Ahojte, 

dnes je konečně ten poslední den mé výzvy. Jestli jste sledovali výzvu fakt poctivě a nebo jste prostě měli štěstí na článek, ve kterém jsem se v úvodu zmiňovala, že se těším na konec výzvy, tak už určitě víte, jak jsem to vnímala. Pojďme si to ale říct všechno pěkně od začátku.

Výzvu jsem na sebe ušila hned po dokončení třeťáku, tedy myslím. Byla jsem plná nové energie psát a hrozně mi to chybělo, protože během zkouškového jsem blog docela flákala. Okamžitě jsem dala s pomocí pinterestu dohromady témata a výzvu spustila. Natěšená. Hrozně natěšená.

Měla jsem takovou ideu - napíšu první den dva články a pak každý den jeden článek a budu mít vždycky jeden v záloze, kdybych náhodou jeden den nemohla psát. Toto mi fungovalo první týden, protože hned další víkend jsem tento článek v záloze musela použít. Od té doby jsem psala článek vždycky ten den vydání a ti pozorní z vás si i všimli, že ne každý den jsem vydávala poctivě. Ve dny, kdy jsem se vůbec nedostala k počítači, jsem byla nahraná. Snažila jsem se ale nevynechávat moc a i když tu byly tyto nezdary, neřekla bych, že sem výzvu nesplnila. Jen šla splnit lépe. 

Ze začátku se mi psalo dobře a užívala jsem si to, někde po desátém článku to ale bylo už docela těžké a začínala jsem ztrácet motivaci, ale pokračovala jsem dál. Někdy v půlce jsem si začala říkat, že to přece nevzdám, když už jsem v půlce. Po dvacátém článku jsem ale už docela bojovala s nechutí. Hrozně jsem se ale nechtěla vzdát a přiznám se, že od této doby jsem si užila psaní asi tak třech článků a příšerně jsem se těšila, až budu psát tento. Takže až mne někdy zase něco takového napadne, tak mi to prosím rychle rozmluvte!

Navíc články z výzvy ani neměli takový úspěch. Chápu to. Rozhodně nebyly nejpropracovanější a taky byste museli sledovat blog každý den, což určitě nikdo z vás nedělá, takže jste ani neměli prostor pro čtení. Já jsem je také nesdílela na facebooku normálně jako své klasické články, takže se o nich ani tolik lidí nedovědělo. 

A jak hodnotím výzvu? Zkusila jsem to, zkušenost je to skvělá, ale rozhodně mne to utvrdilo v názoru, že psát často absolutně postrádá smysl. Fakt. Jsem ráda, že mne toto psaní neodradilo od psaní, protože bych se nedivila, kdyby se to tak stalo. Občas jsem totiž psala i s docela velkou nechutí. Jsem ale ráda, že se ale ukázalo, jak moc blogování mám ráda!

Od středy zase začínají mé klasické články, které budou vycházet ve středu a o víkendu. Už se na to těším!

Zkoušeli jste někdy něco podobného?

Ahojte,

už je to dlouho, co jsem začala tento blog psát. Právě proto je tu už relativně dost článků. Přesně 263 a to už není žádné malé číslo. Wow. No je na čase se poohlédnout za těmito články a vybrat si pár těch nejoblíbenějších. Neurčila jsem si žádný počet, prostě jsem jen vybrala ty mé nejoblíbenější a něco vám k nim řeknu.

TAG: Co bych vzkázala svému pubertálnímu já (28. 12. 2015)

Tento článek jsem psala hned první měsíc existence blogu, takže si troufám říct, že naprostá většina z vás ho nezná. Je hodně podobný dopisu pro mé mladší já, který jsem psala v rámci této výzvy, ale je psán v bodech a celkově je tam více těch věcí, které mi teď už přijdou trapné. A jsou tam i 3 mé nejtrapnější fotky. U jeho psaní jsem se ale bavila a jsem ráda, že jsem se od té doby i dost posunula. Takže jestli se chcete zasmát, na tento článek si přečtěte.

Zvyky lidí v autobuse (18.2.2016)

Nápad na tento článek vznikl v autobuse chvíli po tom, co jsem začala jezdit do Prahy do školy a trávila jsem v něm dost času. Pozorovala jsem lidi a všímala jsem si jejich zvyků a pak jsem je přenesla právě do tohoto článku, který měl víceméně jen jeden úkol a to bylo pobavit. Do teď se toho v tom autobuse ale tolik nezměnilo. 

Takoví typičtí Češi na dovolené (3.3.2016)

Tento článek jsem poprvé napsala na svůj předchozí blog a pro tento jsem ho jen trochu poupravila. Napsala jsem ho vlastně hned po tom, co jsem se vrátila z typicky české dovolené v Chorvatsku, kde jsem byla ubytovaná v hotelu snad jen s Čechy a tak jsem měla plno času jich několik pozorovat, jak se chovají. Plno z vás mi pod něj i psalo, že v tom Čechy fakt poznáváte.

Jak jsem balila kluky na základce aneb nekonečná šňůra trapasů (13.3.2016)

Každý jsme měli na základní škole nějaké ty svoje idoly. I já. A právě o tom, jak jsem se je "snažila ulovit" jsem se rozepsala v tomto článku. Článek vznikl pro pobavení, jen doufám, že si ze mě nikdo nevzal příklad, protože to fakt nefungovalo! Haha. 

9 her ze superhry.cz, které jsem dříve milovala (27.3.2016)

V tomto článku jsem si zavzpomínala na to, jak jsem dřív trávila čas. Jo, po tom, co jsme s bratrem dostali počítač a později i připojení k internetu, hledali jsme na něm hlavně tuto stránku a hráli jsme jednu hru za druhou. Měla jsem i své oblíbené hry, o kterých jsem vám vyprávěla právě v tomto článku a vy jste se mi svěřili, že některé z těch her znáte taky. 

Střední versus vysoká škola (21.6.2016)

Tento článek jsem sepsala po svém prvním roku na vysoké škole a porovnávám v něm systémy obou typů školy. Článek měl pomoct lidem, kteří se na vysokou teprve chystají, aby si představili, jak to vlastně probíhá. 

