle absolutně nemusíte řešit. To je fajn, ne?

Nečekané pozvání
Když už jsme u těch rande na Valentýna, možná se vám i stane, že vás někdo na jedno pozve. Bude to nečekané a tím pádem i hezčí. A nebude to ta povinnost. Nikdy nevíte! 

Můžete se rozmazlovat a využít Valentýn jako důvod
Udělejte si nějaké nezdravé jídlo, které si kvůli figuře zakazujete. Najděte si recept, který chcete dlouho vyzkoušet, nakupte si ingredience a v klidu doma si udělejte tu nejlepší večeři. Radši nikam nechoďte, z těch zamilovaných párů byste mohli chytit cukrovku. A dejte si ten milovaný čokoládový dort!

Kupte dárek sami sobě
Člověk musí rozmazlovat sám sebe. Proto si něco kupte. Něco, co dlouho chcete, ale mysleli jste si, že si to nezasloužíte. Zasloužíte a teď je ten nejlepší čas! Přece jen Valentýn je o tom, že vyjádříte lásku osobě, kterou milujete a třeba mu i něco koupíte. A sebe přece taky milujete, ne?

Udělejte si krásný den
Je docela smůla, že letos Valentýn vychází zrovna na pracovní den. Nebuďte ale v práci do nevidím, odejděte, co nejdřív to bude možné. Pusťte si oblíbený seriál a nebo vytáhněte tu knížku, kterou si chcete přečíst už dlouho. Pak si dejte dlouhou voňavou vanu a jděte spát brzy. Další den budete stejně šťastní jako ti, co trávili tento den s někým. (Možná i víc.)

Využijte akce různých eshopů
Tento bod je mi velmi blízký, jelikož jsem přesně tohoto využila. Valentýn začíná být komerční, prodává se kvůli němu plno věcí. Vyrábí se speciální čokolády v tvarech srdce, všechny možný kravinky. Plno obchodníků na tom jenom vydělává. I restaurace si určitě mnou ruce radostí, kolik hostů bylo. Kina. Myslím, že bych toho našla plno. A i eshopy samozřejmě nezůstávají pozadu a nabízí poštovné zdarma a nebo nějakou tu slevu. A toto je důvod, proč mít Valentýna rád!

Endorfiny a štěstí
Jestli rádi sportujete, vyrazte do fitka a nebo do parku. Myslím, že v tento den nebude moc nadšenců a pro vás zůstanou tato místa volnější. Navíc uvolněné endorfiny vám rozhodně zaručí dobrou náladu a také spokojené usínání pak. 

Srdíčkové předměty
Jestli máte rádi srdíčka, je právě tento svátek ideálním časem, kdy sehnat vlastně cokoliv s touto tématikou.

Tak to by byly pozitiva, která jsem našla. Teď vám asi řeknu ten trapas. S partou z vysoké jsme se domluvili, že 15. února vyrazíme na pochod na Sněžku a já a ještě jeden kamarád jsme museli jet do Prahy už den předtím, abychom mohli vyrazit nechutně brzo. Domluvili jsme se, že den předtím tedy zajdeme do kina, abychom neseděli každý na své koleji a nečuměli do zdi. Tehdy jsem byla zadaná, ale nějak jsem moc Valentýna neřešila a nemám ráda tyhle povinnosti, jak jste možná už pochopili, a kamarád Valentýn taky neřešil. Takže jsme nevěděli, že jsme si domluvili kino přesně na Valentýna. Tak nějak čas plynul a den předtím nás na to upozornila kamarádka a co hůř, i můj naštvaný přítel. Já se tomu jenom smála a kamarád se bál, že dostane do huby. Nakonec se z toho ale událost, na kterou rádi všichni z party vzpomínáme a smějeme se tomu. A od té doby si hodně dobře pamatuji, kdy ten Valentýn vlastně je, aby se mi tohle už nikdy nestalo. Všechno zlý je pro něco dobrý!

Co vy a Valentýn? Řešíte ho nebo vám je jedno? Myslíte si také, že je tento svátek čím dál víc komerční?

