Ahoj, já už se vlastně ani neudivuji nad tím, jak často tyto články píšu. Přijde mi, že do měsíce minimálně dva. Ale tak nevadí. Květen pro mě byl pěkný měsíc, podnikla jsem během něj i prodloužený víkend na Mácháči, takže na tento měsíc si ráda zavzpomínám. 

Květen jsem zahájila procházkou s kamarádkou, kdy jsme se vydaly na Pražský hrad, který byl v tu dobu čerstvě otevřený. Rozkvetlá Praha je krásná a i rozkvetlý hrad stál za to. Jediné co, tak se těším, až otevřou Jelení příkop celý a ne jen tu část, která je nejhorší jen proto, aby mohli říct, že ten příkop vlastně otevřeli. Já se tam podívala na 17. listopadu 2019, takže vím, že to, co otevřeli, je prostě totální výsměch nám všem. 

Během května jsem se rozhodla, že vezmu kamarádku na výlet do Písku, který máme docela blízko, ale na druhou stranu, já i ona, z něj známe jen centrum, což mi přišlo jako škoda. A ukázalo se, že jsem měla pravdu. Hned za městem mají písečtí naprosto nádhernou přírodu, kde se mohou procházet a i toto přírodní koupaliště! Okamžitě jsem jim to začala závidět a těším se, až Písek poznám zase o trochu víc.

Naše kočka si přinesla koťátka, která jsou naprosto úžasná! Jsou od malinka přítulná, nebojí se a jsou hravá, takže je radost si s nimi hrát. Takové malé, chlupaté pohlazení po duši.

V květnu jsem taky byla na již zmíněném prodlouženém víkendu na Mácháči, ale o tom už bylo řečeno hodně zde, v samostatném článku, proto se tady o tom už rozkecávat nebudu, ale chtěla jsem to tu zmínit. 

V květnu jsem opět začala pořádně běhat. Od začátku roku mě trápí takové menší bolístky, které mě brzdí v tréninku. Zde je můj zatím nejpovedenější. Sama sobě jsem nevěřila, že jsem to zaběhla tak skvěle! Dnes mám také trénink, který ale takhle dobře nedopadne, protože mám zase bolístku, ale zkusím to i s tím. Snad to půjde. Měla bych běžet nějakých 19 kilometrů, ale myslím, že budu ráda, když dám půlku, musím se totiž šetřit, zítra mám v plánu výlet a potřebuji mít nohy v pořádku. 

Tento měsíc jsem také byla po hodně dlouhé době u kadeřnice, o tom jsem vám psala už zde. Nebudu se tedy opakovat, ale opět jsem chtěla mít i tuto událost zaznamenanou, protože se občas k těmto článkům vracím a vzpomínám, co jsem kdy a jak dělala. 

Poslední týden v květnu jsem byla s přítelem v botanické zahradě. Tento rok už podruhé, máme to tam rádi. Chtěla jsem tam hlavně na rozkvetlé pivoňky, na které jsme ale bohužel přišli tak o týden později. Musím si tedy zapamatovat, že na pivoňky mám příští rok jít třetí týden v květnu. To zvládnu. Napíšu si to do kalendáře hned! Cestou z botanický jsme šli přes Trójský zámek, nevěřila jsem, že je otevřený a člověk si přes něj může zkrátit cestu do Stromovky! Hodně příjemná část cesty.

Jak jste se měli v květnu vy? 

Těším se u dalšího článku,
Lenka

Ahoj, je to už hodně dlouho, kdy jsem byla v kadeřnictví naposledy. Ani se tu tím nebudu chlubit. Už jsem se ale neskutečně těšila na znovu otevření všech kadeřnictví, protože jsem se chystala zbavit se části svých vlasů. Znovu otevření přišlo, já si našla kadeřnictví a v pondělí jsem tam vyrazila.