7 důvodu proč milovat a nesnášet svých 160 cm (12.9.2016)

Jsem malá a ráda si z toho dělám i srandu. Vlastně proto i vznikl tento článek. Dala jsem dohromady všechny možné situace, které mohou přes den nastat a více jsem se o nich rozepsala. Plno z vás mi i do komentářů psalo, že to sedí i na vás. Jo, problémy malých lidí!

Tipy na učení - jak vyzrát nad zkouškami/písemkami? (6.11.2016)

Jelikož jsem stále ještě student, toto školské téma je mi hodně blízké, takže jsem o něm už i několik článků sepsala. Toto je právě jeden z nich, ve kterých vám radím, jak se co nejlépe a nejefektivněji naučit na nějakou důležitou zkoušku a nebo písemnou práci. 

Jak se nezbláznit ze zkouškového (4.3.2017)

Už v předchozím odstavci jsem se zmínila, že články se školskou tématikou jsou na mém blogu dost časté a tento je jeden z nich. Psala jsem ho po zkouškovém období ve druháku, tedy po svém třetím zkouškovém vůbec. Sesbírala jsem nějaké ty tipy, jak toto období ve zdraví přežít a podělila jsem se o ně s vámi. 

Tipy na blogování (9.4.2017)

Tak na tento článek si pamatuji, jak jsem ho psala! To už je tak dlouho, co vyšel? Achjo, to to tedy fakt letí. Každopádně v tomto článku se s vámi dělím o tipy na blogování, které sama používám a které se mi i osvědčily. 

Jak bojovat s opary, babské rady (27.5.2017)

Opary jsou pro mne velmi aktuální téma, protože je mám prakticky celoročně. Stačí se trochu stresovat, být nemocná a nebo vylézt na sluníčko a nějaká taková ozdůbka se mi na rtech objeví. Za svůj život jsem už nasbírala hodně tipů, jak s nimi bojovat a co nedělat a o ty jsem se podělila v tomto článku. Připojila jsem i nějaké babské rady. Tento článek do teď hodně lidí nachází přes běžné vyhledávání rad na opary ve vyhledávači!

Proč píšu blog? (19.7.2017)

Dalším tématem, o kterém ráda píšu, je právě blogování, protože je mi to dost blízké a o blízkých věcech se nám píše nejlépe, že jo. V tomto článku jsem vám prozradila, proč vůbec píšu blog.

8 novoročních předsevzetí, která bych si měla dát (31.12.2017)

V tomto článku si dělám srandu ze své neschopnosti nějaká ta předsevzetí vůbec dodržet. Proto jsem článek i nazvala tak, jak jsem ho nazvala. V článku vypisuji předsevzetí, která bych si sice měla dát, ale reálně vím, že je stejně nezvládnu dodržet. No, aspoň to o sobě vím!

Věci, kterými zabíjíme své blogy (7.2.2018)

Tak a toto je nejúspěšnější článek na tomto blogu vůbec! Když tedy nepočítám recenzi na diář od holek z ACOS, ale ten byl tolik čtený jen kvůli tomu "A Cup of Style", to si nebudu nic nalhávat. Na tento článek jsem i pyšná, protože si myslím, že jsem v něm pořádně a upřímně popsala své pocity ohledně tohoto tématu. Hodně z vás mi i psalo, že to vidíte stejně a nebo že vám třeba nevadí úplně to samé, co vadí mne a taky jste mi psali, co vadí vám. Z úspěchu tohoto článku jsem fakt šťastná a je to vlastně můj úplně nejoblíbenější článek na mém blogu.

Co mi dalo studium na gymnáziu? (18.2.2018)

Další článek ze série školských článků. Zamyslela jsem se nad tím, co mi vlastně celé gymnázium dalo a o tom jsem vám povyprávěla. Hodně lidí se mnou i souhlasilo, takže jestli se chystáte právě na gympl, tento článek vám dost přiblíží, co od toho vlastně máte čekat. 

Proč jsem začala blogovat? (8.4.2018)

Už jsem vám svěřila, proč jsem začala blogovat, ale chtěla jsem vám ještě říct, proč jsem vůbec začala. V tomto článku jsem odhalila i své staré blogy, které jsou podle mého dost trapné. Nechtěla jsem je ale rušit, přece jen to jsou vzpomínky na mé začátky. 

Jaký článek z tohoto mého výběru jste četli?

Ahojte,

tento článek měl být na světě už včera, ale kvůli povinnostem jsem se vůbec nedostala k počítači a tak to nevyšlo. Docela jsem se už těšila, že v neděli tuto výzvu ukončím, bohužel to ale nevyjde a tak to tu se mnou budete muset strpět ještě do pondělí, heh.

Dnešní téma je "Kdybych vyhrála loterii...". Kdo nad tímto občas nepřemýšlí? Já se o tom dnes zamyslím tady společně s vámi. 

Budu upřímná - rozhodně bych celou výhru nedala na charitu, jak se možná tak nějak v tomto světě očekává. Rozhodně bych si zajistila budoucnost - pořídila bydlení. Z práce bych nadobro neodešla, ale vzala bych si delší neplacené volno, abych mohla poznávat svět. Vyjela bych si na všechna místa, která už chci déle vidět a užívala bych si života a psala o všem aktuálním.

Po tomto volnu by přišel návrat do práce, přece jen nejsem člověk, který by vydržel sedět doma a nic nedělat i když bych si to mohla dovolit, a propočty, kolik peněz si musím nechat, abych měla na nějaké dovolené a pro případ, kdybych o práci přišla. Pak by přišla ta nesobecká část - koupila bych dárky své rodině a nejbližším přátelům. Zamyslela bych se nad tím, co si nejvíce přejí a tato přání jim i splnila. Přece jen tu pro mne vždycky byli. A až teď přichází na řadu charita. Možná ne ani tak charita jako lékařské výzkumy. Jo, já bych darovala peníze do odvětví medicíny, protože myslím, že toto odvětví vědy zachránilo už tolik životů, že si to ani nedovedeme představit a s novými poznatky a přístroji určitě ještě několik životů zachrání.

Jak byste peníze využili vy? 

Ahojte, 

každý z nás určitě má své zaručené věci, které ho rozesmějí. I já je mám a právě o těchto věcech se spolu právě teď pobavíme. 