Mějte se krásně a na viděnou u dalšího článku,
Lenka

Sledujte můj Instagram - zde
Sledujte blog na Facebooku - zde
Přidejte se do giveaway skupiny - zde

V neposlední řadě sledujte můj blog přes GFC (v menu), jestli se vám tu líbí ♥

neděle 10. února 2019

Miluji inspirativní lidi aneb nadšení ze života


Ahojte,
v cílech pro rok 2019 jsem se zmiňovala o tom, že bych ráda zapracovala sama na sobě a udělala si ten svůj život trochu lepší. Nechci moc ztrácet čas, ale na druhou stranu se zase nechci připravit o odpočinek, který si dopřávám sledováním pitomých českých seriálů a mnohem častěji youtuberů. Youtubery ale v poslední době pomalu ale jistě začali nahrazovat jiní lidé, kteří mi právě v tomto cíli dost pomáhají.


Začala jsem sledovat hlavně na Instagramu lidi, kteří něco dokázali. Jako fakt něco. Neříkám, že již zmiňovaný youtubeři nic nedokázali, to rozhodně ne, vím, že je to velká práce. Ale asi jsem nějak vyrostla. Radši si poslechnu přednášku na téma seberozvoj nebo postavení žen v IT oblasti, než abych se koukla na nějaké video. Vlastně jsem hodně probrala i své odběry na YouTube a sleduji dál už jen ty, které jsem si fakt oblíbila. Je jich ale málo. A přibývají spíš odborné kanály o vzdělávání a hlavně o stavitelství a architektuře. Jo, takhle s ohledem času jsem ráda za to, co jsem si zvolila. (Ale píšu pořád hodně ráda a kdybych se blogem mohla živit, hodně bych přemýšlela, jestli se vzdát toho, co snad vystuduji.)

Na konci roku jsem měla horší životní období a nějak jsem přes něj zapomněla žít. Přežívala jsem jednotlivé dny a pořád jsem urychlovala čas, abych si už mohla jít lehnout do postele a nic nemuset vnímat, nic nemuset řešit. Už je to pryč, už mi zas dny přijdou krátké na všechny ty mé plány a činnosti. Naučila jsem se znovu žít život. Právě ti inspirativní lidé mi ukázali, jak umí žít svůj život a já jsem to od nich začala okoukávat. Konečně jsem byla ráda, že se na sociálních sítích sdílí hlavně ty dobré věci a dokázala jsem to ocenit. Možná si pamatujete, že jsem na to v jednom článku ze série "Na slovíčko s eL" docela nadávala. Pořád si ale myslím, že bychom se neměli na sociálních sítích tvářit jako největší sluníčkáři, je to nepřirozené.

Vždy, když jsem z něčeho nadšená, usmívám se nadvakrát. Jednou, protože jsem fakt nadšená a podruhé proto, že je vůbec něco, co mě dokázalo takto nadchnout. Nesmíme ve svém životě usnout na vavřínech a musíme se pořád rozvíjet dál a dál. Už párkrát jsem si v životě myslela, že jsem šťastná. Jo, možná jsem v té chvíli i byla, ale teď mi to tak nepřijde. Vždycky jsem totiž bojovala sama se sebou a teď, když jsem se naučila užívat si čas sama se sebou, jsou to úplně jiné pocity. 

Častokrát jsem si říkala, že tvrzení, že člověk musí mít první rád sám sebe, aby mohl mít rád někoho jiného, je kravina. Vlastně jsem chtěla, aby to byla kravina, protože jsem ráda sama sebe neměla. Teď ale vím, že to je snad to nejpravdivější, co mi kdo kdy mohl říct. 

A právě díky těm pár lidem, kteří mi svými životy vrátili mé nadšení do života, jsem se nad vším tímto zamyslela a došla jsem k názoru, že vlastně vůbec nemám mít důvod být z něčeho smutná. Pořád mám sama sebe. A pak taky ty kamarády, ale vzhledem k mé povaze je pro mě trochu důležitější vycházet sama se sebou. Viděla jsem to i v praxi. Nikdy jsem mezi přáteli nebyla šťastná, když jsem si o sobě myslela ty nejhorší věci. Teď, když jsem v pohodě, jsem v pohodě i mezi nimi.

Lidi, naučte se žít sami se sebou, dá vám to do života mnohem víc než milion přátel a lásek!

Jak jste na tom vy se seberozvojem a sebeláskou? Máte sami sebe rádi?


Mějte se krásně a na viděnou u dalšího článku,
Lenka

Sledujte můj Instagram - zde
Sledujte blog na Facebooku - zde
Přidejte se do giveaway skupiny - zde

V neposlední řadě sledujte můj blog přes GFC (v menu), jestli se vám tu líbí ♥

středa 6. února 2019

Recenze: Zimní čelenka


Ahojte,
jestli mě sledujete už dýl, víte, že jsem se dala do recenzování věcí z postovnezdarma.cz. Věci mám vždy v rámci spolupráce. Jelikož jsem student, tak se mi každá ušetřená koruna hodí, tudíž ráda takto zkouším levné věci, jestli za to vůbec stojí. Doteď jsem recenzovala 4 věci (1, 2, 3, 4) a vlastně jsem si neměla na co stěžovat. Dnes ale budu trochu přísnější. No tak jdeme na to!


