středa 19. září 2018

Road trip do Albánie - část II.


Ahojte, 
dnes pro vás mám druhou část vyprávění o road tripu do Albánie, kam jsem vyrazila se svými kamarády. No, nebudu to zdržovat, protože to bude zas dlouhé. Dnes se dočtete o tom, jestli stojí za navštívení Bělehrad, Sarajevo a Podgorica a zavedu vás do jednoho albánského hradu a kempu.

21. 8. 2018

               Ráno mě probudil hlas nějakého cizího muže, který řval „haló“. Než jsem se stihla pořádně probrat, bavil se s naštvaným srbským zemědělcem už někdo jiný z naší party. Dověděli jsem se od něj, že toto místo je „privat, no kempink“ a že máme odjet. A tak jsme si začali pomalu dělat snídani. Během té přijel další srbský velkostatkář a řekl nám vesměs to samé. Začali jsme balit stany, že tedy uposlechneme a odjedeme. Namířili jsme si to na Bělehrad.

               V Bělehradu jsme chvíli bloudili a „užívali“ si šílenost místní dopravní situace. Vlastně jsme se i ztratili a během bloudění jsme si vyzkoušeli, že přednost zprava nic neznamená a vždy jede ten, kdo je drzejší a míň se bojí. Když jsme zaparkovali a začali hledat parkovací automat, dověděli jsme se, že bychom museli mít srbskou SIM kartu, abychom vlastně mohli parkování zaplatit, jeli jsme přeparkovat do parkovacího domu, který nám poradili kravaťáci, kteří nerozuměli česky, ale anglicky. Na tom by nebylo ale nic divného, kdybychom se tam doteď nedorozumívali spíš česky. Zaparkovali jsme a vydali jsme se do města.

               Po chvíli jsme našli infocentrum, kde jsme se zeptali, co nemáme vynechat, máme-li na město dvě hodiny. Paní nás poslaly do parku, kde se měl ukrývat hrad a také do uličky plné restaurací. Vydali jsme se první do parku, kde jsme spatřili typický turistický vláček. Vlastně už ani nevím, kdo z nás to navrhl, ale nakonec jsme se smíchem, že jsme "zasraní" turisté, zasedli do vláčku a čekali jsme na svou jízdu, ze které jsme ještě dlouho umírali smíchy. Viděli jsme všechno, co jsme v tom zákoutí vidět mohli a vydali jsme se pěšky směr ulička s jídlem.



 Pro pokračování ve čtení klikněte na:

neděle 16. září 2018

Road trip do Albánie - část I.



Ahojte,
na konci srpna jsem byla s partou přátel z vysoké na road tripu, jehož cíl byla Albánie, ze které jsem měla ze začátku strach. O té si ale povíme až ve druhém článku. Celé povídání by bylo moc dlouhé, kdybych ho dala dohromady. Rozhodla jsem se proto z něj udělat články hned tři. I tak je možné, že budou jednotlivé články delší. Dnes vám povyprávím o tom, jak jsem vůbec dojela na místo srazu, cesta byla díky ČD v kombinaci s rozsáhlým požárem dost záživná. Pak přejedeme přes Slovensko a Maďarsko až do Srbska. 

17.8.2018

Dnes nastal ten velký den, kdy mám vyjet na oslavu narozenin a z oslavy rovnou na roadtrip. Kvůli práci nestíhám přijet, jak jsem původně chtěla a je mi jasné, že pojedu vlakem až o dvě hodiny déle a dorazím na místo až v devět večer. Jsem s tím ale smířená a nějak si tím nenechávám kazit náladu.

Když přijedu domů z práce, čeká tam na mne mamka, která mi nabízí, že mne odveze na vlak do Čimelic, abych nemusela přestupovat v Plzni. Do vlaku také nastoupím bez menších potíží. Neumím totiž otvírat ty staré vagóny, kamarádím se jen s tlačítky a v Čimelicích je zastávka na znamení, takže tam moc lidí nenastupuje. Naštěstí ale přijíždí vlak s tlačítky. Nastupuji do něj a těším se na dobrodružství. Čekám na průvodčí, ale ta/ten nikde. Začíná mi to být podezřelé, tak se rozhlížím okolo sebe a zjišťuji, že tento vlak je bez průvodčího a že si budu muset sehnat jízdenku sama a jinde. Nechce se mi vůbec jít hledat nějaký automat a tak googlím a zjišťuji, že jízdenka se dá koupit i online a kupuji si ji. Vlak má trochu zpoždění, to mne ale nějak nedrásá nervy, přece jenom je toto docela normální.

Problém ale nastává při příjezdu do Příbrami. Tam vlak zastaví a docela dlouho stojí. Najednou přijde průvodčí s tím, že se děje něco na kolejích, že nás tam hasiči nechtějí pustit a tady budeme takových 10 minut čekat. Po chvíli se začne vlakem nést, že to nebude jenom 10 minut. Tuto informaci potvrdí i průvodčí, který nás jde vyhnat z vlaku s tím, že pro nás přijede náhradní autobus. V tuto chvíli ještě nějak nejsem ve stresu. Říkám si, že přijede autobus a doveze nás až do cíle. 

Pro pokračování ve čtení klikněte na:


čtvrtek 13. září 2018

Haul: Second hand


Ahojte,
moc ráda bych řekla, že celou tu dobu, co se tu neobjevil HAUL, jsem neutrácela, ale bohužel tomu tak není. Nebo bohudík, díky tomu vám mohu teď psát tento článek. Dnes vám představím to menší zlo pro mou peněženku. Second hand. Jo, mám nafocený HAUL i z normálních obchodů, ale ten zas někdy příště. 

Poslední dobou vnímám, že se blogerky ve velkém snaží protlačovat second handy do popředí. Hodně z nich to dělá kvůli zero waste, co si budeme povídat. Z tohoto důvodu já tam ale nenakupuji, i když je to hezký bonus. Já jsem člověk, který rád hledá hezké oblečení a v second handech můžete najít skvosty. Chce to jen hledat. Toto je ten hlavní důvod, proč chodím do sekáčů ráda. A pak samozřejmě ta cena oblečení, to vám nebudu nic nalhávat. Pravidelně si tyto návštěvy sekáčů, kterým říkám "tour de sekáč", dopřávám. 

Mým nejlepším úlovkem bylo sako značky Comma, které by nové stálo kolem 3000 a já ho sehnala za stovku! Mám ve Strakonicích oblíbený jeden sekáč, ve kterém pravidelně nacházím značky jako Vero Moda, Asos, Next... Dá se tam najít i plno věcí z Primarku. No, to už by bylo okecávek dost, tak jdeme na samotný HAUL. 


Kdo by si občas nekoupil kousek oblečení, u kterého si říká, že do toho jednou zhubne? No a když se to stane v sekáči, tak to svádí o to víc, že jo? No. Tak přesně s těmito šaty jsem zrovna toto udělala a pevně věřím, že to dám! Jako, jak vidíte, tak mi jsou i teď, ale nesměla bych celý den jíst, abych je měla na sobě a nestyděla se za svoje břicho. Stály 100 korun a zamilovala jsem si je kvůli barvě, dlouhému rukávu a zajímavému stylu řešení sukně. 