Mým cílem bylo zbavit se mých blond konců, které byly sakra zničené. Už víc jak týden dopředu jsem se připravovala na to, že vlasy budou znatelně kratší a že mi vlastně asi bude chvíli trvat, než si na to zvyknu. Byla jsem ale odhodlaná se zbavit co nejvíce zničených vlasů. Přiznám se, že nezmizelo úplně všechno, protože po odbarvování bylo na vlasech ještě znát Slunce z minulého roku, dost mi vlasy zesvětluje, tak nějaké tyto náznaky tam zůstaly, ale myslím, že toho nejhoršího jsem se zbavila. A jsem ráda, že si teď mohu nechat narůst zdravé, dlouhé vlasy!

A jelikož jsem byla s kadeřnictvím, které jsem si vybrala, spokojená, podělím se tady s vámi o něj. Jmenuje se Fit and Beauty, zde najdete jejich web, a je hned u Jiřího z Poděbrad. Byla jsem překvapená, jak má na Prahu podle mě férové ceny a i paní kadeřnice byly moc milé a příjemné. Je to spíš menší kadeřnictví, ale zalíbilo se mi tam na tolik, že jsem rozhodnutá jít na další zastřižení konečků zase tam. 

Byli jste už u kadeřnice po znovu otevření? 

Těším se u dalšího článku,
Lenka

Ahoj, je sobota a já mám po dlouhé době takový ten den, za který toho vlastně moc nemusíte. Jediné, co musím, je jít běhat a to není tak nepříjemné, abych to brala za povinnost. Na dnešek jsem si ani nepřipravovala žádný článek dopředu, protože jsem počítala s tím, že tento čas bude. A tak vám dnes napíšu o jedné té změně, kterou jsem ve svém životě chtěla udělat, ale intuice mi řekla, že na to vlastně není ten správný čas. 

Dodělala jsem školu a tak nějak jsem přemýšlela, co dál. Možná jste už zaregistrovali, jestli sledujete můj YouTube kanál, že jsem si stěžovala, že je pro mladého člověka skoro nemožné, aby bydlel sám. Přesto jsem cítila, že se mi vlastně nechce být dál ve spolubydlení, prostě jsem chtěla mít ten svůj klid, který tam úplně nemám. Za to ale nemůžou mé spolubydlící, ale samotný koncept spolubydlení. 

Propočítala jsem si, kolik bych byla schopná dát na bydlení a rozhodla jsem se, že se pokusím si něco najít. A že se pokusím si něco najít v jedné části Prahy. Ukázalo se, že to není tak jednoduché. Ale long story short. Nakonec jsem našla jeden byt, který by byl v mé cenové relaci, byl hezký a i bych ho dostala. 

Po tom, co jsem se dostala do takové fáze, že stačilo vzít telefon a paní majitelce to potvrdit, mi ale začala řvát intuice, ať to nedělám. Ať zůstanu, tam kde jsem. Ať si teď radši šetřím peníze a počkám, co bude za rok, jelikož to se nejspíš změní i jiné věci, které tady teď ale řešit nechci. Že tím, kdybych platila sama nájem, bych musela každý měsíc fakt pracovat a hlídat si, abych neměla moc volných dnů bez práce. Nemohla bych si dál syslit svůj finanční polštář. A že vlastně chci mít stranou i finance na cestování. Nemohla bych si jen tak dělat radosti. Častěji. 

Přišla jsem na to, že bude lepší změnit mindset a být vděčná za to spolubydlení, které mám, protože si reálně nemám na co stěžovat. Má hlava nějak odmítala ten koncept. Naštěstí mě ale intuice včas zastavila a já jsem teď ráda, že jsem se rozhodla do vlastního bydlení ještě nejít. Jsem ale i ráda, že jsem se předtím rozhodla to zkusit, protože kdybych to neudělala, byla bych teď pořád se špatným mindsetem zaseklá někde mezi těmito rozhodnutími a asi by mi lépe nebylo. 