Takovéto čelenky na zimu jsem si vlastně zamilovala už v Norsku, kde je nosilo plno holek. Když jsem si ji tam zkoušela v jednom obchodě, přišlo mi, že mi vůbec nesluší. Od té doby jsem to zkusila ještě několikrát a vždy jsem došla ke stejnému názoru. Nechtěla jsem se ale vzdát a když jsem viděla, že web nabízí zrovna tuto věc k testování, rozhodla jsem se, že tomu dám ještě jednu šanci a vyzkouším ji pěkně v klidu doma. Vybrala jsem si vínovou, která se mi hodila ke kabelce, kterou nosím nejčastěji k zimnímu kabátu. Někde se ale stala chyba. Nevylučuji, že se nestala na mé straně, je to dost možné, protože na faily jsem docela nadaná. Přišla mi červená čelenka. Byla jsem docela naštvaná. Vlastně do té doby, než jsem si ji vzala poprvé na sebe, protože jsem opět dospěla k názoru, že mi nesluší.

Pro pokračování ve čtení klikněte na:

neděle 3. února 2019

Na slovíčko s eL: Proč tolik řeším, co si o mně myslí ostatní?


Ahojte,
tohoto tématu jsem se už jednou dotkla ve článku, který jsem psala v Oslu. Jestli chcete, najdete ho zde. Zkráceně vám ale povím, o čem jsem se tam zmiňovala. Byla jsem v Oslu zrovna ve chvíli, kdy se tam konaly nějaká běžecká událost, kterou ale místní obyvatelé nebrali jako drama, ale jako šanci strávit nějaký čas venku a pobavit se. Zkrátka tam byli i lidé, kteří vůbec neběželi, jen prostě šli. A to mě zaujalo. Jak vůbec neřešili, co si o nich myslí ostatní a prostě se bavili.


Od té doby si všímám, že já jsem zrovna ten člověk, co toto nedokáže vypustit. I když si to předtím několikrát zakázal, prostě nechtěl řešit, co si o něm ostatní myslí. Několikrát si to i namlouval, nakonec ho ale stejně jeho vlastní hlava dohnala a dokázala mu, že to prostě řeší. Nezbylo mi nic jiného, než se prostě smířit s tím, že to tak je a pokusit se s tím pracovat. 

Chtěla bych být takový ten člověk, kterému je to úplně jedno. Jo, slyšela jsem i názor od člověka, který je přesně takový, že to vlastně taky vůbec není dobrý. Že nemá potřebu se v něčem zlepšovat, protože jakákoliv kritika ho vlastně vůbec nezajímá a tak je pořád stejný a ani ho vlastně nenapadne, že by se v něčem mohl zlepšit. Má prostě pocit, že je ve všem dobrý a nepochybuje o tom. Určitě si ale užívá všední věci, tak jak chce on a ne tak, jak si myslí, že je to společensky přijatelné.

Já si ale myslím, že nejsem úplný extrém mezi lidmi, kterým názor ostatních není úplně jedno. Umím si obarvit vlasy na nějakou netradiční barvu. No dobře, ne teda celý, ale dříve jsem nosila různé podbarvení. Třeba růžové a fialové a také jsem měla tmavě modré ombré. Jo, ta modrá byla super. Zrovna včera jsem si na vlasy hodila stříbrnou barvu. Dobře, nemám celou šedou hlavu, má teplá blond pod tím prosvítá, ale pod určitým světlem mám fakt stříbrné odlesky a to si neskutečně užívám. Umím si i vzít šaty v zimě a dalších pár věcí, kterými v oblékání tak trochu přitáhnete pozornost na svou osobu.

V čem jsem ale hodně špatná a vím to, je přitáhnout na sebe pozornost svými činy. Než jsem vůbec začala běhat i u nás na vesnici, trvalo mi to docela dlouho. Než jsem vůbec přiznala, že píšu blog, trvalo mi to ještě déle. Takovýchto věcí mám plno. Na to už jsem si ale tak nějak zvykla, že se mi hůř mluví o věcech, které mě baví. Jsem prostě introvert a ráda je prožívám sama se sebou. Pro sebe si dokážu o blogování vykládat hodiny a hodiny, když se mě na to ale někdo zeptá v reálu, je pro mě těžké vůbec něco ze sebe dostat a fakt to není o tom, že bych to s daným člověkem nechtěla probírat. Jen to prostě neumím.

