Ahojte,

dnes přicházím s trochu netradičním článkem. Přemýšlela jsem, o čem Vám dnes napíši, nápadů jsem sice měla plno, ale do ničeho z toho se mi nechtělo. Najednou mne napadlo, že bych Vám mohla napsat o svých nejoblíbenějších hrách ze serveru superhry.cz, kde jsem vždy hrála když nám rodiče nechali udělat internet. Mohlo mi být takových 11-12 let? No, tak jdeme na to! Jen upozorňuji, že hry nebudou seřazeny podle oblíbenosti, ale podle toho, na kterou si vždycky vzpomenu. A každou hru si i zahraju, to je plán! :D

Snapchat: lenulkaaa

Většinou jezdíme na návštěvu k babičce na oběd. Půl dne strávíme tam, většinou je divná atmosféra, protože jezdí i táta a on mamky rodinu moc rád nemá, s babičkou má klasický vztah jako mají ve filmech chlapi s tchýní. Úplně se nesnáší. Tetu, strejdu a ani sestřenky taky nemusí. Jediný člověk, kterého tam snese je děda, ten mu totiž pomáhá v lese. Takže při návštěvě se spíše jenom směju tomu, jak se táta s babičkou pošťuchujou. 

3. Necháváš se vymrskat dobrovolně?

Ano, nechávám se nevymrskat dobrovolně.

4. Co dáváš koledníkům?

Když se mne ještě dříve snažil vymrskat bratr, tak jsem mu akorát sebrala pomlázku (ještě jsem byla silnější a přeprala jsem ho) a dala jsem mu pořádné vymrskání. Teď už si to netroufnu a nikdo jinej se mne nesnaží mlátit vrbou, takže jim nedávám nic. :D

5. Upekla jsi někdy velikonočního beránka?

Musím se přiznat, že ne. Vždy jsem ho jenom jedla.

6. Umíš uplést pomlázku?

Netuším, nikdy jsem to nezkoušela. Myslím, že bych nezvládla takovýto držadlo a že to ostatní zase taková věda nebude.

7. Už tě někdy vykoupali ve vodě, abys neuschla?

Ne, upřímně o tom teď slyším poprvé. :D

8. Chodíš po dvanácté s pomlázkou na kluky?

A o tomto taky slyším poprvé. Já jsem to vždycky oplácela hned.

9. Jaký máš celkově názor na Velikonoce?

Velikonoce jsem dřív měla hodně ráda, chodili jsme totiž po vesnici s řehtačkami, něco jsme si vydělali a hlavně mne to hrozně bavilo. Od té doby, co už nechodím je to spíš čas, kdy přijede bratránek a dělaj s bratrem bordel, takže spíš čas spojený s bolestí hlavy kvůli řevu puberťáků. 

10. Králíčci nebo kuřata?

Já měla vždycky radši králíčky, přišli mi takový roztomilejší.

11. Chodila jsi někdy na pomlázku?

Ne.

12. Pečeš nějaké Velikonoční dobrůtky?

Opět bude odpověď stručná. Ne.

13. Zdobíš si Velikonočně dům?

Jako přímo já ne, ale mamka vždycky něco nazdobí. Já vždycky zdobila jenom vajíčka. 

Tak doufám, že se Vám dnešní TAG líbil. Dejte mi vědět, jak prožíváte Velikonoce Vy. :)

Vaše

Ahojte,

všichni jsme jednou byli na základní škole a všichni jsme taky byli v pubertě. A v té jsme v naprosté většině byli právě na té základní škole. V pubertě jsme se tak nějak seznamovali s láskou a proto bych Vám dnes chtěla vyprávět, jak já jsem na základní škole "balila" kluky. No, článek jen tak pro pobavení a pro mé zavzpomínání. Vlastně ti kluci budou jenom dva, maximálně tři. (S tím jedním to bylo hodně krátké :D)