Tak, to byla ta jedna životní změna, o které jsem vám psala. O té druhé vám už také brzo napíšu. 

Jaký na toto máte názor vy, je vlastně pro mladého absolventa vůbec možné, aby mohl bydlet sám?

Těším se u dalšího článku,
Lenka

Ahoj, poslední týden pro mě byl hodně hektický, jelikož jsem dokončovala projekt v práci, a tak jsem tam trávila víc času, než bych chtěla. Nestíhala jsem pak nic. Největší fofry jsem měla ve středu a ve čtvrtek, protože do svého odjezdu jsem musela tu práci dotáhnout. Ve čtvrtek jsem z práce odjížděla úplně vyšťavená s výrazem polomrtvého štěněte. Těšila jsem se ale. Ve vlaku do Roudnice si odpočinu a budu jsem připravená na skvělé dobrodružství – prodloužený víkend na Mácháči, kde jsem nikdy před tím nebyla.

V pátek jsme se vypravili na hrad Bezděz. Překvapilo mě, jak dobře je ten hrad udržovaný. Moji společníci si to sice nemysleli, ale hrady, na kterých jsem byla a není to Karštejn, takto udržované nebyly. Na hrad vede docela velký kopec, ale věřte, že to stojí za to!

Po výletě na hrad, na který jsme si udělali i túru, jsem ještě šla s přítelem běhat. My spolu moc běhat nemůžeme, protože já jsem oproti němu docela šnek a vždy mám pocit, že ho hrozně zdržuji. Tentokrát mě ale dost hecoval a tak, kromě 1,5 kilometru, jsme běželi celou dobu spolu a musím říct, že to na mém tempu bylo dost vidět.

V sobotu jsme vyrazili na výlet k Braniborské jeskyni a já jsem tam uprostřed toho lesa někde ztratila své srdce. Příroda je v tom kraji fakt úžasná! A už naprosto chápu to „Máš-li splín, vyraž na Kokořín“ od Ládi Zibury. Sice je Kokořín o trochu níž, ale stejně si tam tu přírodu představuji alespoň stejně úžasnou.

V neděli už jsme se pomalu vraceli domů, ale stejně jsme se zastavili ještě na jednom výletě a to rovnou do Pekla kousek od České Lípy. I zde byla příroda nádherná a chvilkami připomínala tropický prales. Naštěstí né tou teplotou. Skály v Pekle byly úžasné a ten výhled z nich!

A co bych řekla závěrem? Že vlastně dost chápu, že je na Mácháči tolik lidí. Už ale nechápu, že se válí jen u vody a nejdou objevovat tyto krásy, které si mě naprosto získaly. Víc než ten rybník. Domů jsem ale opět přijela s hroznou podovolenkovou depkou. Je to vlastně taková má tradice, kdy se mi hrozně stýská po pohodových dnech volna a blbě se vracím do režimu. A je mi smutno, že už to skončilo. V pondělí byla krize fakt velká a dnes, když ten článek píšu, je úterý a pořád je mi tak nějak smutno, ale už je to lepší. Toto je vždycky část dovolené, kterou si musím prožít. Nemá cenu proti tomu nějak bojovat, ono to vždycky odezní časem. A ty mé články, které sem z cest píši, tomu napomáhají.

Byli jste na Mácháči? Míváte taky podovolenkové depky?

Těším se u dalšího článku,
Lenka

Ahoj, na uplynulý víkend jsem neměla žádné plány, takže když jsem se dověděla, že se poběží závody Wings for Life, které jsem minulý rok zahlédla u mého oblíbeného běžeckého duo Running2 (jejich report z této akce najdete zde), Michala a Soni, moc jsem neváhala a rozhodla jsem se, že se také přidám. Mám ráda jejich články o běhání, takže jestli vás také zajímá tato tématika, mohu je jen doporučit!