Ale proč tento článek vůbec píši? Hodněkrát už jsem si všimla, že bych chtěla něco udělat, ale nakonec od toho ustoupím právě kvůli lidem kolem sebe. Třeba když jsem byla fotit Trójský most. Cítila jsem se zvláštně, když jsem mezi těmi lidmi na procházce vytáhla foťák. Myslím, že kdybych se trochu odnaučila tohle řešení všeho, že bych byla ještě šťastnější a užívala bych si život víc. Co jsem se ale teď naučila a jsem za to fakt ráda, je to, že trávím čas sama a už nemám potřebu pořád shánět nějaké lidi, kteří by se mnou šli podniknout to a to. Prostě když se chci jít projít po Praze, tak jdu. Když chci jít na výstavu a nebo si vyslechnout nějakou zajímavou přednášku, tak jdu. Už nějak neřeším to, že je třeba blbé tam jít sama, že na mě budou lidi divně koukat. Jo, za toto jsem fakt ráda, dost mi to pomohlo rozvíjet sama sebe. 

Proč to ale vždycky tak hrozně řeším? Ráda bych to věděla. Budu to ale určitě mít zakódovaný v sobě, ve své osobnosti. Nemyslím si, že by se mi někdy povedlo se toho úplně zbavit, to je nejspíš kravina. Jako nikdy se nebudu cítit dobře jako střed pozornosti mezi cizími lidmi. Musím se ale naučit to omezit ještě víc, aby mi kvůli tomu neutíkaly skvělé okamžiky života. To půjde. Akorát musím získat více jistoty sama v sobě. 

No, snad tento článek dává alespoň trochu smysl. Třeba ho ani nevydám potom, co si ho za chvíli přečtu znovu. Chtěla jsem ale jen tyto své myšlenky hodit na papír, tedy ten elektronický.

Jak jste na tom vy? Řešíte hodně, co si o vás myslí ostatní lidé a nebo patříte do té skupiny, která to umí hodit na hlavu a dělá si to, co zrovna ona chce?


Mějte se krásně a na viděnou u dalšího článku,
Lenka

Sledujte můj Instagram - zde
Sledujte blog na Facebooku - zde
Přidejte se do giveaway skupiny - zde

V neposlední řadě sledujte můj blog přes GFC (v menu), jestli se vám tu líbí ♥

čtvrtek 31. ledna 2019

Můj leden 2019


Ahojte,
možná jste si všimli, že tyto deníčkovské články jsem v poslední době vynechávala. Bylo to proto, že jsem vůbec nedělala nic zajímavého. Veškerý svůj čas jsem věnovala jenom škole a nechtěla jsem psát o tom, že jsem zase celý den pracovala na projektu. Celý leden jsem sice měla zkouškové, ale i přes to jsem si vždycky ukradla trochu toho času pro sebe a neseděla jsem jenom nad učením. Takže konečně mám o čem psát. 


O této procházce jsem vás už psala v tomto článku, ve kterém líčím celý svůj den a tak se o něm nebudu znovu rozepisovat, bylo by to už zbytečné. Proč ho tady ale zmiňuji? Byl to vlastně poslední volný den během zkouškového, ve kterém jsem si dělala absolutně, co jsem zrovna chtěla a neměla jsem blbý pocit, že bych se flákala a pak to učení narychlo doháněla. Bohužel následující skladba zkoušek už mi takovýto luxus nedovolovala a tak jsem se už jen učila a učila. To se ale vyplatilo, nakonec jsem po počátečním zakopnutí udělala všechny zkoušky napoprvé.


O čem jsem se už také zmiňovala ve článku, který najdete v odkazu v minulém odstavci, je Centrum architektury a městského plánování. V lednu jsem ho navštívila i podruhé, tentokrát ale kvůli diskuzi v rámci výstavy Praha zítra. Diskuze byla o Dvoreckým mostu, na něž se můžete podívat zde. Tento most mě zaujal už na výstavě a abych řekla pravdu, zamilovala jsem si jeho architekturu. Představení mostu jsem si užila, dokonce jsem se dověděla, že jeho geometrie znázorňuje ideální hladinu Vltavy, takže díky němu snadno zjistíme, jestli je hodně a nebo málo vody. A ještě taková vložka. Jeden ze statiků, který na mostě pracoval, měl v prezentaci představení předpjatého betonu. Měla jsem fakt radost, když jsem věděla vše z toho, co říkal. 