Jako další tu mám jednoduché černé triko s tříčtvrtečním rukávem. Jestli mě sledujete už déle, tak víte, že já prostě miluji tento jednoduchý styl. Poslední dobou jsem si všímala, že v mé skříni chybí takovéto černé kousky a tak jsem to napravila. Možná až moc, teď mi zas budou chybět bílé! Každopádně toto tričko stálo taky tak nějak do stovky. 


Další černý kousek do mé sbírky je tento roláček, který jsem si okamžitě zamilovala. Vlastně jsem ho viděla ve svém oblíbeném sekáči, ale neměl na sobě cedulku s velikostí a tak jsem se rozhodla, že si ho vyzkouším, i když jsem se bála, že to úplně má velikost není. No, měla jsem pravdu, není to má velikost, ale i přesto jsem si ho vzala, protože nemám pocit, že by na mě nějak plandal. Je to prostě takový ten pohodlný oversized kousek, ve kterém se necítím jako těhotný lachtan. Na podzim je to naprosto dokonalá koupě! Stál také do stovky. 


Jako poslední tu mám tento síťový přehoz, který je původně z Primarku a sehnala jsem ho ještě s visačkou. Chtěla jsem si ho vzít na roadtrip na pláž a tak jsem taky udělala. No, víc využití než přehoz na pláž mít asi nebude, ale na to se hodí. Tuším, že stál 120 korun.

Jaký máte vy vztah k second handu? Řešíte nějak zero waste nebo vás tato propagace od blogerek a youtuberek jen míjí? 

Na viděnou u dalšího článku,
Lenka

Sledujte můj Instagram - zde
Sledujte blog na Facebooku - zde
Přidejte se do giveaway skupiny - zde

V neposlední řadě sledujte můj blog přes GFC (v menu), jestli se vám tu líbí ♥

sobota 8. září 2018

Můj srpen 2018 - narozeniny, roadtrip, plány s blogem


Ahojte,
docela jsem s tímto článkem zaspala. To, že jsem ho doposud nenapsala (!) a ani nevydala, jsem si uvědomila až ve středu, kdy jsem pouštěla ven svou zpověď. To ale potřebovala má hlava, aby se tak nějak dala dohromady. Teď už se cítím o něco lépe a tak se můžeme společně ponořit do tohoto článku.


Tento srpen začal klasicky jako každý rok mými narozeninami, které mám 4. srpna. Já nemám narozeniny moc ráda, slavit to, že jsem zas o rok starší. Jo, vypadám na 15, v obchodech po mě pořád chtějí občanku, když kupuji cokoliv, co má trochu alkoholu, ale já se pořád cítím starší a starší. To nevím, co budu dělat, až mi bude 30. To asi veškerou existenci tohoto dne popřu! Co ale na narozeninovém dni mám nejméně ráda je to, že očekáváte, že vám někdo hodně blízký popřeje a když na to zapomene, tak jste pak zklamaní. Alespoň takto to mám já. I s těmito předpoklady jsem ale tento rok 4. srpna zvládla dobře. Co naopak mám ráda, je to, když mohu pro kamarády upéct dort. Letos jsem přišla i s hrou, kterou ze začátku nechtěl nikdo hrát, ale nakonec se líbila. 


Srpen jsem kromě jednoho týdne trávila opět na brigádě. Chci si vydělat co nejvíc, dokud to jde. Druhý týden v září totiž končím a odlétám na týden do Osla, o tom vás ale budu zásobovat dýl, na to je zatím čas. Co se ale událo v srpnu, byl road trip na Balkánský poloostrov. S partou přátel jsme auty dojeli až do Albánie, o tomto vám ale povyprávím v samostatných článcích. Jestli to tedy vůbec někdy dopíši. Už na tom dělám dva týdny a dostala jsem se teprve na Slovensko! Ale na tento víkend to mám v to do listu s tím pohnout, tak snad. Bylo by fajn to stihnout před Oslem, aby se to pak nepletlo dohromady. 


Nejspíš jste si všimli, že v srpnu to tady na blogu zrovna dvakrát nežilo. Důvody jsou docela jasné - v práci jsem pořád jezdila do Prahy a vstávat ve 4 člověka vyčerpává. Třetí týden jsem se pak vydala na ten road trip, kde jsem si zkusila být týden úplně offline a to bych měla dělat častěji, protože to byl neskutečný pocit. Takže ani v tuto dobu nepřipadalo v úvahu něco psát. Následující týden jsem se snažila dospat deficit, který jsem na cestách získala a stručně řečeno, neměla jsem vůbec žádnou náladu. A abych byla upřímná, po své 30 denní výzvě jsem ani nějak na psaní neměla náladu. Jak jsem ale tak ten blog zanedbávala, přicházela jsem na to, jak mi to vlastně chybí. Nemám proto v plánu končit a nebo něco takového. Naopak. Už jsem si v hlavě připravila takový "speciál" za 200 odběratelů, takže jestli ho chceš zrovna ty odstartovat a ještě můj blog nesleduješ přes GFC, můžeš to teď spustit. Akorát tedy speciál bude nejdřív po mém návratu z Osla. Takže já se znovu ponořím do blogování a můžete opět čekat články ve středu a o víkendu! A už se neskutečně těším na další čas strávený tady.

Máte rádi své narozeniny a nebo se na ně koukáte aspoň trochu jako já?

Na viděnou u dalšího článku,
Lenka

Sledujte můj Instagram - zde
Sledujte blog na Facebooku - zde
Přidejte se do giveaway skupiny - zde

V neposlední řadě sledujte můj blog přes GFC (v menu), jestli se vám tu líbí ♥

středa 5. září 2018

Co hledám za štěstí?


Ahojte,
tento článek možná ani nikdy nevyjde, ale poslední dobou nejsem v úplně nejlepší náladě. Pořád sama se sebou řeším proč a co se mi vlastně děje a co mám udělat pro to, abych se cítila lépe. Jsem věčně uzavřená v sobě a nejradši bych nikam nechodila a byla sama zalezlá v posteli. Nechci vůbec mluvit s lidmi. Nemám jim tak nějak co říct. Vlastně nechci říkat vůbec nic, nejradši bych byla jen zticha. Lidi tak nějak snáším jen když si s nimi píši přes mobil, protože to je vlastně mohu kdykoliv "vypnout".


Jak se tak snažím přicházet na to co dělat pro to, abych se cítila lépe, tak spíš jdu druhou cestou a pořád přicházím na to, co dělat nemám. Těch věcí, co nemám dělat, je tolik! Nevím, proč je pořád opakuji. Už jsem se spálila a stejně jsem to udělala znovu, protože jsem měla pocit, že tentokrát je to jiné. No nebylo. Nebyla v tom ani ta upřímnost, jen čistá touha po tom slepit kousky sebe samé v celek.

To štěstí se sakra dobře schovává. V jednom nezdaru. A hlavně v tom druhém. Nesnáším své důvěřivé já. Svou naivitu. Své nesebevědomí. Ty pocity, že já jsem ve všem nejhorší. Tu potřebu být v očích všech lidí v pohodě. Tu touhu, aby mě každý měl rád. Tu neschopnost občas říct "ne", když se mi fakt do něčeho nechce. Tu naivitu. Své pocity. Mou neschopnost jít si za tím, co chci já a ne za tím, o čem si myslím, že se ode mne očekává. A hlavně to, jak jsem jeden den přesvědčená o jedné věci a druhý den se probudím a mé názory jsou od základu jiné. Nesnáším i to, jak nedokážu okolí přiznat své pocity a radši dělám, že nic, že se nic neděje. 