Jestliže jsem neváhala nad účastí, tak věcí, nad kterou jsem váhala hodně, byla trasa. Tento víkend jsem zrovna byla u rodičů na Šumavě, kde to prostě rovné není a ať poběžíte kamkoliv, čeká vás nějaký ten pořádný kopec. Mohla jsem vyběhnout jen jeden a pak celý závod odběhat na kilometrovým úseku s tím, že se pořád budu muset otáčet a přebíhat silnici. Tohle je hrozně na hlavu. Běžela jsem tak už 10 km závod a tady jsem to úplně zažít nechtěla. Rozhodla jsem se nakonec, že nebudu máslíčko a zvolila trať, na které bylo převýšení o 230 m! No a kéž by na celých těch 12 km. Téměř vše bylo nahňácano na posledních 2 kilometrech.

Jak se všichni radovali z toho, jak bude dnes hezké počasí a teplo, tak já z toho zrovna dvakrát nadšená nebyla, protože v horku se běhá fakt těžko. Po takové době v zimě jsem si ani nedokázala představit, jaké vedro bude. Každopádně začnu spíš od začátku.

Do závodů jsem nevkročila v nejlepší pozici. Nepovedlo se mi se vyspat, následně jsem si plánovala, jak si na závod vše připravím hned ráno, ale realita byla taková, že jsem tu 10 minut před startem ještě hledala pouzdro na mobil. To jsem nenašla a tak jsem se musela spokojit s kapsou na kraťasech, která naštěstí stačila. 

Prvních 5 kilometrů uteklo jak nic a pak se za mnou už rozjelo auto. Koncept tohoto závodu totiž je, že běžíte a po 30 minutách se za vámi rozjede auto, které jede určitou rychlostí a po určitých vzdálenostech zrychluje a zrychluje a jakmile vás dojede, závod pro vás končí. Běží se pro lidi s poškozenou míchou.

Po 7 kilometrech jsem za sebou měla už veškerý běh z kopce a tady jsem začala mít problém. Upíjela jsem vodu a nedokázala tělo přesvědčit, aby do kopce běželo rychleji. Nevěděla jsem totiž, jestli se dřív uvařím, rozteču, vypařím a nebo rovnou shořím. Přestávala jsem se v běhu cítit komfortně a tak jsem změnila mindset. Upřednostnila jsem to, abych s sebou nesekla a přijala fakt, že se může stát, že nezvládnu zaběhnout svůj cíl, který jsem si stanovila na 12 km. 

Po 10. kilometru začalo nejbrutálnější stoupání. Auto mě už dohánělo, ale dávalo mi naději, že bych svůj cíl ještě dát mohla. Střídavě jsem do kopce běžela a šla. A víte co? Já ten cíl fakt dala! Ještě jsem do toho kopce ušla o 210 metrů víc. A přesně v tom místě, kde jsem já skončila, skončil i ten kopec. Nakonec jsem za výsledek ráda, vzhledem k podmínkám jsem totiž šťastná, že jsem pokořila svůj cíl!

Znáte tento závod? Jak jste trávili tento horký den vy?

Těším se u dalšího článku,
Lenka

Ahoj, je to už déle, co jsem se rozhodla, že si chci pořídit nad postel nějaké ty stylové plakáty, protože stěna nad postelí byla taková nudná a chtěla jsem si pokoj ještě víc zútulnit. Zrovna v tuto dobu jsem dostala nabídku na spolupráci s Poster Store, a tak jsem vlastně ani neváhala a dala jsem se do výběru. Má vize byla jasná – potřebuji nějaké plakáty, které budou do růžova. Jelikož jsem velký fanoušek architektury, vybírala jsem hlavně v této kategorii. Nakonec jsem ale sáhla i po jiných plakátech, které se mi hodily. V grafickém programu jsem si sestavila několik koláží a následně vybrala tu nejlepší, kterou vám dnes představím.