Nesmyslné debaty s partou

Určitě to taky znáte. Sejdete se s partou a řešíte, jak jednou na měsíci vyzvracíte duhu jako jednorožec a pak se o vás budou děti učit v dějepise, řešíte, jak by to dopadlo, kdyby spolu chodili dva lidé z vašeho okolí, kteří se k sobě povahově vůbec nehodí. Jak by to dopadlo, kdyby se Miloš potkal s Donaldem a ke všemu si vymýšlíte své scénáře. Toto fakt miluji.

Černý humor

Jestli nějaký humor fakt miluji, tak je to ten černý, klidně až morbidní. Jestliže mi někdo řekne nějaký vtip s touto tématikou, má téměř stoprocentní jistotu, že se tomu budu smát. 

Karty proti lidskosti 

Tyto karty mi představila právě má parta, už to nějaký ten rok, dva, možná i tři bude. Z těchto karet se dají poskládat takové kombinace, že se některým prostě nedá nesmát. Nejlepší je, že jak mne má parta zná, tak mi vždycky mixuje nějaký černý humor a to mne dostává. Znáte tyto karty? Hrajete je? 

Komedie

Přiznám se, že občas koukám na stupidní americký komedie a taky se jim směji. Jo, většinou to jsou nesmyslné kraviny, ale svůj účel to plní. 

Nechutně trefné nápisy z čilichilli a podobných stránek

Neustále na mne někde vyskakují, ať už na Facebooku nebo na Instagramu. Když jsou fakt trefné jak na mne a nebo na někoho z mého okolí, dokáží mne fakt upřímně rozesmát. Většinou to pak nevydržím a musím je prostě sdílet ve svých instastories! 

Co rozesměje vás?

Ahojte,

toto téma jsem si schovávala na den, kdy na něj prostě budu mít náladu. Ten čas přišel právě teď. Blogování je totiž něco, co ke mě prostě tak nějak patří. Přece jenom se tomu věnuji už nějakých 12 let a to je zhruba půlka mého života. A proč se mne to vlastně celou dobu tak drží? 

Vše to začíná nápadem, který může přijít hodně nečekaně. Pár témat článků jsem už vymyslela cestou na toaletu v práci. Tuto výzvu jsem vymyslela, když jsem se jsem odněkud přijela domů a najednou jsem měla v hlavě nápad. Hodně článků "vzniklo" i během zdánlivě normální cesty do školy v MHD, některé mi dokonce skočily do hlavy během nějaké přednášky. Mám ráda, když nějaký takovýto nápad dostanu a nějak se o něj ani nesnažím. Samozřejmě tu ale jsou i články, které jsem ze sebe horko těžko vypotila, to vám zase nebudu lhát.

Když mám nápad, je na čase naplánovat fotky. Jo, fotky do recenzí jsou relativně jednoduché, když pokaždé jde jen o to, abyste vyfotili recenzovanou věc. Pak tu jsou ale i fotky ke článkům, nad kterými se prostě musíte na chvíli zamyslet. Třeba taková úvodní fotka ke článku "Věci, kterými zabíjíme své blogy". Po nafocení fotek přichází čas na jejich úpravu. Většinou ale upravuji jen jas a kontrast, snažím se nechávat fotky pokud možno co nejpřirozenější.

Když už mám fotky a nápad na článek, mám z poloviny vyhráno. Už stačí "jen" článek napsat, zkontrolovat a pak propagovat. Samotné psaní článku mi může zabrat klidně deset minut, ale i třeba hodinu, když jsem hodně nesoustředěná. To se přiznám, že tento stav jsem během výzvy měla hned několikrát. Dnes s tím naštěstí nebojuji a tento článek ze sebe chrlím až neskutečnou rychlostí. Teď se zmíním o věci, kterou mám na blogování nejméně ráda a to je veškeré pročítání článku a jeho úpravy. Jo, toto mne fakt nebaví a kolikrát to i odkládám. Nikdy to ale nevynechám, protože je to neskutečně  důležité. A ideálně by se to mělo dělat s odstupem času, ale v tom taky nejsem zrovna dvakrát dobrá. 

Po tom, co konečně dokontroluji článek, můžu kliknout na tlačítko publikovat. Jo, i tento krok mám hodně ráda, ale pořád to není krok, který bych měla úplně nejradši. Když je článek publikovaný, je čas na jeho propagaci na facebooku. A teď je i čas na další upřímnost. Návštěvy z této facebookové propagace jsou u mne nejvýraznější skupina, takže se snažím to fakt nepodceňovat. I když se přiznám, že s touto výzvou úplné haló na facebooku už nedělám, protože kdybych měla všech 31 článků sdílet do všech skupin, ve kterých jsem, byla bych z toho otrávená já a i ostatní lidé. Takže je sdílím jen do dvou skupin, většinou tedy. 

Tak a teď přichází právě věc, kterou mám nejradši! Jsou to vaše reakce na můj blog - ať už samotné komentáře, návštěvy a nebo dokonce sledování přes GFC. Toto jsou ty momenty, které mi nejvíce vykouzlí úsměv na rtech a také je to z části důvod, proč to dělám. Upřímně. Kdybych měla psát a absolutně nikdo to nečetl, asi bych to dlouho nevydržela, i když všichni všude radí, že pokud vás to baví, tak ať píšete klidně sami pro sebe. Mě to baví a hodně, ale vaše reakce jsou pro mě jako motor, který mne žene pořád dál a dál. A přiznejme si to, každý chceme nějaké čtenáře. Každý občas pomyslíme na to, že by bylo fajn jich mít víc a nikdo z nás by nevydržel dlouhodobě si psát jen sám pro sebe. Blog bez čtenářů prostě není blog.

Co máte na blogování nejradši vy? 

Ahojte,

kdo by občas neřešil to, jakou má práci. Vlastně se toto téma řeší určitě hodně vzhledem k tomu, že v práci strávíme tolik času! Jak by ale vypadala ta má práce, kdybych se mohla nadobro zasnít? Na to se spolu podíváme dnes.