Abych dojela můj program kulturních akcí pro leden, zmíním se teď o projekci Ladislava Zibury, na kterou jsem se docela dlouho těšila. Jela jsem na ni z Prahy k nám do Strakonic, protože když jsem objednávala lístky, netušila jsem, že budu na měsíc nastěhovaná v Praze. Celý týden jsem si dělala srandu, že Zibura určitě pojede se mnou autobusem. No, docela jsem se smála, když se to fakt stalo. Jinak celou projekci rozhodně doporučit, nechyběl jeho humor a já se smála ze začátku do konce. 

Pro pokračování ve čtení klikněte na:

sobota 26. ledna 2019

HAUL | leden 2019


Ahojte,
hodně dlouho jsem povánočním slevám odolávala, nakonec jsem se ale do obchoďáku tak nějak náhodou podívala. O tom, jaká to byla náhoda, jste mohli číst zde. Když jsem pak přišla na kolej, kamarádka, se kterou bydlím, chtěla na nákupy taky a tak jsem vyrazila znovu. A i v tomto případě jsem neodolala a opět si něco koupila. Tak jdeme začít!


A začneme věcí, o které jsem se vám v úvodu nezmínila. Někdy před Vánoci se mi rozbily má oblíbená sluchátka a tak jsem si konečně rozbalila sluchátka od Applu, který jsem dostala k mobilu tak před 2,5 rokama. Docela jsem se těšila, až je vyzkouším, zatím jsem nepotkala nikoho, kdo by na ně fakt nadával. Jenže mě vůbec nesedl jejich tvar a oproti Urbanears byly hrozně potichu a i zvuk se mi zdál horší. Celé jsem je zdrbla. Jediné, co se mi na nich líbilo, bylo to, že přímo na nich se dal ovládat zvuk. Ale i tyto applácký se mi asi po měsíci rozbily. No, asi karma. A tak jsem byla před rozhodnutím, jaká nová sluchátka si koupím. Vlastně jsem ani dlouho neváhala a rozhodla jsem se pro Urbanears. Až teď jsem ale zjistila, jak blbě se v Česku shání. Ty své původní jsem totiž vyhrála. Nakonec jsem ale sehnala tyto krasavce ve sněhově modré. Chtěla jsem stejný typ jako byly ty mé původní, ale ten se přestal prodávat a tak jsem musela zariskovat a objednat něco nevyzkoušeného. Ale stojí za to, koupě vůbec nelituji. 



Omluvte dyštak to prostředí na fotky, na koleji to jinak ani nejde. V Reservedu mi padlo do oka takovéto sáčko. Nemá knoflíky a je trochu delšího střihu a musím se přiznat, že od té doby, co ho mám, jsem ho měla na sobě vlastně vždycky, když jsem někam vyrazila. Je úplně skvělé! Sehnala jsem ho za 300, bez slevy, myslím, stálo 1000.



Na tuto halenku jsem koukala už před Vánoci, ale rozhodně jsem nebyla ochotná za ní dát tu plnou cenu, která byla 600, jestli se nepletu. Toto rozhodnutí se mi vyplatilo a teď jsem ji sehnala za 200 a už se také těším, až si ji vezmu.



Další týden jsem šla do Mohita znovu s kamarádkou. Chtěla se tam taky podívat a já si říkala, že to pro mě přece bude bezpečný, když už jsem tam byla. Spletla jsem se ale. Našla jsem tam další věc, kterou jsem předtím neobjevila. Jedná se o tuto halenku s aplikacemi a je naprosto dokonalá! Vyšla mě ve slevě na 150 korun.

Měli jste někdy sluchátka od Applu? Vyhovovaly vám?


Mějte se krásně a na viděnou u dalšího článku,
Lenka

Sledujte můj Instagram - zde
Sledujte blog na Facebooku - zde
Přidejte se do giveaway skupiny - zde

V neposlední řadě sledujte můj blog přes GFC (v menu), jestli se vám tu líbí ♥ 

neděle 20. ledna 2019

První pocity: Jelly-mask s vůní jahod od Isany


Ahojte,
nedávno jsem zaběhla do Rossmanu kvůli nějakému deodorantu. No, nebyla bych to já, kdybych se ještě nerozhlédla i po něčem jiném. Do očí mi tentokrát padly nějaké masky na pleť, přestěhovala jsem se totiž do konce zkouškového do Prahy a žádnou jsem si nepřibalila. Sáhla jsem po klasice od Nivey, ale zaujala mě i limitovaná edice masek, které mají být jako želé. Je k sehnání nejspíš jen jahodová verze, žádnou jinou jsem tam neviděla. Když jsem se koukla na cenu, bylo mi jasné, že tuto masku zkusím. A jak ji hodnotím po prvním použití? Na to se podíváme spolu.