Možná je to ale tak dobře, protože když se mě někdo zeptá, co mi je, nedokážu říct, že o tom mluvit nechci. Já o tom totiž mluvit chci. Jenže když o tom mluvím s nesprávnými lidmi, nedopadá to dobře. Proto s tím pořád otravuji své nejbližší přátele, kterým už určitě lezu krkem. Pořád mám potřebu to řešit. Pořád jsem jak na horské dráze, usmívám se. Jenže pak někdo řekne něco nevhodného nebo slyším písničku, která mi to vše připomíná a já jsem ve slzách a nechci vůbec nic. Plýtvám svými dny.

Musím se poučit. Lidi s vámi prostě neměli, nemají a nebudou mít ty nejlepší úmysly a je jen na vás, co jim dovolíte. A já jim nesmím dovolovat tolik.

A tak v sobě mám nezahojenou prázdnotu, kterou jsem svou snahou ji zaplnit akorát tak zvětšila...

Jestli to teď čtete, tak to znamená, že jsem se nakonec rozhodla se vám otevřít a svěřit vám své pocity, které se mi momentálně honí hlavou. (Ale musím se přiznat, že článek jsem před vydáním hodně proškrtala). Doufám, že nedovolujete lidem, aby s vámi takto manipulovali!

Ale ono to všechno bude zase dobrý! Horší dny tu přece sou kvůli tomu, abychom si těch lepších víc vážili. 

Na viděnou u dalšího článku,
Lenka

Sledujte můj Instagram - zde
Sledujte blog na Facebooku - zde
Přidejte se do giveaway skupiny - zde

V neposlední řadě sledujte můj blog přes GFC (v menu), jestli se vám tu líbí ♥

neděle 2. září 2018

Čas na bundy


Ahojte,
nejspíš jste si všimli, že jsem teď byla opět chvíli neaktivní. O tom vám popovídám v následujících článcích. Teď je ale čas se podívat na nějaké ty bundy, protože horka nás už opustila a já už si pomalu ráno topím v autě a řeším, jestli mohu z baráku vyběhnout jen tak v šatech a nebo se mám raději přiobléci. Ve spolupráci s eshopem manzara.cz bych vám dnes chtěla ukázat nějaké ty zimní bundy.



V kategorii zimní bundy dámské najdete tyto kousky, které jsem pro vás vybrala a ještě mnoho dalších. Bundy nejsou zrovna mým nejoblíbenějším kouskem šatníku, ale rozhodně patří mezi ty nejnutnější kousky. Abych vysvětlila, proč říkám, že nepatří mezi mé nejoblíbenější kousky. Já nemám ráda stereotyp a hrozně ráda střídám oblečení. Nejlépe mít na sobě každý den něco jiného. Nikdo z nás doma nemá tolik bund, aby si tohle mohl dovolit. Ani já ne. Poslední dobou jsem si ale pořídila více kousků a už se necítím tak hrozně svázaná. Když si vybírám novou bundu, chci, aby byla pokud možno co nejteplejší, ale taky univerzální. A kdyby se hodila i k šatům, byl by to už velký luxus! Právě z toho důvodu mne zaujala blejzrová bunda, která by se v mé skříni určitě neztratila. Eshop nabízí i velké množství parek, které vypadají hodně teple. Věřím, že takovou bundu by ocenila každá zmrzlina včetně mě! Dále v této kategorii najdete i všechny možné koženkové bundy, které snad nikdy nevyjdou z módy.


Aby to ale nebylo jen o bundách, rozhodla jsem se, že vám představím i pár kousků šatů, které mne zaujaly. V poslední době jsem se totiž nachytala, že v obchodech vyhledávám pletené, mikinové a nebo jednoduše teplejší šaty. Dokonce jsem si i koupila oxfordky, které k těmto šatům budu moct na podzim nosit. Něco mi říká, že si nějaké i na tomto eshopu pro sebe vyberu! 

Jaký máte vy vztah k bundám? Stačí vám mít jednu oblíbenou a nebo byste každý den raději nosili novou? 


Na viděnou u dalšího článku,
Lenka

Sledujte můj Instagram - zde
Sledujte blog na Facebooku - zde
Přidejte se do giveaway skupiny - zde

V neposlední řadě sledujte můj blog přes GFC (v menu), jestli se vám tu líbí ♥

středa 15. srpna 2018

Na jeden den v Berlíně


Ahojte,
je to už nějaká doba, co jsme se s kamarádkou vypravily na jeden den do Berlína. Koupily jsme si lístky na autobus z Prahy do Berlína a o půlnoci v pátek jsme přebíhaly magistrálu ve snaze se vyhnout feťáckému parku. Po chvíli se k nám přidala i skupinka anglicky mluvících turistů, ale ani oni a ani my jsme nenašli cestu, která by nás ochránila před cestou parkem. Tedy, cesta by se našla, kdybychom šli přímo prostředkem magistrály, ale na to jsme tak nějak odvahu neměly. Když jsme se dostaly před hlavní nádraží a počkaly na snad hodinu zpožděný autobus, nasedly jsme do něj a bezesnou nocí jsme se vydaly směr Berlín. 

V Berlíně jsme vystoupily někdy v půl sedmé ráno na hlavním autobusovém nádraží, které spíš vypadalo jako staveniště. Sehnaly jsme si celodenní jízdenku na městskou a šly najít "účko", tak je totiž označené německé metro. Díky Google mapám byla ale veškerá orientace po Berlíně bez problému, takže účko jsme našly hodně rychle. Okamžitě jsem kamarádku začala zasypávat informacemi o tom, proč je lepší mít stanici metra rovnou a ne v oblouku. V Berlíně mají právě stanice do oblouku a já to nikdy neviděla a zaujalo mne to. Kamarádka ze mne byla chudák nešťastná.

Postdamer Platz

sobota 11. srpna 2018

Spotřebovanci 1.2


Ahojte,
dlouho tady už nebyl žádný článek s tématikou kosmetiky, ale to se právě tímto změní. Jak jsem teď pořád psala články o sobě, o svých názorech, představách o životě a tak, tak už mi tyto články chybí, takže jich tu teď bude možná trochu víc. No, snad mi to odpustíte! Tyto spotřebovance mám nafocené už dlouho. Tak dlouho, že když jsem dnes nakoukla do krabice s prázdnými obaly, mám už tam dostatek na další článek. Tak to rovnou dnes nafotím, ať už to můžu vyhodit a nemusím to tu skladovat. To jsem se ale rozkecala, my si teď dáme tyto a ty noví budou až někdy později. Ať to tu taky není jen o spotřebovancích, že jo.  