Do své vysněné práce bych rozhodně nevstávala někdy před šestou hodinou ranní. Vlastně bych si budík nejradši nařídila až na sedmou hodinu, ale v naprostý většině případů bych se stejně probudila sama od sebe, protože kolem té sedmé se stejně vždycky vzbudím. Co by se mi dále líbilo by bylo to, kdybych mohla pracovat z domova. Celý život zatím jen někam dojíždím a přijde mi to jako nesmyslné plýtvání časem. Vždyť z každého dne zabiji hodinu tím, že sedím za volantem a jedu do práce a nebo z práce! 

Samozřejmě bych nepracovala z domova nonstop, ale občas bych se vydala i navštívit svého zaměstnavatele, abychom se domluvili na práci a abychom probrali už provedenou práci. Tímto způsobem bych mohla mít zaměstnavatele klidně i v Praze. Nechtěla bych ale sama podnikat, protože jsem hrozný nervák a myslím, že bych nezvládala žít v té nejistotě, jestli se mi mé podnikání vlastně nerozsype. Na druhou stranu ale nemám problém být doma a pracovat. Když vím, že fakt musím, tak vlastně ani neprokrastinuji.

A co bych vlastně chtěla dělat? Bavilo by mne být součástí nějakého eshopu a zařizovat vkládání nového zboží do katalogu. Vlastně by mi nejspíš nevadilo ani vyřizovat objednávky. Nebo bych psala články na blog nějakého eshopu, ty jsou teď také hodně profláknuté. Mohla bych i fotit a nebo natáčet a stříhat nějaká videa. Jo, tyto věci by mne fakt bavily. 

Jaké je vaše vysněné povolání?

Ahojte,

v rámci této výzvy jsem už psala dopis mému mladšímu já, ve kterém jsem si ze sebe dělala docela dost srandu. No ale kdo z nás by si nedělal srandu ze svého třináctiletého já, že jo. Dnes zkusím napsat dopis do budoucnosti a překvapit své starší já. 

Milá Lenko, 

asi se teď divíš, kdo ti píše, ale jsem to já. Chtěla bych ti něco říct a doufám, že ti to v životě pomůže, až nebudeš vědět jak dál.

Víš, nesmíš život brát tak vážně. Já vím, že všechno hrozně prožíváš a všechno tě hned vystresuje. Každá malinká chybička, kterou uděláš. Každý malinký krůček vedle a ty máš chuť se vším skoncovat a jít se někam zahrabat a nebo se rovnou ztratit. Jestli v tomto budeš pokračovat, ze života nebudeš mít nic. Budeš pořád ve stresu a vlastně si ho ani neužiješ. Propluje ti mezi prsty a tobě najednou bude 50 a budeš si říkat, co jsi posledních pár let dělala, že jsi se vlastně vůbec ani nebavila. 

Nevěř lidem a dávej si na ně pozor. Ne všichni s tebou budou mít dobré úmysly a ty bys měla přestat vidět v lidech jen to dobré a ignorovat jejich špatné vlastnosti. Vím, že jsi zvyklá všem najednou věřit. Nemít problém jim hned o sobě všechno vyžvanit. Dávej si na to ale pozor, aby toho nezneužívali. 

Opovaž se naučit se lhát. Vím, že to neumíš a tím pádem se o to nesnažíš. Nemáš pak problémy typu, že nevíš, co si kde zase nevykládala. A hlavně máš čisté svědomí. Ty musíš mít čisté svědomí s tím jaký si nervák. Nedokázala bys žít se lží.

Neboj se promluvit na lidi. Jsi občas až moc tichá a uzavřená. Vím, že to o sobě víš, ale občas by neuškodilo s někým prohodit pár slov. Samozřejmě jen když nebudeš mít extrémně introvertní náladu, to by tě to akorát tak vystresovalo. Občas se ale musíš seznámit s nějakými novými lidmi. 

Doufám, že ses v těchto bodech změnila,

Lenka

PS: Držím ti pěsti!

V čem byste se do budoucna chtěli zlepšit vy?

Ahojte,

dnes jsem měla opět hodně akční den a tak jsem se dostala ke psaní až teď a abych se přiznala, skoro jsem na to i zapomněla. No, ale ještě to nějak zvládnu, i když jsem si už chtěla dávno číst! Tak jdeme na to.

Dnes se úplně zasním a na svůj ideální den se vypravím až za hranice naší země. Nebude to ale takové sci-fi, protože právě do města, které dnes zmíním, se chystám na konci září a tak se musím zase navnadit. Ne, že bych na tu cestu nemyslela skoro nonstop, že jo!

V mém ideálním vysněném dnu bych se probudila do tichého Osla. Chvíli se líně protahuji, pak projedu Instagram, jo, bez tohoto mi to vstávání bohužel moc nefunguje. Vylezu z postele, převleču se do běžeckého a vyběhnu do ulic. Běžím, ale vlastně vůbec nevím kam. Běžím prostě za nosem a když mám pocit, že už mi délka trasy bude stačit, kouknu na mapu a vrátím se zpět do ubytování. Osprchuji se a cítím se neskutečně svěží. 

Má parťačka na cestování se mezitím probudí. Všichni totiž spí mnohem déle než já. Neumím spát dlouho a většinou jsem okolo sedmé vzhůru, takže pro parťačku by to takto bylo akorát. Uděláme si pořádnou velkou snídani a chystáme se do celodenního objevování Osla. 

Ani vlastně nevím, kam přesně bychom si to namířily. Nemíváme moc plány a prostě jdeme zrovna tam, kam chceme. Určitě ale nevynecháme operu! Slunce nám svítí do obličejů, když dojdeme k opeře. Dáváme si proto zmrzlinu a jdeme si jen tak sednout k opeře a pozorujeme okolí. Pak fotíme nějaké fotky, bez toho to přece nejde. Když máme vše zdokumentováno, vydáváme se objevovat jinou část města.

K obědu bychom si daly jen něco malého a šly bychom dál běhat po městě. No, běhat. Spíš pomalu chodit. Chodit a fotit jako o život, ale hlavně vnímat atmosféru a místní zvyky. 