První, říkejme mu F, se mi začal líbit, když jsem byla v páté třídě. On byl tehdy v osmé a patřil do partičky čtyr kluků. Všechny holky z naší třídy si tehdy vybraly jednoho, který se jim líbil. A začal lov. Teda spíš běh za jedním velkým trapasem. Vždycky ráno, když se chodilo do školy, jsme čekaly, všechny holky vyskládané před třídou, než kolem nás projdou. Měli jsme třídu hned v přízemí skoro naproti schodišti, po kterém se chodilo do vyšších pater ze šaten. Oni měli třídu až v posledním, třetím, patře. Když kolem nás prošli, vždycky jsme se hrozně chychotaly a běžely zpět do třídy. Taky si pamatuji, že jsme měli jednu hodinu v jejich patře. Hej, to byla taková fraška. Vždy jsme byly z toho celý den úplně bláznivé. Pak, když přišlo na požadovanou přestávku, všechny holky se na záchodech načančaly, popadly své penály a sešity a co "nejsvůdnější" chůzí se šlo nahoru. Oni o nás samozřejmě věděli, takže vždycky, když jsme tam přišly, tak na nás pořvávali a dělali si z nás srandu. A my jsme to braly prostě tak vážně! A jednou jsme i dva z nich sledovaly domů, abychom věděly, kde bydlí. Takový malý stalkerky! Já jsem dokonce chodila dřív ze školní družiny, když jsem věděla, že končí v půl třetí, abych si stoupla na zastávku a koukala se, jak jdou ze školy. Další rok nás přesunuli za nimi do třetího patra a hned do třídy vedle té jejich. Jenže to už nás přestali zajímat. A pak jsme dostali za úkol při hodině češtiny napsat sloh o našem nejtrapnějším zážitku. No a já psala o tom, jak jsem šla na oběd a naproti mne oni a s nimi i můj bratranec a jak jsem se tak divila, že se s nimi bratranec zná, až jsem před nimi zakopla. Ale nehodila držku. No to Vám povím, ten sloh byl snad ještě trapnější, než celý to "nabalování" v páté třídě. No, prostě trapas. :D

Další se byl O. Ale o tom jenom krátce, nějak jsem se odmilovala, než z toho začal být pořádný trapas. O. byl o dvě třídy níže než F. Měl svůj vlastní svět a humor. Pro všechny byl hrozně zábavný. A jeho statusy na ICQ jsem úplně žrala. No, jenže zase jsem někomu řekla, že se mi líbí. Takže se to rozkřiklo. Takže jsem se nikdy neodvážila se mu napsat za účelem nevinného pokecu. Přemýšlela jsem, jak se s nim spojit. Nenapadlo mě nic lepšího než si založit falešnou emailovou adresu pod jiným jménem a napsat mu. Můj plán byl, že si budeme psát, on se do mne zamiluje, pak mu řeknu, kdo ve skutečnosti jsem, on mi to odpustí a budeme spolu až dokonce života. Prostě happy end. Ale tento plán jaksi ztroskotal na tom, že mi neodpověděl už na první mail. Trochu fail. Tím celá tato velká láska skončila.