K této fotce snad ani nemusím nic psát. Vy, co sledujete spotřebovance, tyto produkty už určitě znáte, protože se objevují v každém díle. Je to už přes rok, co jsem přestala používat normální drogérkovou vlasovou kosmetiku a vydala jsem se přírodnější cestou. Oblíbila jsem si značku Faith in Nature a jsem jí věrná. Nemám ale žádnou řadu, kterou bych používala pořád dokola, spíš to tak střídám. Tuto levandulovou už si ale znovu nekoupím, nejsem totiž člověk, který by měl nějak hodně rád levanduli. Ne, že by mi její vůně vadila, ale v nabídce si najdu řadu, která mi bude vonět více.
O mé vlasy se dál starala maska od Alverde, kterou jsem už taky dříve měla. Vyhovovala mi.


pondělí 6. srpna 2018

Můj červenec 2018 - festival, koupání, sport


Ahojte,
co jsem splnila svou výzvu, neozvala jsem se. Jo, říkala jsem si, že napíšu ve středu, ale pak jsem se rozhodla, že středeční článek vynechám a ozvu se až o víkendu. O víkendu jsem ale nebyla doma skoro ani minutu a když jo, tak jsem nebyla u počítače, protože jsem měla v sobotu narozeniny a mamka chtěla slavit. K počítači jsem pořádně zasedla až teď. No, pojďme se kouknout na můj červenec.


Někdy na začátku července nás poprvé vzala kamarádka se vykoupat do lomu Homolák, který je fakt nádherný. Celé to místo je kouzelné. Není tam signál a tak můžete doslova žít okamžikem a o mobil se vůbec nezajímat. Já mám celkově hodně ráda tyto zatopené lomy, jsou totiž tak kouzelné. A hlavně ta barva vody! Jej. Už s tím rozplýváním se končím. 


Další víkend po koupačce jsem se vydala na festival na hrad Točník. Byla jsem tam tento rok už po druhé a bylo to ještě lepší než minulý rok. Minulý rok jsem tam byla jenom na sobotu, tento rok jsem to ale vzala ve větším a jela tam na oba dva dny. V pátek nehrálo tolik kapel, které bych znala, ale stejně jsme si to s partou sakra užili. Na sobotní program jsem se ale těšila hodně. Hlavně na Mandrage. Poslední dobou, čti poslední rok, je poslouchám pořád. Já jsem je měla hodně ráda, když jsem byla mladší, pak jsem je přestala poslouchat a minulý rok právě během hradů jsem je zase začala žrát a ještě mne to nepustilo. I sobotní den jsme si užili a v neděli jsme se jeli zchladit opět do Homoláku. 


Celý červenec jsem hodně pracovala, hodně se bavila, trochu spala a ještě víc jsem sportovala. Od té doby, co jsem začala běhat, mne sport baví čím dál víc. Kromě běhání, ve kterém se snažím neustále se zlepšovat, jsem i vzala brusle z půdy a začala znovu bruslit. Sice už si netroufnu na kopce, které jsem dříve sjížděla s ledovým klidem, ale i tak se na bruslích docela vyblbnu. Nedávno jsem bruslila při západu Slunce, což jste mohli sledovat na mém Instagramu, a bylo to naprosto dokonalé! Dokonce jsem začala i jezdit na koupaliště, kde plavu. Není to sice tak intenzivní, ale užívám si to.

Byli jste už na nějakém festivalu a nebo se teprve chystáte?

Na viděnou u dalšího článku,
Lenka

Sledujte můj Instagram - zde
Sledujte blog na Facebooku - zde
Přidejte se do giveaway skupiny - zde

V neposlední řadě sledujte můj blog přes GFC (v menu), jestli se vám tu líbí ♥

pondělí 30. července 2018

Výzva - 31. článek - Jak těžká pro mne byla tato výzva?


Ahojte, 
dnes je konečně ten poslední den mé výzvy. Jestli jste sledovali výzvu fakt poctivě a nebo jste prostě měli štěstí na článek, ve kterém jsem se v úvodu zmiňovala, že se těším na konec výzvy, tak už určitě víte, jak jsem to vnímala. Pojďme si to ale říct všechno pěkně od začátku.

Výzvu jsem na sebe ušila hned po dokončení třeťáku, tedy myslím. Byla jsem plná nové energie psát a hrozně mi to chybělo, protože během zkouškového jsem blog docela flákala. Okamžitě jsem dala s pomocí pinterestu dohromady témata a výzvu spustila. Natěšená. Hrozně natěšená.

Měla jsem takovou ideu - napíšu první den dva články a pak každý den jeden článek a budu mít vždycky jeden v záloze, kdybych náhodou jeden den nemohla psát. Toto mi fungovalo první týden, protože hned další víkend jsem tento článek v záloze musela použít. Od té doby jsem psala článek vždycky ten den vydání a ti pozorní z vás si i všimli, že ne každý den jsem vydávala poctivě. Ve dny, kdy jsem se vůbec nedostala k počítači, jsem byla nahraná. Snažila jsem se ale nevynechávat moc a i když tu byly tyto nezdary, neřekla bych, že sem výzvu nesplnila. Jen šla splnit lépe. 

Ze začátku se mi psalo dobře a užívala jsem si to, někde po desátém článku to ale bylo už docela těžké a začínala jsem ztrácet motivaci, ale pokračovala jsem dál. Někdy v půlce jsem si začala říkat, že to přece nevzdám, když už jsem v půlce. Po dvacátém článku jsem ale už docela bojovala s nechutí. Hrozně jsem se ale nechtěla vzdát a přiznám se, že od této doby jsem si užila psaní asi tak třech článků a příšerně jsem se těšila, až budu psát tento. Takže až mne někdy zase něco takového napadne, tak mi to prosím rychle rozmluvte!

Navíc články z výzvy ani neměli takový úspěch. Chápu to. Rozhodně nebyly nejpropracovanější a taky byste museli sledovat blog každý den, což určitě nikdo z vás nedělá, takže jste ani neměli prostor pro čtení. Já jsem je také nesdílela na facebooku normálně jako své klasické články, takže se o nich ani tolik lidí nedovědělo. 

A jak hodnotím výzvu? Zkusila jsem to, zkušenost je to skvělá, ale rozhodně mne to utvrdilo v názoru, že psát často absolutně postrádá smysl. Fakt. Jsem ráda, že mne toto psaní neodradilo od psaní, protože bych se nedivila, kdyby se to tak stalo. Občas jsem totiž psala i s docela velkou nechutí. Jsem ale ráda, že se ale ukázalo, jak moc blogování mám ráda!

Od středy zase začínají mé klasické články, které budou vycházet ve středu a o víkendu. Už se na to těším!

Zkoušeli jste někdy něco podobného?


Na viděnou u dalšího článku,
Lenka

Sledujte můj Instagram - zde
Sledujte blog na Facebooku - zde
Přidejte se do giveaway skupiny - zde

V neposlední řadě sledujte můj blog přes GFC (v menu), jestli se vám tu líbí ♥

neděle 29. července 2018

Výzva - 30. článek - Mé nejoblíbenější články na mém blogu


Ahojte,
už je to dlouho, co jsem začala tento blog psát. Právě proto je tu už relativně dost článků. Přesně 263 a to už není žádné malé číslo. Wow. No je na čase se poohlédnout za těmito články a vybrat si pár těch nejoblíbenějších. Neurčila jsem si žádný počet, prostě jsem jen vybrala ty mé nejoblíbenější a něco vám k nim řeknu.


Jak úspěšně splnit maturitní zkoušku? (16.12.2015)
Článek jsem napsala hned po 11 dnech existence tohoto blogu a asi půl roku po tom, co jsem sama absolvovala maturitu. Do tohoto článku jsem vložila všechny své rady k tomuto tématu a do teď ho sdílím v době maturit do skupin, protože nic užitečnějšího novým maturantům už poradit neumím. 