Když dostáváme znovu hlad, je to akorát tak znamení, že je čas na večeři. Rozhodně si objednáváme lososa a při prvním ochutnání se rozplýváme. Vlastně letíme na obláčku. Mezitím by se setmělo, to ale nevadí. Jdeme pro čaj a sedáme si k řece. Pozorujeme večerní život v Oslu a sníme o tom, jak se tam jednou vrátíme a také už rovnou vymýšlíme, kam pojedeme příště. Pak už jsme tak unavené, že se vydáme na ubytování a spokojeně usínáme.

Ahojte,

nechápu, proč mi všechny ty víkendy během léta tak rychle utíkají. Dnes jsem měla klasický den bez plánu a myslela jsem si, jak ten den alespoň bude pomalý a nebudu mít pocit, že víkend zase nebyl. Opak byl ale pravdou, ze dne bez plánu se nakonec vyklubal silně akční den, kdy jsem vlastně ani pořádně neměla čas přemýšlet, co budu dělat. Proč takhle neutíká i práce? No já to nechápu! V dětství jsme měli takového času plno, proto vám zrovna dnes povyprávím o vzpomínkách na dětství, na které hrozně ráda vzpomínám.

Já jsem vyrůstala mezi kluky. Byli jsme já, můj bratr a bratranec a každý víkend jsme si spolu hráli. Rádi jsme měli autíčka, se kterými jsme závodili na betonové zídce. Nebylo to vlastně ani tolik o tom, čí auto je nejlepší jako o tom, kdo s ním dokázal nejrychleji běžet. A to samozřejmě vždycky vyhrával bratranec, protože z nás byl nejstarší a tudíž uměl nejrychleji běhat. Mě to ale nevadilo, protože jsem nebyla poslední, to byl vždycky bratr!

Další hru, kterou jsme všichni milovali, byla ta na vojáky, kteří se katapultují na cizím území a musí přežít. Vždy jsme si vytyčili prostor, ve kterém jsme hráli a pak bylo naším úkolem jediné - zabít ostatní dva hráče. Prostor jsme nikdy neměli malý, protože bydlíme na vesnici, takže jsme si vždy určili několik lesů a luk až po silnici. Tato hra mi zrovna dvakrát nešla, v té byl bratranec prostě neporazitelný. Všechny nás to ale neskutečně bavilo a tak jsme vždycky vydrželi lítat po lese se samopalem docela dost dlouho.

Také jsem dříve s bratrancem hrála fotbal. Ano, toto své já moc nechápu. Já a fotbal? S tímto sportem si zrovna moc nerozumím. Ten náš fotbal byl ale spíše kopání na branku, která ale nikdy nebyla ani brankou, ale místo určené. Hráli jsme ale jen na dvorku, to se ale moc nelíbilo babičce, které jsme tímto pravidelně rozbíjeli květináče, dědovi, kterému jsme rozbíjeli zase popelníky a v neposlední řadě řidičům, kterým za jízdy lítal míč na přední sklo. Doteď nechápu, že nám to nikdy nikdo nezakázal.

Pak bratr dostal telefon, který uměl už nahrávat videa a tak bratranec vždycky vymyslel nějaký scénář na kriminálku a natáčeli jsme kriminálky. Tehdy nikdo z nás nevěděl nic o střihu a nikdo to neuměl, takže jsme vždycky celou jednu epizodu museli nahrát napoprvé a hned všechny scény za sebe. Z tohoto důvodu jsme si každou scénu vždycky několikrát vyzkoušeli, než jsme na mobilu stiskli "natáčet".

Naší poslední zábavou, kterou jsme milovali, byli počítačové hry. Hráli jsme různá rallye, GTA III a Counter Strike. Jo, proseděli jsme u počítače tolik času a vždy jsme si vymysleli nějaké soutěže a soutěžili jsme se sebou.

Ahojte,

přijde mi, že je poslední dobou hrozně moderní cestovat. Chápu to. Je to totiž fakt zábava! Poznávat nová místa, nová jídla, nové všechno. Na cestách vlastně skvěle poznáte i sami sebe. Cestování je rozhodně jedna z věcí, do které se vyplatí investovat svůj čas a také peníze. A kam bych se nejraději podívala já, kdybych měla neomezený rozpočet? Na to se podíváme v dnešním článku.

Severské země

Někdy před rokem jsem začala snít o tom, že se jednou podívám do nějaké severské země. Myslela jsem, jak mi bude trvat dlouho, než si toto přání splním. Opak je ale pravdou. Už na konci září vystoupím z letadla v Oslu a hrozně se na to těším! Norsko mne vlastně i láká nejvíce. Jednou bych se chtěla vydat na road trip okolo fjordů, to musí být fakt nádhera!

Japonsko

Už někdy od puberty mne tato země hrozně láká. Líbí se mi jejich úplně jiná kultura a láká mne spatřit Tokio. A vlastně nejen Tokio. Japonsko bych také nejradši projela celé a během cest bych rozhodně nevynechala Shinkanzen, to musí být totiž teprve zážitek!

Jižní Korea

Tato země mi také přijde neskutečně zajímavá. Na chvíli bych se samozřejmě zdržela v hlavním městě, v Soulu. Poznala bych mentalitu místních lidí a pak bych se vydala na svůj "Hawaii", místo, kde je nádherné moře a teplo. Na Jeju Island. To mne neskutečně láká.

USA

I když jsem dříve chtěla spíš na východ, právě do Japonska a do Jižní Koree, tak teď bych chtěla vidět i to šílenství jménem Amerika. Lákají mne nejvíc samozřejmě města. Já jsem totiž takový městský typ. Chtěla bych se podívat do New Yorku, do Miami, toto město mám ráda už od mala díky CSI Miami a pak také na západní pobřeží, do Los Angeles a Seattlu. 

Jo, mohla bych pokračovat dál a vypsat tu několik zemí, ale nechám tu schválně jen těchto pár, protože ty mne už delší dobu lákají všechny. Kam byste se nejraději podívali vy?

Ahojte,

toto téma vlastně tak nějak k dnešku sedí. Dnes jsem totiž prožila den, který bych v budoucnu úplně mít nemusela. V půl páté ráno jsem odjela do práce a v půl osmé večer jsem se z ní vrátila a to pak z toho dne máte nic. Ale jednou za čas se to rozhodně přežít dá. A právě toto mne navedlo k tomuto tématu. Jak bych tedy chtěla trávit svůj den za 10 let?