Maska je v klasické tubě, kterou vidíte na fotce. Její obsah je 50 ml. Výrobce píše, že masku máte nanést na pleť ve vrstvě tlusté 2 mm, to jsem tedy neudělala, protože bych ji měla hned pryč a já jsem v tomhle dost šetřivý člověk. Nanesla jsem ji tedy ve vrstvičce, aby pokrývala celou pleť, ale rozhodně jsem ji nijak nevrstvila. Teď ale trochu předbíhám. 

Mimo jiné jsem byla zvědavá i na vůni. Nemyslela jsem si, že bude pěkná jahodová, spíš jsem čekala něco chemického. Vůně mě ale nakonec překvapila. Chemická sice byla, to ano, ale byla přesně taková, jakou si ji představím, když se řekne jahodové želé a rozhodně nebyla nijak nepříjemná. I její konzistence připomínala želé. 


Maska byla na obličeji příjemná. Měla jsem ji na pleti hodinu. Výrobce tedy uvádí 10 minut, ale já masky používám jako součást relaxace, takže je málokdy mám na pleti jen po dobu, jaká je doporučená. Maska nijak neštípala, vlastně jsem o ní skoro nevěděla. Sundavala jsem ji s pomocí čistícího gelu a v této kombinaci jsem s tím neměla nejmenší problém.

Musím se přiznat, že jsem vůči masce byla dost skeptická. Nešlo mi do hlavy, jak by něco za 40 korun mohlo fakt fungovat, takže jsem měla tendence si z ní spíš dělat srandu a mít ji vlastně jenom pro dobrý pocit. Jo, to je možná to nejpřesnější vyjádření mých myšlenek. Jak jsem ale masku tak nějak odsoudila dopředu, tak mě pak fakt překvapila. Slibovala intenzivní hydrataci a osvěžující pocit. Nevím, jestli bych to pojmenovala jako intenzivní, ale má pleť po použití fakt hydratovaná byla. Byla jsem z toho upřímně ale dobře překvapená. Nemohu ji dokonce vyvrátit ani tvrzení, že by byla osvěžující. Jsem ráda, že jsem si odnesla!

Tuto limitku tedy rozhodně mohu doporučit.

Co na masku říkáte?

Mějte se krásně a na viděnou u dalšího článku,
Lenka

Sledujte můj Instagram - zde
Sledujte blog na Facebooku - zde
Přidejte se do giveaway skupiny - zde

V neposlední řadě sledujte můj blog přes GFC (v menu), jestli se vám tu líbí ♥ 

čtvrtek 17. ledna 2019

Můj den ve fotkách - pohodová sobota a návštěva CAMP


Ahojte,
když jsem v sobotu ráno vstávala, věděla jsem, že budu mít den bez učení a že vyrazím někam do města. Hned ráno jsem uklidila a když jsem se pak malovala, že vyrazím, napadlo mě, že bych mohla o tomto svém dnu udělat takový článek, který se bude skládat z více fotek než textu. No, už teď nevím, jestli to dodržím, protože nejmíň o dvou věcech se chci rozepsat, ale už se těším, až sem všechny ty fotky naházím.

Než ale začnu se samotnými fotkami, ráda bych se ještě o něčem zmínila. Už jsem o tom psala kdysi ve svém článku, který se jmenoval "Udělejte si jednou za čas "self love" den!" a znovu jsem se o tom zmiňovala ve svých cílech na rok 2019. Já absolutně, absolutně neumím odpočívat! Proto jsem si řekla, že v tomto roce si udělám alespoň jednou za měsíc den, kdy nebudu dělat ani nic do práce a ani nic do školy. Abych řekla pravdu, úplně jsem na tento cíl zapomněla, došlo mi to až když jsem se večer vracela na kolej. Byla jsem příjemně unavená, ale ne ze školy, ale z toho aktivního a pestrého dne, který jsem prožila. V tu chvíli mi bylo jasné, že zrovna toto byl ten můj den. No, teď už můžeme jít na fotky!