Tento článek jsem psala hned první měsíc existence blogu, takže si troufám říct, že naprostá většina z vás ho nezná. Je hodně podobný dopisu pro mé mladší já, který jsem psala v rámci této výzvy, ale je psán v bodech a celkově je tam více těch věcí, které mi teď už přijdou trapné. A jsou tam i 3 mé nejtrapnější fotky. U jeho psaní jsem se ale bavila a jsem ráda, že jsem se od té doby i dost posunula. Takže jestli se chcete zasmát, na tento článek si přečtěte.

Nápad na tento článek vznikl v autobuse chvíli po tom, co jsem začala jezdit do Prahy do školy a trávila jsem v něm dost času. Pozorovala jsem lidi a všímala jsem si jejich zvyků a pak jsem je přenesla právě do tohoto článku, který měl víceméně jen jeden úkol a to bylo pobavit. Do teď se toho v tom autobuse ale tolik nezměnilo. 

Tento článek jsem poprvé napsala na svůj předchozí blog a pro tento jsem ho jen trochu poupravila. Napsala jsem ho vlastně hned po tom, co jsem se vrátila z typicky české dovolené v Chorvatsku, kde jsem byla ubytovaná v hotelu snad jen s Čechy a tak jsem měla plno času jich několik pozorovat, jak se chovají. Plno z vás mi pod něj i psalo, že v tom Čechy fakt poznáváte.

Každý jsme měli na základní škole nějaké ty svoje idoly. I já. A právě o tom, jak jsem se je "snažila ulovit" jsem se rozepsala v tomto článku. Článek vznikl pro pobavení, jen doufám, že si ze mě nikdo nevzal příklad, protože to fakt nefungovalo! Haha. 

V tomto článku jsem si zavzpomínala na to, jak jsem dřív trávila čas. Jo, po tom, co jsme s bratrem dostali počítač a později i připojení k internetu, hledali jsme na něm hlavně tuto stránku a hráli jsme jednu hru za druhou. Měla jsem i své oblíbené hry, o kterých jsem vám vyprávěla právě v tomto článku a vy jste se mi svěřili, že některé z těch her znáte taky. 

Tento článek jsem sepsala po svém prvním roku na vysoké škole a porovnávám v něm systémy obou typů školy. Článek měl pomoct lidem, kteří se na vysokou teprve chystají, aby si představili, jak to vlastně probíhá. 

Jsem malá a ráda si z toho dělám i srandu. Vlastně proto i vznikl tento článek. Dala jsem dohromady všechny možné situace, které mohou přes den nastat a více jsem se o nich rozepsala. Plno z vás mi i do komentářů psalo, že to sedí i na vás. Jo, problémy malých lidí!

Jelikož jsem stále ještě student, toto školské téma je mi hodně blízké, takže jsem o něm už i několik článků sepsala. Toto je právě jeden z nich, ve kterých vám radím, jak se co nejlépe a nejefektivněji naučit na nějakou důležitou zkoušku a nebo písemnou práci. 

Už v předchozím odstavci jsem se zmínila, že články se školskou tématikou jsou na mém blogu dost časté a tento je jeden z nich. Psala jsem ho po zkouškovém období ve druháku, tedy po svém třetím zkouškovém vůbec. Sesbírala jsem nějaké ty tipy, jak toto období ve zdraví přežít a podělila jsem se o ně s vámi. 

Tak na tento článek si pamatuji, jak jsem ho psala! To už je tak dlouho, co vyšel? Achjo, to to tedy fakt letí. Každopádně v tomto článku se s vámi dělím o tipy na blogování, které sama používám a které se mi i osvědčily. 

Opary jsou pro mne velmi aktuální téma, protože je mám prakticky celoročně. Stačí se trochu stresovat, být nemocná a nebo vylézt na sluníčko a nějaká taková ozdůbka se mi na rtech objeví. Za svůj život jsem už nasbírala hodně tipů, jak s nimi bojovat a co nedělat a o ty jsem se podělila v tomto článku. Připojila jsem i nějaké babské rady. Tento článek do teď hodně lidí nachází přes běžné vyhledávání rad na opary ve vyhledávači!

Proč píšu blog? (19.7.2017)
Dalším tématem, o kterém ráda píšu, je právě blogování, protože je mi to dost blízké a o blízkých věcech se nám píše nejlépe, že jo. V tomto článku jsem vám prozradila, proč vůbec píšu blog.

V tomto článku si dělám srandu ze své neschopnosti nějaká ta předsevzetí vůbec dodržet. Proto jsem článek i nazvala tak, jak jsem ho nazvala. V článku vypisuji předsevzetí, která bych si sice měla dát, ale reálně vím, že je stejně nezvládnu dodržet. No, aspoň to o sobě vím!

Tak a toto je nejúspěšnější článek na tomto blogu vůbec! Když tedy nepočítám recenzi na diář od holek z ACOS, ale ten byl tolik čtený jen kvůli tomu "A Cup of Style", to si nebudu nic nalhávat. Na tento článek jsem i pyšná, protože si myslím, že jsem v něm pořádně a upřímně popsala své pocity ohledně tohoto tématu. Hodně z vás mi i psalo, že to vidíte stejně a nebo že vám třeba nevadí úplně to samé, co vadí mne a taky jste mi psali, co vadí vám. Z úspěchu tohoto článku jsem fakt šťastná a je to vlastně můj úplně nejoblíbenější článek na mém blogu.

Další článek ze série školských článků. Zamyslela jsem se nad tím, co mi vlastně celé gymnázium dalo a o tom jsem vám povyprávěla. Hodně lidí se mnou i souhlasilo, takže jestli se chystáte právě na gympl, tento článek vám dost přiblíží, co od toho vlastně máte čekat. 

Už jsem vám svěřila, proč jsem začala blogovat, ale chtěla jsem vám ještě říct, proč jsem vůbec začala. V tomto článku jsem odhalila i své staré blogy, které jsou podle mého dost trapné. Nechtěla jsem je ale rušit, přece jen to jsou vzpomínky na mé začátky. 

Jaký článek z tohoto mého výběru jste četli?

Na viděnou u dalšího článku,
Lenka

Sledujte můj Instagram - zde
Sledujte blog na Facebooku - zde
Přidejte se do giveaway skupiny - zde

V neposlední řadě sledujte můj blog přes GFC (v menu), jestli se vám tu líbí ♥

sobota 28. července 2018

Výzva - 29. článek - Kdybych vyhrála v loterii...


Ahojte,
tento článek měl být na světě už včera, ale kvůli povinnostem jsem se vůbec nedostala k počítači a tak to nevyšlo. Docela jsem se už těšila, že v neděli tuto výzvu ukončím, bohužel to ale nevyjde a tak to tu se mnou budete muset strpět ještě do pondělí, heh.


Dnešní téma je "Kdybych vyhrála loterii...". Kdo nad tímto občas nepřemýšlí? Já se o tom dnes zamyslím tady společně s vámi. 