Poster Store je skandinávský eshop, který nabízí moderní plakáty a rámečky na ně. Všechny plakáty se tisknou ve Švédsku a vyberete-li si dřevěné rámečky, budou vyrobeny ze dřeva, které pochází z lesů, jenž splňují nejvyšší sociální a ekologické standardy. Je mi sympatické, že i na toto v Poster Store myslí a pečlivě si takto vybírají dřevo na rámečky. Nejen dřevo je ovšem vybíráno s ohledem k přírodě. I papír, na které se plakáty tisknou, mají certifikáty FSC, ekologickou značku Nordic Swan a podléhají mezinárodní směrnici o životním prostředí ISO 14001.  Nabídka plakátů je doopravdy veliká, mají stovky motivů, které se dají mezi sebou skvěle kombinovat. Jestliže vám chybí nějaká inspirace, najdete u nich už již vytvořené koláže z plakátů, kterých je k dispozici nespočet, já osobně jsem je nestihla všechny projít. Navíc plakátů přibývá, každé úterý je k dispozici nová kolekce.

Jak už jsem psala výše, jsem fanoušek architektury a tak mi bylo jasné, že vyberu právě obrazy architektury. Prim z této kategorie hraje právě plakát s kvetoucí Eiffelovkou. Dalším tímto zástupcem je romantický balkón s rozkvetlými magnóliemi. Obrázek květiny je zastoupen pivoňkami. Vždy, když jsem u někoho viděla podobné plakáty, zamilovávala jsem se do těch s květinami pořád znovu a znovu. Nesměl mi tu chybět. Romantické obrazy, to je moje. Další dekorace na stěnu je zastoupena geometrickým srdcem. Hrozně se mi líbí tyto tvary vytvořené z úseček. Také se mi líbí, když jsou mezi plakáty nějaké obrazy s nápisy, tuto kategorii jsem i já využila a to nápisem „Let’s get naked.“

Všechny fotorámečky mých plakátů jsem si ze začátku představovala jako měděné. Prostě ta moderní rose gold barva, do které jsem zamilovaná. Plakáty na eshopu ale byly nafoceny v těchto kovových černých rámečcích a mně se vlastně začaly líbit o dost více, a tak jsem si je rovnou vybrala. A musím říct, že nelituji! 

Co říkáte vy na podobné plakáty? Líbí se vám? Jestli ano, mám pro vás dobrou zprávu! Dostala jsem možnost vám nabídnout svůj slevový kód, pomocí kterého srazíte cenu o 35%, což už je v celé objednávce dost znát. Slevový kód je dreamer35 a je platný ode dneška do 12. 6. 2021. Sleva platí na všechny plakáty kromě těch z kolekce umělců a na rámečky. 

Jaké plakáty byste si vybrali vy? Co říkáte na můj výběr?

Těším se u dalšího článku,
Lenka

Sledujte můj Instagram - zde

Sledujte blog na Facebooku - zde

Sledujte můj YouTube kanál - zde

Ahoj, je to už nějaký čas, co jsem si dala pecky od avokáda do vody, aby vyklíčily. Vlastně to bylo v srpnu. Nechápu, proč všichni píší, že to mají vyklíčené do měsíce, mně to trvalo několik měsíců. Jedno z mých avokád už se začalo hlásit o přesazení, ale tady se ozvala má mužská část povahy. Odkládala jsem to, dokud to nezačalo být fakt akutní, takže jsem toho chudáka sázela do substrátu až po tom, co pořádně vyrostl. Vezmeme si to ale od začátku. Já jsem sázela rostlinu poprvé a podle toho to také vypadalo. 

Problémy začaly už na poště, když jsem si šla vyzvednout zásilku s květináči, substrátem a podkladními mističkami na květináče. Už v tramvaji jsem začala mít špatný pocit, že balíček bude možná velký a těžký a pan pošťák mě v tom utvrdil, když mi ho přinesl a ptal se mě, jestli ho zvládnu odnést. Já jsem nahodila svůj výraz "a do pr*ele", takže hodně rychle pochopil, že ani já si tím nejsem sama jistá. Následně se mě začal vyptávat, co jdu sázet.