Po obědě jsem se koukala na Ordinaci (ano, koukám na Ordinaci, je tu ještě někdo takový, heh?) a u toho jsem se namalovala a ještě jsem procházela své plány do další zkoušky. Před obědem jsem vlastně jen uklízela a koukala na nějaká videa, to jsem ještě nevěděla, že chci dělat tento článek. O nic ale rozhodně nepřicházíte.

Pro pokračování ve čtení klikněte na:

sobota 12. ledna 2019

Dva dny v Budapešti | část 2


Ahojte,
je půl dvanácté večer a já jsem doteď tři hodiny v kuse přepisovala poznámky. Svou ruku vlastně skoro necítím. Tedy, to tvrdím, "bohužel" ale její existenci nemohu popřít, protože mě bolí od konečků prstů až po rameno. Nikdy bych neřekla, že může ruka tolik bolet! No, ale díky tomu mám čas na článek. Jsem docela unavená, takže bych se učit nedokázala a psát dál už také nemohu. Učení bude muset počkat do zítra. Ale dnes jsem získala poslední zápočet, takže ta hodinka neučení se se mi odpouští!

Teď ale k tomu, proč vám píšu. Nedávno jste mohli číst o našem výlet do Budapešti. V článku jsem se ale nakonec tak rozepsala, že jsem se asi v jeho půlce rozhodla, že ho musím rozdělit na dvě půlky. Pro každý den jeden článek, heh. No a právě dnes je čas na tu druhou polovinu.


Ráno jsme měli opět velice pomalé, protože jsme si snad do půl třetí povídali. Já jsem byla vzhůru až někdy v půl devátý a než jsem se vyhrabala z postele, bylo snad deset. Udělala jsem ze sebe člověka a skočila jsem si pro kávu do Madala. Mezitím se probrali i ostatní účastníci zájezdu a rozhodli jsme se, že se vrátíme zpět ke Gellértu, kde jsme náš trip zahajovali. No, ono to zas tak spontánní nebylo, vlastně jsme se rozhodli už den předtím, když jsme na objekt našeho zájmu koukali z hradu. Naším cílem byla Citadella. 


Z této hory byl nádherný výhled na most, jehož název sem přepisovat nebudu, pochybuji, že by hodně z vás dokázalo ten název alespoň přečíst, natož si ho zapamatovat. To by byl nadlidský úkol. Celá maďarština mi přijde jako nadlidský úkol. Většinou tedy z cizího jazyku něco pochytím, ale z maďarštiny jsem dala jen "závra", což nás první den neskutečně vytáčelo, protože to znamená "zavřeno" a když se to objevuje na dveřích všech restaurací ve městě, je to trochu frustrující. Další slovní spojení, co jsem pochopila je "metro málo máš", což se tak určitě ani nevysloví a ani nepíše, ale vždy v tramvaji to takhle hlásilo přestup na metro a my jsme si to zapamatovali a dělali jsme si z toho srandu, jak moc jsme v tý maďarštině mimo. Teď jsem ale úplně odbočila. Chtěla jsem vám říct, že nevadí, jak se ten most jmenuje, ale že je zelený a vlastně i docela zajímavý. 


Na Citadellu nebylo vůbec těžké se dostat. Bylo to sice do kopce, což je jasné, když je to hora a poté následovaly i schody, ale nebylo to nic náročného. Členové výpravy vtipkovali, že by tam mohly být eskalátory. Já jsem tedy byla ráda, že tento lidský výmysl tam nebyl, nedávno jsem ho viděla ve videu na YouTube k soše Ježíše Krista v Riu de Jaineru a musím říct, že mi to zkazilo dojem i takto přes video. Eskalátory prostě do těchto míst fakt nepatří. 


Na hoře na nás čekalo několik soch, které byly sice nádherné, ale co si získalo naši pozornost mnohem víc, byl ten nádherný výhled. Ten byl tak epický! Ale jako každý epický výhled absolutně nešel vyfotit. To už tak ale bývá. I přes toto jsem se o to ale pokusila. Chvíli jsme se kochali a pak jsme se vydali o trochu níž udělat nějaké fotky. 