Budu upřímná - rozhodně bych celou výhru nedala na charitu, jak se možná tak nějak v tomto světě očekává. Rozhodně bych si zajistila budoucnost - pořídila bydlení. Z práce bych nadobro neodešla, ale vzala bych si delší neplacené volno, abych mohla poznávat svět. Vyjela bych si na všechna místa, která už chci déle vidět a užívala bych si života a psala o všem aktuálním.

Po tomto volnu by přišel návrat do práce, přece jen nejsem člověk, který by vydržel sedět doma a nic nedělat i když bych si to mohla dovolit, a propočty, kolik peněz si musím nechat, abych měla na nějaké dovolené a pro případ, kdybych o práci přišla. Pak by přišla ta nesobecká část - koupila bych dárky své rodině a nejbližším přátelům. Zamyslela bych se nad tím, co si nejvíce přejí a tato přání jim i splnila. Přece jen tu pro mne vždycky byli. A až teď přichází na řadu charita. Možná ne ani tak charita jako lékařské výzkumy. Jo, já bych darovala peníze do odvětví medicíny, protože myslím, že toto odvětví vědy zachránilo už tolik životů, že si to ani nedovedeme představit a s novými poznatky a přístroji určitě ještě několik životů zachrání.

Jak byste peníze využili vy? 

Na viděnou u dalšího článku,
Lenka

Sledujte můj Instagram - zde
Sledujte blog na Facebooku - zde
Přidejte se do giveaway skupiny - zde

V neposlední řadě sledujte můj blog přes GFC (v menu), jestli se vám tu líbí ♥

čtvrtek 26. července 2018

Výzva - 28. článek - Co mne rozesměje?


Ahojte, 
každý z nás určitě má své zaručené věci, které ho rozesmějí. I já je mám a právě o těchto věcech se spolu právě teď pobavíme. 


Nesmyslné debaty s partou
Určitě to taky znáte. Sejdete se s partou a řešíte, jak jednou na měsíci vyzvracíte duhu jako jednorožec a pak se o vás budou děti učit v dějepise, řešíte, jak by to dopadlo, kdyby spolu chodili dva lidé z vašeho okolí, kteří se k sobě povahově vůbec nehodí. Jak by to dopadlo, kdyby se Miloš potkal s Donaldem a ke všemu si vymýšlíte své scénáře. Toto fakt miluji.

Černý humor
Jestli nějaký humor fakt miluji, tak je to ten černý, klidně až morbidní. Jestliže mi někdo řekne nějaký vtip s touto tématikou, má téměř stoprocentní jistotu, že se tomu budu smát. 

Karty proti lidskosti 
Tyto karty mi představila právě má parta, už to nějaký ten rok, dva, možná i tři bude. Z těchto karet se dají poskládat takové kombinace, že se některým prostě nedá nesmát. Nejlepší je, že jak mne má parta zná, tak mi vždycky mixuje nějaký černý humor a to mne dostává. Znáte tyto karty? Hrajete je? 

Komedie
Přiznám se, že občas koukám na stupidní americký komedie a taky se jim směji. Jo, většinou to jsou nesmyslné kraviny, ale svůj účel to plní. 

Nechutně trefné nápisy z čilichilli a podobných stránek
Neustále na mne někde vyskakují, ať už na Facebooku nebo na Instagramu. Když jsou fakt trefné jak na mne a nebo na někoho z mého okolí, dokáží mne fakt upřímně rozesmát. Většinou to pak nevydržím a musím je prostě sdílet ve svých instastories! 

Co rozesměje vás?

Na viděnou u dalšího článku,
Lenka

Sledujte můj Instagram - zde
Sledujte blog na Facebooku - zde
Přidejte se do giveaway skupiny - zde

V neposlední řadě sledujte můj blog přes GFC (v menu), jestli se vám tu líbí ♥

středa 25. července 2018

Výzva - 27. článek - Co mám na blogování nejradši?


Ahojte,
toto téma jsem si schovávala na den, kdy na něj prostě budu mít náladu. Ten čas přišel právě teď. Blogování je totiž něco, co ke mě prostě tak nějak patří. Přece jenom se tomu věnuji už nějakých 12 let a to je zhruba půlka mého života. A proč se mne to vlastně celou dobu tak drží? 


Vše to začíná nápadem, který může přijít hodně nečekaně. Pár témat článků jsem už vymyslela cestou na toaletu v práci. Tuto výzvu jsem vymyslela, když jsem se jsem odněkud přijela domů a najednou jsem měla v hlavě nápad. Hodně článků "vzniklo" i během zdánlivě normální cesty do školy v MHD, některé mi dokonce skočily do hlavy během nějaké přednášky. Mám ráda, když nějaký takovýto nápad dostanu a nějak se o něj ani nesnažím. Samozřejmě tu ale jsou i články, které jsem ze sebe horko těžko vypotila, to vám zase nebudu lhát.

Když mám nápad, je na čase naplánovat fotky. Jo, fotky do recenzí jsou relativně jednoduché, když pokaždé jde jen o to, abyste vyfotili recenzovanou věc. Pak tu jsou ale i fotky ke článkům, nad kterými se prostě musíte na chvíli zamyslet. Třeba taková úvodní fotka ke článku "Věci, kterými zabíjíme své blogy". Po nafocení fotek přichází čas na jejich úpravu. Většinou ale upravuji jen jas a kontrast, snažím se nechávat fotky pokud možno co nejpřirozenější.

Když už mám fotky a nápad na článek, mám z poloviny vyhráno. Už stačí "jen" článek napsat, zkontrolovat a pak propagovat. Samotné psaní článku mi může zabrat klidně deset minut, ale i třeba hodinu, když jsem hodně nesoustředěná. To se přiznám, že tento stav jsem během výzvy měla hned několikrát. Dnes s tím naštěstí nebojuji a tento článek ze sebe chrlím až neskutečnou rychlostí. Teď se zmíním o věci, kterou mám na blogování nejméně ráda a to je veškeré pročítání článku a jeho úpravy. Jo, toto mne fakt nebaví a kolikrát to i odkládám. Nikdy to ale nevynechám, protože je to neskutečně  důležité. A ideálně by se to mělo dělat s odstupem času, ale v tom taky nejsem zrovna dvakrát dobrá. 

Po tom, co konečně dokontroluji článek, můžu kliknout na tlačítko publikovat. Jo, i tento krok mám hodně ráda, ale pořád to není krok, který bych měla úplně nejradši. Když je článek publikovaný, je čas na jeho propagaci na facebooku. A teď je i čas na další upřímnost. Návštěvy z této facebookové propagace jsou u mne nejvýraznější skupina, takže se snažím to fakt nepodceňovat. I když se přiznám, že s touto výzvou úplné haló na facebooku už nedělám, protože kdybych měla všech 31 článků sdílet do všech skupin, ve kterých jsem, byla bych z toho otrávená já a i ostatní lidé. Takže je sdílím jen do dvou skupin, většinou tedy. 

Tak a teď přichází právě věc, kterou mám nejradši! Jsou to vaše reakce na můj blog - ať už samotné komentáře, návštěvy a nebo dokonce sledování přes GFC. Toto jsou ty momenty, které mi nejvíce vykouzlí úsměv na rtech a také je to z části důvod, proč to dělám. Upřímně. Kdybych měla psát a absolutně nikdo to nečetl, asi bych to dlouho nevydržela, i když všichni všude radí, že pokud vás to baví, tak ať píšete klidně sami pro sebe. Mě to baví a hodně, ale vaše reakce jsou pro mě jako motor, který mne žene pořád dál a dál. A přiznejme si to, každý chceme nějaké čtenáře. Každý občas pomyslíme na to, že by bylo fajn jich mít víc a nikdo z nás by nevydržel dlouhodobě si psát jen sám pro sebe. Blog bez čtenářů prostě není blog.