Balíček ze začátku doopravdy nebyl těžký, ale byl hrozně velký a já děsně malá, jako vždy, takže se mi nesl hodně blbě. V půlce cesty už začal být i těžký, měl 6,2 kg a já jsem zvažovala, že poprosím náhodného kolemjdoucího, aby mi pomohl. A také jsem se nesnášela za to, že jsem se opět rozhodla být silná a nezávislá žena. Až se k tomuto činu rozhodnu příště, propleskněte mě, prosím.

Balíček jsem nakonec dotáhla až ke dveřím domu, kde jsem ho položila, abych si mohla odemknout. Najednou mé ruce ale nespolupracovaly, nemohla jsem je pořádně ohnout v loktech, natož použít prsty. Musela jsem vypadat jako nějaká chudinka. Nakonec se mi ale povedlo dopravit balík až k sobě na pokoj. 

A večer začala zábava. Já jsem zahradník hodně začátečník. První mě překvapila velikost květináčů, rozhodně jsem si 22 cm nepředstavovala tak velký. Pak i objem substrátu, rozhodně jsem si myslela, že v té bedně táhnu hlavně ten. Vůbec jsem netušila, že mi vystačí tak na jeden ten květináč. Trochu jsem zapomněla lopatku, musela jsem si tedy pomoct kelímkem. Pří sázení mi chyběla ruka navíc. No, tuhle část uvidíte ve vlogu, který vyjde příští sobotu. 

Nakonec jsem avokádo nějak zasadila, nejsem si ale jistá, jestli dobře a za jak dlouho mi chcípne. Doufám, že nějakou dobu ještě vydrží. 

Sázeli jste vy někdy avokádo?

Těším se u dalšího článku,
Lenka

Ahoj, sama se až divím, že píši tento koncept článku tak brzo po tom minulém, který byl o eshopech, jejichž marketing mi vůbec nesedí. Je tu ale další věc, o které bych se chtěla zmínit. Je jím Like House, jak už jste si určitě přečetli v názvu. Pravdou je, že jsem o něm natáčela už i video, které ale vyjde až po tomto článku v sobotu, takže jestli ho chcete vidět, můj YouTube kanál je zde. Jestliže si ale přečtete tento článek, video už vás nejspíš ničím nepřekvapí. No, já jdu rovnou na to!

Zdroj

Like House jsem nesledovala už od začátku, ale od té chvíle, kdy byl venku 10. díl. Bylo mi jasné, že to bude trochu ujetý, což se i potvrdilo. Je tady vůbec někdo, kdo o tom neslyšel? Jedná se o reality show, ve které poslali 7 influencerů do vily na Berounsku a tam spolu žijí a dostávají úkoly. Je to dost bizár, ale já mám tyto reality show ráda. I když tento článek bude znít tak, že spíš ne. 

Nepřijde mi, že by producenti vybrali ty správné influencery. Teda na sledovanost asi ano, ale nevěřím, že všichni influenceři se chovají tak, jak ti v Like Housu. A jestli ano, tak nevím, proč je všechny tak sledujeme. Prima nám ukazuje influencery v rolích naprosto nafoukaných blbů, kteří pořádně neví, jak se vaří rýže v sáčcích a nebo jak se uklízí. Že to jsou jen uječené osoby, které každý večer chlastají a vstávají na oběd. A vypadá to přesně tak, jak si lidi myslí, že influenceři pracují. Tím, že celý den nic nedělají. Já vím, že je nuda ukazovat partu lidí, jak sedí hodiny u počítače, ale občas by to tam zahrnout mohli.