Mysleli jsme, že po tomto výšlapu půjdeme s kamarádkou do nákupáku proběhnout zdejší obchody. Pak jsem si ale najednou vzpomněla, že jsme vlastně úplně zapomněli na Náměstí Hrdinů! To vlastně bylo jediné takovéto turistické místo z Budapešti, které jsem v létě neviděla a zapřísáhla jsem se, že bez toho, abych se tam podívala, teď z Budapešti neodjedu. A tak přišel čas na procházku právě na toto náměstí. Jelikož jsem si vzpomněla docela pozdě, i pozdě jsme tam došli. Nevím, sice by bylo super to vidět i za světla, ale mě si prostě něčím ty osvětlené věci získávají. Jo, bylo to úplně kouzelné. 


Co si mě ale získalo nadobro a budu na to dlouho myslet, je fotbalový stadion. Jo, fotbal nemám ráda. Jenže z tohoto fotbalového stadionu bylo udělané kluziště. O kousek dál byla i půjčovna bruslí, jenže na ni se stála asi tak stejně dlouhá fronta jako na Národní muzeum před posledním dnem roku 2018 ve špičce. Tolik času jsme rozhodně nechtěli trávit ve frontě. Takže jsme se jen rozplývali nad tím, jak úžasný to musí být tam bruslit a ještě s těmi vánočními písničkami! No, naše smutky z toho, že jsme nemohli bruslit, jsme šli řešit do nákupáku a konkrétně můj smutek vyřešilo jedno dlouhé tričko a halenka z Mohita. Ale stejně je to kluziště nejkouzelnější z tohoto výletu! Pak už jsme si jen zašli posedět do hospody a byl čas se vyspat a vyrazit domů.


Na jakém nejkouzelnějším místě jste kdy bruslili?


Mějte se krásně a na viděnou u dalšího článku,
Lenka

Sledujte můj Instagram - zde
Sledujte blog na Facebooku - zde
Přidejte se do giveaway skupiny - zde

V neposlední řadě sledujte můj blog přes GFC (v menu), jestli se vám tu líbí ♥ 






středa 9. ledna 2019

Toulky Prahou


Ahojte,
patřím mezi lidi, kteří milují procházky. Čím delší, tím lepší. Hned první týden semestru jsem si řekla, že budu chodit ve čtvrtek vždy pěšky do školy. Mám to 4 kilometry, což je pro mě spíš příjemná krátká procházka. Škola mi začíná až ve dvanáct, tudíž mám dost času se vyspat a i se projít. 

Pak ale vzniklo to, že jsem začala i ze školy chodit pěšky. A to vlastně mohu dělat kdykoliv, přece jen to už nikam nespěchám. Jen chodím ze školy vždy za tmy. Není to tedy pravidlem, ale když mám náladu jít, tak prostě jdu. Jednou jsem takto šla přes Pohořelec, když mě napadlo, že bych mohla zahnout doleva místo doprava. Nepřemýšlela jsem a rovnou jsem změnila svou původní trasu. Došla jsem až na Pražský hrad, do kterého jsem chtěla jít. Zjistila jsem, že kontroly ale pořád nezmizely a mně se přes ně nechtělo jít, protože jsem s sebou měla počítač, když jsem šla rovnou ze školy a fakt jsem nevypadala jako turista. Došla jsem proto jen na vyhlídku u hradu, kde jsem si poslechla výklad v němčině a vydala jsem se na kolej.


Tento malý výletík se mi ale tak zalíbil, že hned další den jsem si naplánovala další pražské zajímavosti. Nohy mě zanesly až k Lennonově zdi, kde jsem nikdy předtím nebyla. Tu jsem dokonce viděla i za světla, protože jsem se tam vydala místo své klasické čtvrteční cesty do školy. Musím říct, že zeď mě uchvátila, docela dlouho jsem si ji jen prohlížela a četla jsem si různá hesla, které na ni jsou napsané. Korejští turisté se u ní mezitím fotili a já měla dokonalé turistické ráno. 

Poslední výpravu jsem uspořádala tentokrát s kamarádkou, za kterou jsem vyměnila sluchátka, které mě na všech těchto výpravách doprovázejí. Byla jsem ráda, že nebyla proti žádnému mému nápadu a ochotně se mnou všude chodila. 

A co vám tímto chci vůbec říct? Já ani nevím. Chci se pochlubit se svou novou zálibou - začalo se mi totiž líbit být v Praze turistou. Objevovat ale všechno jen pěšky a nejezdit městskou dopravou ani mezi jednotlivými místy, které chci navštívit. Právě během těchto přechodů totiž většinou objevím ta nejkrásnější místa. Zkuste to taky. Zkuste jen chodit a vynechat městskou dopravu. Je to prostě skvělý relax!

Jak jste na tom s procházkami vy, chodíte na ně rádi?