Co máte na blogování nejradši vy? 

Na viděnou u dalšího článku,
Lenka

Sledujte můj Instagram - zde
Sledujte blog na Facebooku - zde
Přidejte se do giveaway skupiny - zde

V neposlední řadě sledujte můj blog přes GFC (v menu), jestli se vám tu líbí ♥

úterý 24. července 2018

Výzva - 26. článek - Má vysněná práce


Ahojte,
kdo by občas neřešil to, jakou má práci. Vlastně se toto téma řeší určitě hodně vzhledem k tomu, že v práci strávíme tolik času! Jak by ale vypadala ta má práce, kdybych se mohla nadobro zasnít? Na to se spolu podíváme dnes.



Do své vysněné práce bych rozhodně nevstávala někdy před šestou hodinou ranní. Vlastně bych si budík nejradši nařídila až na sedmou hodinu, ale v naprostý většině případů bych se stejně probudila sama od sebe, protože kolem té sedmé se stejně vždycky vzbudím. Co by se mi dále líbilo by bylo to, kdybych mohla pracovat z domova. Celý život zatím jen někam dojíždím a přijde mi to jako nesmyslné plýtvání časem. Vždyť z každého dne zabiji hodinu tím, že sedím za volantem a jedu do práce a nebo z práce! 

Samozřejmě bych nepracovala z domova nonstop, ale občas bych se vydala i navštívit svého zaměstnavatele, abychom se domluvili na práci a abychom probrali už provedenou práci. Tímto způsobem bych mohla mít zaměstnavatele klidně i v Praze. Nechtěla bych ale sama podnikat, protože jsem hrozný nervák a myslím, že bych nezvládala žít v té nejistotě, jestli se mi mé podnikání vlastně nerozsype. Na druhou stranu ale nemám problém být doma a pracovat. Když vím, že fakt musím, tak vlastně ani neprokrastinuji.

A co bych vlastně chtěla dělat? Bavilo by mne být součástí nějakého eshopu a zařizovat vkládání nového zboží do katalogu. Vlastně by mi nejspíš nevadilo ani vyřizovat objednávky. Nebo bych psala články na blog nějakého eshopu, ty jsou teď také hodně profláknuté. Mohla bych i fotit a nebo natáčet a stříhat nějaká videa. Jo, tyto věci by mne fakt bavily. 

Jaké je vaše vysněné povolání?

Na viděnou u dalšího článku,
Lenka

Sledujte můj Instagram - zde
Sledujte blog na Facebooku - zde
Přidejte se do giveaway skupiny - zde

V neposlední řadě sledujte můj blog přes GFC (v menu), jestli se vám tu líbí ♥

pondělí 23. července 2018

Výzva - 25. článek - Dopis mému staršímu já


Ahojte,
v rámci této výzvy jsem už psala dopis mému mladšímu já, ve kterém jsem si ze sebe dělala docela dost srandu. No ale kdo z nás by si nedělal srandu ze svého třináctiletého já, že jo. Dnes zkusím napsat dopis do budoucnosti a překvapit své starší já. 


Milá Lenko, 
asi se teď divíš, kdo ti píše, ale jsem to já. Chtěla bych ti něco říct a doufám, že ti to v životě pomůže, až nebudeš vědět jak dál.

Víš, nesmíš život brát tak vážně. Já vím, že všechno hrozně prožíváš a všechno tě hned vystresuje. Každá malinká chybička, kterou uděláš. Každý malinký krůček vedle a ty máš chuť se vším skoncovat a jít se někam zahrabat a nebo se rovnou ztratit. Jestli v tomto budeš pokračovat, ze života nebudeš mít nic. Budeš pořád ve stresu a vlastně si ho ani neužiješ. Propluje ti mezi prsty a tobě najednou bude 50 a budeš si říkat, co jsi posledních pár let dělala, že jsi se vlastně vůbec ani nebavila. 

Nevěř lidem a dávej si na ně pozor. Ne všichni s tebou budou mít dobré úmysly a ty bys měla přestat vidět v lidech jen to dobré a ignorovat jejich špatné vlastnosti. Vím, že jsi zvyklá všem najednou věřit. Nemít problém jim hned o sobě všechno vyžvanit. Dávej si na to ale pozor, aby toho nezneužívali. 

Opovaž se naučit se lhát. Vím, že to neumíš a tím pádem se o to nesnažíš. Nemáš pak problémy typu, že nevíš, co si kde zase nevykládala. A hlavně máš čisté svědomí. Ty musíš mít čisté svědomí s tím jaký si nervák. Nedokázala bys žít se lží.

Neboj se promluvit na lidi. Jsi občas až moc tichá a uzavřená. Vím, že to o sobě víš, ale občas by neuškodilo s někým prohodit pár slov. Samozřejmě jen když nebudeš mít extrémně introvertní náladu, to by tě to akorát tak vystresovalo. Občas se ale musíš seznámit s nějakými novými lidmi. 

Doufám, že ses v těchto bodech změnila,
Lenka
PS: Držím ti pěsti!

V čem byste se do budoucna chtěli zlepšit vy?

Na viděnou u dalšího článku,
Lenka

Sledujte můj Instagram - zde
Sledujte blog na Facebooku - zde
Přidejte se do giveaway skupiny - zde

V neposlední řadě sledujte můj blog přes GFC (v menu), jestli se vám tu líbí ♥

neděle 22. července 2018

Výzva - 24. článek - Můj ideální den


Ahojte,
dnes jsem měla opět hodně akční den a tak jsem se dostala ke psaní až teď a abych se přiznala, skoro jsem na to i zapomněla. No, ale ještě to nějak zvládnu, i když jsem si už chtěla dávno číst! Tak jdeme na to.


Dnes se úplně zasním a na svůj ideální den se vypravím až za hranice naší země. Nebude to ale takové sci-fi, protože právě do města, které dnes zmíním, se chystám na konci září a tak se musím zase navnadit. Ne, že bych na tu cestu nemyslela skoro nonstop, že jo!

V mém ideálním vysněném dnu bych se probudila do tichého Osla. Chvíli se líně protahuji, pak projedu Instagram, jo, bez tohoto mi to vstávání bohužel moc nefunguje. Vylezu z postele, převleču se do běžeckého a vyběhnu do ulic. Běžím, ale vlastně vůbec nevím kam. Běžím prostě za nosem a když mám pocit, že už mi délka trasy bude stačit, kouknu na mapu a vrátím se zpět do ubytování. Osprchuji se a cítím se neskutečně svěží. 

Má parťačka na cestování se mezitím probudí. Všichni totiž spí mnohem déle než já. Neumím spát dlouho a většinou jsem okolo sedmé vzhůru, takže pro parťačku by to takto bylo akorát. Uděláme si pořádnou velkou snídani a chystáme se do celodenního objevování Osla. 