V pohodě mi přijde snad jen ta Barča. Ta se i snaží starat se o domácnost. Pak i tak nějak Datel a Jenis, ale ten zbytek. Zmínku o Ladušce jsem poprvé zaregistrovala, když se řešila její fotka z vířivky, kde je jí vidět až do kuchyně a chová se tak celou dobu, co je ve vile. Adama Kajumiho jsem neměla ráda už před touto reality show a s jejím vysíláním se to jen zhoršuje, Maruška vypadá totálně falešně a Tomi vypadá, že tam celou dobu něco hraje. Nevím, prostě na mě tak působí. 

Věřím, že by se ze 7 influencerů ve vile dalo získat víc, než to, co Like House nabízí. Myslím, že pravá sranda by začala po tom, co by jim produkce sebrala na několik dní mobily a počítače. Chápu, že by to nemohli udělat na celé tři měsíce, když to pro ty lidi je obživa, ale na nějaký týden by mohli. Tohle by mě fakt bavilo sledovat. Takhle mám pocit, že tam jen dělají ostudu celé této komunitě. Ale třeba jsou tak vybraní schválně, co já vím? 

Co říkáte na Like House vy? 

Těším se u dalšího článku,
Lenka

Ahoj, já jsem zas tak trochu nervózní, protože se vám právě chystám napsat o měsíci, který pro mě je hodně zlomový. Udělala jsem v životě dvě taková větší rozhodnutí a obě právě najednou. To jedno jsem už tak nějak zrealizovala a do toho druhého jsem se také vrhla po hlavě, ale zatím si jen dělám přehled. Ještě vám přesně nebudu psát, o co se jedná, ale jednou vám to povím v samostatném článku. Tento týden jsem ale kvůli tomu měla hodně stresový a tak jsem ráda, že teď už jen ležím v posteli a až publikuji tento článek, budu se moct už jen natáhnout a pustit si nějaké video. Takže to už nebudu protahovat a jdu na to!

Tato koláž vlastně tento měsíc vystihuje ze všeho nejlépe. Zároveň jsem si hned na začátku měsíce dala svou první točenou zmrzlinu v tomto roce a za týden nebo dva jsem jela na výlet na Šumavu, kde mě lehce překvapil sníh. V jedné části dokonce i dost klouzala silnice a tak jsem poprvé zažila, jak funguje ABS. Nic se ale naštěstí nestalo a výlet se povedl! A doufám, že to bylo naposledy, co jsem do léta viděla sníh. Jestli ne, tak už se počasí fakt zbláznilo. 

Duben byl měsícem procházek po Praze. Zase mi to dělalo větší radost a trávila jsem tím více času. A ušla jsem neskutečné dálky. Na druhou stranu byl duben naplněný tak, že vlastně nechápu, kam se ztratil. Měla jsem tolik programu, že až teď ležím v posteli a snažím se odpočívat. No, tohle novoroční předsevzetí mi fakt nejde. Musím na tom fakt zapracovat. 

Nevím, jak se to stalo, ale konec dubna se tak nějak stal časem návštěvy botanické zahrady. I když tam zrovna nic moc nekvete. Vlastně skoro jen tulipány a odkvetlé magnolie. I tak je to tam ale neskutečná oáza klidu. Jako malá jsem botanické úplně nechápala, jsem ale ráda, že tohle je věc, ze které jsem vyrostla. 

Jinak jsem tento celý měsíc trávila v práci. Ta mi brala podstatné části dní, jejichž konce jsem trávila pak u počítače doháněním restů na YouTube a na blog a z tohoto důvodu jsem moc nestíhala obcházet ty vaše blogy. Výjimečně jsem měla i snad každý víkend zaplněný nějakou aktivitou, jsem teď sice dost unavená, ale šťastná. Věřím, že na únavu zapomenu brzo, ale vzpomínky na plnohodnotně a dosyta užité dny mi určitě zůstanou!

Jaký byl váš duben? 

Těším se u dalšího článku,
Lenka