Jasný, mohla bych vám tu popisovat to, jak se válím někde na pláži na Hawaii, ale radši se pustím do naprosto standardního dne.

7:00 - Zvoní mi budíček a já vstávám. Mám totiž vyzkoušeno, že vstávat okolo této hodiny mi plně vyhovuje, vlastně to tak dělám i teď o víkendech. Uvařila bych si kafe, nasnídala se a vypravila se do práce.

8:00 - V tento čas bych začala pracovat. Pracovala bych samozřejmě v oboru, který studuji, a to ve stavebnictví. Myslím, že bych byla projektantkou. Kancelář opouštím po osmi hodinách. Chápejte, práce mi nevadí, ale rozhodně nepatřím mezi workoholiky, kteří by v ní chtěli trávit každou volnou minutku.

16:00 - Toto by byl ideální čas pro odchod z práce. Jo a kancelář, ve které bych pracovala, by samozřejmě nebyla daleko od mého domova, takže bych nezabila veškerý čas cestou do práce a z práce. Po příchodu domů se najím, věnuji se svým dětem a také poklízím domácnost. Na to nesmím zapomenout!

19:00 - Zavolám babičku na hlídání a vyrážím si se svým manželem někam na rande na dobrou večeři. Chtěli bychom spolu totiž trávit čas a mít rande, jako když jsme spolu začínali.

21:00 - Přišli bychom domů a šli políbit své spící děti na čelo na dobrou noc. Potom se střídáme v koupelně a každý z nás absolvuje tu svou večerní rutinu. Mne to samozřejmě trvá tak dvojnásobek času.

22:00 - Ležíme vedle sebe v posteli a každý si bere do rukou svou knížku a čte si v ní. Čtení je nejlepší rituál, který si můžete před usnutím dopřát. Skvěle vás zklidní a prý se po něm i lépe usíná. 

23:00 - Tato hodina by byla ta nejpozdější, kdy bych usínala. Miluji svých 8 hodin spánku a do budoucna se na tom určitě nic nezmění.

Jej, tak tohle je fakt hezká představa! Jaký byste chtěli strávit vy den za 10 let?

Ahojte,

až teď vidím, kolik těch zasněných témat jsem si zvolila. A ještě jich na mne pár čeká. Ale nevadí, alespoň to bude takové veselé. Tedy doufám. Pro dnes jsem si zvolila "Mé vysněné bydlení".

Někteří z vás si možná všimli, že jsem o víkendu měla výpadek. Jo, přiznávám se. Byla jsem tři dny mimo počítač a mimo virtuální svět a i když jsem měla články předepsané, vůbec jsem si nevzpomněla na to, že bych je měla publikovat. To se přiznám na rovinu. Jo, možná je to zkrat ve výzvě, ale já si ty tři dny tak užila, že si to odpustím. A vyzkoušela jsem si být docela dlouho bez počítače. Možná to zní divně, ale jelikož mám i brigádu, kde sedím pořád za PC, tak jsou pro mne 3 dny bez něj takový malý zázrak. Výzvu ale dokončím, teď už se přece nevzdám!

Teď už ale k tématu. Kdy poprvé jsem začala přemýšlet nad tím, v jakém baráčku a nebo bytě bych chtěla bydlet? To už bude pěkně dlouho. To jsem určitě byla ještě na základce. Možná i ve školce! Když jsem chtěla velký hrad a žít si v něm jako princezna. Samozřejmě nesměly chybět uklízečky. Uklízet celý hrad, to bych tedy fakt nechtěla. A zahradník. A hlavně tedy nějaký ten pohádkově bohatý princ. Prostě takové ty klasické sny malého děvčátka v předškolním věku. 

Časem jsem své nároky trochu zmenšila a chtěla jsem už jenom velký barák s velkou zahradou. Mít v něm vše, na co si jen můžete vzpomenout. Ložnici s koupelnou a velkou šatnou, balkón, nesmyslně velké pokoje, obývák, saunu. Jo a taky krytý bazén. Úplně jsem se viděla, jak v něm plavu! I z těchto představ ale taky po čase sešlo a já jsem byla rozhodnutá, že budu mít tak akorát velký rodinný baráček. A že budu mít dvě děti a každé bude mít svůj vlastní pokoj. To teda hlavně!

Jenže teď, když vím, jak je nákladné a složité nějaký ten svůj vysněný baráček postavit a nebo koupit nádherný byt, už tak nějak nesním o žádném velkém sídle. Ani o hradu a ani o velkém baráku s velkou zahradou. Samozřejmě nevím, kam mne život zavane, co si budu moct s budoucím partnerem dovolit, ale jedno vím jistě. Chci francouzské okno. Alespoň jedno. Jo, je to taky takové nadstandardní přání, ale mne se tento prvek prostě děsně líbí! Už vlastně ani nějak nesním o baráčku, nevadilo by mi ani být v bytě, ale to francouzské okno prostě chci a o tom už nejméně dva roky sním. Jo a taky jsem zvědavá, jestli se mi toto jediné mé skromné přání splní! No uvidíme.

Ahojte,

myslím, že přiznat, že se něčeho bojíme, občas nemusí být jednoduché. Schválně, kolikrát už jste zalhali, když se vás někdo zeptal, jestli se v dané situaci bojíte? Já už párkrát jo. Proč bychom ale nesměli přiznat, že nám něco nahání strach? Je to lidské. Dnes vám odtajním ty své strachy.

Pavouci

Jo, začneme něčím obvyklým. I já vlastním strach z pavouků. Jednou jsem usínala a najednou cítím, jak mi něco s hodně nohama přeběhlo přes ruku, kterou jsem mělo vystrčenou z peřiny. Okamžitě jsem se probrala a rozsvítila lampičku. Viděla jsem obrovského pavouka, ale bohužel jsem ho svou snahou ho zabít akorát tak zahnala. Další hodinu jsem seděla na židli u postele a čekala jsem, až vyleze, abych mohla jít spát. Napodruhé se mi ho už naštěstí zabít povedlo. Jo, s pavouky si fakt nerozumím, i když vím, že mi vlastně nic neudělají a že je v noci potají jím. To bude asi nějaká má pomsta!