Můj poslední základkový idol byl T. Chodil o dvě třídy víc než já a ve třetím patře měl třídu vedle té naší z druhé strany než byl F. Měl stejné příjmení jako já a byl to bratranec jedné mé spolužačky. T. byl dosažitelnější, v té době totiž jeden jeho spolužák chodil s mou spolužačkou, tak díky tomu jsem si říkala jakože tohohle už přece zvládnu. Opět jsem udělala tu samou chybu, že jsem o něm řekla třídě. A tudíž i té jeho sestřenici. Samozřejmě se to zase dověděl. Ale to jsem ještě nevěděla. Sehnala jsem si jeho ICQ a pokoušela jsem se mu psát. Většinou to vypadalo jakože nějak takhle, já psala první: "Ahoj" "Ahoj" "Jak se máš?" "Dobře, co ty?" "Dobrý." "Co děláš?" "Píšu si s tebou. Co ty?" "Já taky" a končilo to, protože jsem netušila o čem si s nim psát. V té době ještě frčely dívčí časopisy, kde jsem se dočetla, že když se kluk holky zeptá, co dělá, tak to znamená, že o ní má zájem. Tak jsem dělala naděje. Přece se mnou zeptal, co dělám! A bylo úplně jedno, že já se ho zeptala první, že on se zeptal jenom protože jsem to udělala já. Pak jsem se ještě v časopisech dočetla, že se na něj musím usmívat. Takže jsem chodila, snažila jsem se na něj usmívat, ne vždy se mi to povedlo, protože jsem byla fakt stydlín a do toho jsem si s nim "psala" tím divným způsobem, který zmiňuji výše. No, prostě láska až za hrob. Asi jsem ho po čase začala i štvát. Takže si ze mě dělal srandu. Občas si se mnou psal jenom aby se sám pobavil. Jednou si do statusu napsal, že kdokoliv ho zítra pozdraví, dostane od něj pusu. Tak jsem mu psala, jestli to myslí vážně a v duchu jsem se už představovala, jak před ním stojím, řeknu mu ahoj a on mne před celou školou políbí. Hned jsem si projížděla, kdy se zítra potkáváme, abych to mohla naplánovat na nejlepší chvíli. Jako naschvál jsme se tváří tvář nepotkali. Viděla jsem ho vlastně jen tehdy, kdy jsem čekala na hodinu angličtiny. Seděla jsem ve třídě a on najednou prošel na chodbě. Koukl se na mne, já otevřela pusu, zrudla a jenom jsem na něj zírala. Až tento den mi došlo, že si ze mne vlastně jenom dělal srandu a smál se mi. Po tomto incidentu jsem si přísahala, že na kluky se*u. A vydrželo mi to asi rok! :) Ale pak jsem byla "zamilovaná" úspěšně, takže to už není tak vtipné, takže o tom už psát nebudu.

Sice trapasy všechno jak co, ale teď už se tomu jenom směju. Takže doufám, že jste se pobavili se mnou :)

Vaše

Ahojte,

dnes přicházím s pár postřehy od doby, kdy jsem začala chodit do školy v Praze.

Možná jste to už někdy zažili. Máte rádi nákupy, jezdíte na ně jednou za půl roku do většího města a těšíte se, jak budete nakupovat, až v tom větším městě budete jednou žít. Pak do něj přijedete a na nákupy nemáte vůbec čas a ani peníze, což Vám dojde ani ne po měsíci, co musíte nakupovat jídlo. Nákupy tedy vzdáte. A jenom se soustředíte, abyste nevyhodili moc peněz za jídlo. 

Po půlroce žití v Praze jsem zjistila, že jsem si pro sebe jen tak za celou dobu skoro nic nekoupila. (Skoro nic rozuměj asi 5 kusů oblečení.) A úplně jsem zapomněla, jaký to je, si jen tak udělat radost. Na takovéhle věci by člověk neměl zapomínat, myslím. Je důležité si občas udělat radost a já na to zapomněla. Skoro jsem i vypustila to, jaké to je, když si domů přivezete nový kus oblečení a zkoušíte si ho doma před zrcadlem. Teď jsem si to naštěstí připomněla. Začala jsem být hrozný hamoun, co se týče peněz, co jsem v Praze. Na peníze na účtu sahám jen když potřebuji jídlo, peníze na bus a nebo něco do školy. Ještě si odkládám každý týden 50 korun na nový mobil. A do této pokladničky si dávám i všechny peníze, které dostanu k svátku, narozeninám, Vánocům... Není tam teď malá částka, ale na tyto peníze prostě taky moc sahat nechci. Ne, že bych potřebovala nový mobil, ale vysnila jsem si iPhone. A až se mi ten můj rozbije, dávám tomu takový 1,5-2 roky, tak aspoň budu mít něco našetřeno a pak si udělám tu největší radost. Úplně se těším na to, až si koupím mobil za své peníze a ne zas mobil od rodičů. Mám ráda ten pocit, když si na něco sama vydělám nebo ušetřím. Je to prostě hned jiná radost, než když všechno platí rodiče. A ani jim nechci přitěžovat, už takhle mi platí kolej a jídlo v Praze. Tak. Už se těším, až si tuhle radost udělám!

A tento týden jsem si konečně udělala menší radost a pořídila jsem si tento krásný blejzr. V dohledné době s ním udělám i outfit, takže uvidíte i jak vypadá na postavě. :)

Takže lidi, prosím Vás, nezapomínejte si dělat radost!

Vaše