Hmyz

Hmyz je na tom u mne vlastně docela dost stejně jako pavouci. Vždy, když vidím nějaký hmyz, mám chuť zdrhat a celá se otřásám. Je už úplně jedno, co to vlastně je za hmyz. Nejhorší jsou ale sršni! Mají hnízdo blízko našeho baráku a minulý rok na nás pravidelně pořádali nálety. Vždy, když se setmělo a nechali jsme rozsvícená světla, bourali do oken a chtěli je snad rozbít. Jednou se vrátil bratr opilý a jak chrápal, nemohla jsem znovu usnout. Šla jsem spát do obýváku, mamka mne cestou ale varovala, že tam byl sršeň, ať si to radši rozmyslím. Rozsvítila jsem a snažila se ho najít, no nenašla, tak jsem si klidně usnula. Ráno v šest jsem se vzbudila a něco mi hrozně bzučelo nad hlavou. Jo, byl tam. Zdrhla jsem tak rychle, jak snad nikdy. 

Selhání

Další strach, který vlastním je ten, že se neustále bojím, že něco zkazím. Je už jedno, co to má být. Nevím, proč je pro mne tak těžké přiznat svou chybu nahlas. Ve své hlavě, v té prostě můžu za všechno nepovedené na světě, ale přiznat to nahlas, to už je jiný šálek čaje. Proto je pro mne prostě jednodušší nic nezkazit. I to ale není úplně jednoduchý úkol.

Trapnost

Další strach, který bohužel tak trochu ovládá můj život, je strach ze ztrapnění se. Vždy se bojím na něco zeptat, protože mám pocit, že budu akorát tak trapná. Mám strach se pořádně odvázat, protože mám pocit, že budu akorát tak trapná. Tento můj strach mi asi vadí ze všeho nejvíc. 

Opilí lidé

Tak toto je poslední strach, co mne tak napadá. Mám doslova panickou hrůzu z opilých lidí. Abych vydržela v jejich blízkosti tak je za a) musím dobře znát nebo za b) musím být opilá taky. Ta druhá možnost se lépe realizuje. Já vím, že mi v naprostý většině nechtějí ublížit, že si prostě chtějí jen popovídat, ale vždycky, když vidím někoho, jak se motá, bliká mi v hlavě kontrolka a jediné na co myslím je to, abych si našla co nejlepší cestu na svůj útěk.

Čeho se bojíte vy?

Ahojte,

měli jste někdy naplánovanou budoucnost fakt do detailu? Já ano. Kdysi. V poslední době jsem se ale naučila, že plány vytvořené moc dopředu prostě dřív nebo později zkrachují. Přestala jsem plánovat. Tedy, ne úplně. Svého plánu ohledně budoucího domácího mazlíčka jsem se nevzdala a ani to nemám v plánu. (Jo, mít plán v plánu je geniální! :D)

Doma jsme vždycky měli nějakého toho domácího mazlíčka. Vlastně jsme nikdy nebyli bez něj. Co pamatuji, máme kočky, takže jsem logicky měla vždycky radši je. Potom jsme k nim souběžně měli i andulky, ty ale moc velký úspěch nesklidily. To hlavně proto, že jsme je měli s bratrem v pokoji a vždycky nás ráno budily. Dlouho po tom, co obě umřely, jsme měli opět jen kočky. Až za dlouhou dobu jsem přesvědčila mamku, že chovat bílé myši je rozhodně dobrý nápad. Dvě takové jsem dostala a vydržely se mnou dva roky. Pak jsem ale odešla na vysokou a už jsem se nějak nesnažila mít nové myši a nebo jiné domácí mazlíčky. A tak nám zůstaly jen kočky.

Ahojte,

má výzva se začíná stupňovat, protože v pátek odjíždím pryč a až do neděle nebudu mít vůbec přístup k počítači. Nechci ale výzvu přerušovat a tak jsem si řekla, že se hecnu a prostě dnes a zítra napíšu články rovnou dva. No, moc se mi do toho nechce, dělala bych radši milion jiných věcí, ale prostě to zvládnu!

Myslím, že nikoho už ani v nejmenším nepřekvapí, že mým nejoblíbenějším ročním obdobím je léto. Vždycky jsem to tak měla. Abych ale řekla pravdu, nechápu, proč jsem měla ráda léto, když jsem byla na základní škole. Já vždycky nesnášela letní prázdniny. Jo, čas pro výsměch máte právě teď! Haha. Nikdy mne totiž nebavily. Byly na mne moc dlouhé a já se doma na vesnici prostě nudila. Kolikrát jsem dokonce odpočítávala jejich konec! No chápete to? Já teď absolutně ne. Nejradši bych se vrátila do první třídy a začala je mít ráda a užívat si je, než by bylo pozdě, jako je teď.

Jsem zmrzlina. Tato informace ale taky už nikoho nejspíš nepřekvapí. Na létu mám právě nejradši to, že si na sebe můžu obléct prakticky cokoliv a stejně mi nikdy nebude zima. Nevydám-li se tedy v noci v plavkách někam na Sněžku. Jasný, že jsou i chladnější dny, ale i zima má své teplejší. Jestli chápete.

Další věc, která je mi na létu hodně sympatická je to, že jsou lidé takoví optimističtější a veselejší. Venku je déle světlo a sluníčko svítí více a to s lidmi dělá hotová kouzla. Můžeme trávit víc času venku bez toho, aby nám umrzaly končetiny a nebo jsme se rovnou celí podchladili. 

Navíc během léta jsou období dovolených a období, kdy se podnikají výlety. Přiznám se, že když jsem byla na základce a během léta rodiče řekli, že pojedeme někam na výlet, brala jsem to spíš tak, že konečně nebudu chvíli doma. Teď jsem ale ráda, že něco málo z toho velkého světa vidím. Vždy jsem měla ráda i samotnou cestu a ne jen cílovou destinaci. Doteď si vlastně užívám jen tak jet a koukat kolem sebe. 

Co máte na létu nejraději vy?

Ahojte,

mé dny jsou teď docela rutinní. Když chodím do školy, liší se alespoň rozvrhem hodin, takže to není každý den to samé, ale takhle v práci to většinou moc obměn nemá. A když jo, tak za ně většinou neskáču moc vysoko, protože to většinou znamená vstávat ve čtyry a to zrovna nevyhledávám. Ale abych se vrátila zpět k dnešnímu tématu. Dnes vám povím, jak vypadá takový můj klasický den, když jsem v práci.

5:55: Zvoní mi budík. Někdy jsem vzhůru i před ním, ale za to většinou moc ráda nejsem. Po tom, co ho vypnu, okamžitě startuji Instagram. Jo, i během týdne jsem nepoučitelná. Nejpozději v šest ale vždy opustím postel a jdu rovnou do koupelny, kde si vyčistím pleť a zuby. Pleť následně hydratuji denním krémem, oblékám se a maluji. Nakonec se učešu a vyrážím do práce.

6:57: Parkuji v ulici před kanceláří a sbírám si svých pár švestek z auta. Odemykám dveře kanceláře, pozdravím se s lidmi, kteří tam už jsou dříve a jdu na své místo, kde zapnu počítač. Mezitím, než se nastartuje, snídám. Dávám si většinou banán. 

9:00: Nejpozději v tento čas mám opět hlad a jím znovu. Tentokrát většinou volím jogurt.

11:00-12:00: Čas na oběd, opět je to ale většinou ovoce nebo jogurt. Když nejsem líná, tak si udělám i třeba kuskus, ale většinou líná jsem. Když mám hlad, jím ještě jedno jídlo později, to ale není pravidlem. 

15:00: Vypínám počítač a odcházím z práce. Nebudu vám lhát, tento čas mám docela ráda. Sice mi má práce nevadí, ale sedět 8 hodin na počítači téměř bez rozptýlení, mne také moc nebere. Poslední hodina už bývá docela dlouhá.

16:00: V tento čas jsem nejpozději doma. Cestou se ještě stavuji s mamkou v obchodě, což docela bere čas. Když jsem jezdila sama a nemusela jsem na nákupy, bylo to hned znát na čase, kdy jsem byla doma.

18:00: V tento čas většinou jdu běhat a nebo nějak sportovat. Nemám ho ale jasně daný. Je to způsobené spíš tím, že hned jak přijedu domů, jdu jíst. Běhat chodím tak dvě hodinky po jídle, abych neměla hlad, ale abych zároveň neměla plné břicho. Do této doby sjíždím sociální sítě, YouTube a nebo píši článek. Po běhu si dám sprchu nebo vanu.

19:00: Když jsem líná psát článek před běháním, píši ho hned jak vylezu ze sprchy a nebo vany. Vždycky se totiž bojím, že ho nestihnu a nebo že kvůli němu budu muset měnit plány před spaním. Když už mám článek dopsaný, koukám na nějaké videa na Youtube.

20:30: Nějak v tento čas si chodím vyčistit zuby a zalehnu do postele. Ještě ale nejdu spát, jen je čas na večerní čtení. Poslední dobou jsem se hodně naučila si před spaním číst. Zrovna mám rozečteného Netopýra od Jo Nesbo. Čtu ho v angličtině a mám radost, že tomu i rozumím!

21:45: Odkládám knihu a naposledy projedu sociální sítě a odepíšu na zprávy, které se mi během čtení nahromadily a nejpozději v deset odkládám mobil a usínám.

Jak vypadá váš den? 

Ahojte,

už jsem v půlce! Nebudu vám lhát, už se docela i těším, až výzva skončí. Je to fakt náročné psát každý den, ale teď už se nevzdám. Dotáhnu to do konce a pak se moc ráda vrátím zpět do svých starých kolejí - 2 články za týden. To bohatě stačí a i pro vás je to určitě lepší, jak už jsem si stihla všimnout. No, ale teď je na řadě dnešní téma a tím je oslava narozenin.

Přiznám se i podruhé. Nemám moc ráda den svých narozenin, nejsem ten typ, který by si je užíval. Jsem spíš vždy melancholická. Vždycky si říkám, že ještě nejsem připravená mít za sebou další rok, že jsem toho moc nestihla, že nechci stárnout. Jo, mám takovéto pocity brzo, nevím, co budu dělat, až mi bude třicet! Máte to tak taky někdo nebo v tom jsem sama?

Narozeniny mám už ani ne za měsíc, právě proto jsem zařadila toto téma. Každý rok dělám oslavu pro svou partu a letos to nebude výjimka. Letos ale budu poprvé slavit své narozeniny přímo v ten den, kdy jsem většinou docela smutná, takže jsem na to zvědavá. Protože jestli budu mít depku, tak ta oslava bude nejhorší vůbec a za to mi určitě poděkují.

V partě už máme takový zvyk, že na každou svou oslavu upeču dort a to si vždycky hodně užívám, baví mne to. Připíjíme si dětským šampáněm, protože jsem věčně řídím. Pořád. Takže i když vymyslím oslavu tak, abych mohla pít, tak stejně kupuji dětské šáňo, už je to prostě naše tradice, které se prostě nevzdám!

Tyto dva body, které jsem před chvílí popsala, bych rozhodně chtěla i ve své vysněné oslavě. Díky tomu, že jsem letní dítě, haha, mám i tu výhodu, že můžu pořádat oslavy venku a toho využívám. Svou vysněnou oslavu bych tedy pojala jako jednu velkou stanovačku. Sešli bychom se už někdy odpoledne za světla, dojeli si na koupák, kde bychom blbli, jako jsme vždycky blbli, když jsme byli na základce. Se svou partou se totiž znám už od základky. 

Po koupáku bychom se přesunuli někam na louku, kde bychom postavili stan a ohniště. Opekli bychom si buřty a jen tak si povídali. No, jako vždycky vlastně o ničem a přece jenom o něčem. Určitě to ve své partě také znáte. Pak bych připravila hru, která mne vlastně teď napadla a rozhodně ji budu chtít zrealizovat. Nebudu ji sem ale vypisovat, nechci kazit partě překvapení. Různé hry hrajeme často, proto si jsem jistá, že bychom si s nimi vystačili až do půlnoci, kdy bychom už si jen sedli k ohništi a povídali si, dokud bychom neusnuli. A já bych usnula první. Jako vždycky. Však oni už mne znají.

Jak si představujete vy vaši vysněnou oslavu narozenin?