Ani vlastně nevím, kam přesně bychom si to namířily. Nemíváme moc plány a prostě jdeme zrovna tam, kam chceme. Určitě ale nevynecháme operu! Slunce nám svítí do obličejů, když dojdeme k opeře. Dáváme si proto zmrzlinu a jdeme si jen tak sednout k opeře a pozorujeme okolí. Pak fotíme nějaké fotky, bez toho to přece nejde. Když máme vše zdokumentováno, vydáváme se objevovat jinou část města.

K obědu bychom si daly jen něco malého a šly bychom dál běhat po městě. No, běhat. Spíš pomalu chodit. Chodit a fotit jako o život, ale hlavně vnímat atmosféru a místní zvyky. 

Když dostáváme znovu hlad, je to akorát tak znamení, že je čas na večeři. Rozhodně si objednáváme lososa a při prvním ochutnání se rozplýváme. Vlastně letíme na obláčku. Mezitím by se setmělo, to ale nevadí. Jdeme pro čaj a sedáme si k řece. Pozorujeme večerní život v Oslu a sníme o tom, jak se tam jednou vrátíme a také už rovnou vymýšlíme, kam pojedeme příště. Pak už jsme tak unavené, že se vydáme na ubytování a spokojeně usínáme.

Kde byste strávili vy svůj ideální den?

Na viděnou u dalšího článku,
Lenka

Sledujte můj Instagram - zde
Sledujte blog na Facebooku - zde
Přidejte se do giveaway skupiny - zde

V neposlední řadě sledujte můj blog přes GFC (v menu), jestli se vám tu líbí ♥

sobota 21. července 2018

Výzva - 23. článek - Má oblíbená vzpomínka z dětství


Ahojte,
nechápu, proč mi všechny ty víkendy během léta tak rychle utíkají. Dnes jsem měla klasický den bez plánu a myslela jsem si, jak ten den alespoň bude pomalý a nebudu mít pocit, že víkend zase nebyl. Opak byl ale pravdou, ze dne bez plánu se nakonec vyklubal silně akční den, kdy jsem vlastně ani pořádně neměla čas přemýšlet, co budu dělat. Proč takhle neutíká i práce? No já to nechápu! V dětství jsme měli takového času plno, proto vám zrovna dnes povyprávím o vzpomínkách na dětství, na které hrozně ráda vzpomínám.


Já jsem vyrůstala mezi kluky. Byli jsme já, můj bratr a bratranec a každý víkend jsme si spolu hráli. Rádi jsme měli autíčka, se kterými jsme závodili na betonové zídce. Nebylo to vlastně ani tolik o tom, čí auto je nejlepší jako o tom, kdo s ním dokázal nejrychleji běžet. A to samozřejmě vždycky vyhrával bratranec, protože z nás byl nejstarší a tudíž uměl nejrychleji běhat. Mě to ale nevadilo, protože jsem nebyla poslední, to byl vždycky bratr!

Další hru, kterou jsme všichni milovali, byla ta na vojáky, kteří se katapultují na cizím území a musí přežít. Vždy jsme si vytyčili prostor, ve kterém jsme hráli a pak bylo naším úkolem jediné - zabít ostatní dva hráče. Prostor jsme nikdy neměli malý, protože bydlíme na vesnici, takže jsme si vždy určili několik lesů a luk až po silnici. Tato hra mi zrovna dvakrát nešla, v té byl bratranec prostě neporazitelný. Všechny nás to ale neskutečně bavilo a tak jsme vždycky vydrželi lítat po lese se samopalem docela dost dlouho.

Také jsem dříve s bratrancem hrála fotbal. Ano, toto své já moc nechápu. Já a fotbal? S tímto sportem si zrovna moc nerozumím. Ten náš fotbal byl ale spíše kopání na branku, která ale nikdy nebyla ani brankou, ale místo určené. Hráli jsme ale jen na dvorku, to se ale moc nelíbilo babičce, které jsme tímto pravidelně rozbíjeli květináče, dědovi, kterému jsme rozbíjeli zase popelníky a v neposlední řadě řidičům, kterým za jízdy lítal míč na přední sklo. Doteď nechápu, že nám to nikdy nikdo nezakázal.

Pak bratr dostal telefon, který uměl už nahrávat videa a tak bratranec vždycky vymyslel nějaký scénář na kriminálku a natáčeli jsme kriminálky. Tehdy nikdo z nás nevěděl nic o střihu a nikdo to neuměl, takže jsme vždycky celou jednu epizodu museli nahrát napoprvé a hned všechny scény za sebe. Z tohoto důvodu jsme si každou scénu vždycky několikrát vyzkoušeli, než jsme na mobilu stiskli "natáčet".

Naší poslední zábavou, kterou jsme milovali, byli počítačové hry. Hráli jsme různá rallye, GTA III a Counter Strike. Jo, proseděli jsme u počítače tolik času a vždy jsme si vymysleli nějaké soutěže a soutěžili jsme se sebou.

Tak toto je má nejoblíbenější vzpomínka na dětství. Jaká je ta vaše?


Na viděnou u dalšího článku,
Lenka

Sledujte můj Instagram - zde
Sledujte blog na Facebooku - zde
Přidejte se do giveaway skupiny - zde

V neposlední řadě sledujte můj blog přes GFC (v menu), jestli se vám tu líbí ♥

čtvrtek 19. července 2018

Výzva - 22. článek - Travel wishlist


Ahojte,
přijde mi, že je poslední dobou hrozně moderní cestovat. Chápu to. Je to totiž fakt zábava! Poznávat nová místa, nová jídla, nové všechno. Na cestách vlastně skvěle poznáte i sami sebe. Cestování je rozhodně jedna z věcí, do které se vyplatí investovat svůj čas a také peníze. A kam bych se nejraději podívala já, kdybych měla neomezený rozpočet? Na to se podíváme v dnešním článku.


Severské země
Někdy před rokem jsem začala snít o tom, že se jednou podívám do nějaké severské země. Myslela jsem, jak mi bude trvat dlouho, než si toto přání splním. Opak je ale pravdou. Už na konci září vystoupím z letadla v Oslu a hrozně se na to těším! Norsko mne vlastně i láká nejvíce. Jednou bych se chtěla vydat na road trip okolo fjordů, to musí být fakt nádhera!

Japonsko
Už někdy od puberty mne tato země hrozně láká. Líbí se mi jejich úplně jiná kultura a láká mne spatřit Tokio. A vlastně nejen Tokio. Japonsko bych také nejradši projela celé a během cest bych rozhodně nevynechala Shinkanzen, to musí být totiž teprve zážitek!

Jižní Korea
Tato země mi také přijde neskutečně zajímavá. Na chvíli bych se samozřejmě zdržela v hlavním městě, v Soulu. Poznala bych mentalitu místních lidí a pak bych se vydala na svůj "Hawaii", místo, kde je nádherné moře a teplo. Na Jeju Island. To mne neskutečně láká.

USA
I když jsem dříve chtěla spíš na východ, právě do Japonska a do Jižní Koree, tak teď bych chtěla vidět i to šílenství jménem Amerika. Lákají mne nejvíc samozřejmě města. Já jsem totiž takový městský typ. Chtěla bych se podívat do New Yorku, do Miami, toto město mám ráda už od mala díky CSI Miami a pak také na západní pobřeží, do Los Angeles a Seattlu. 

Jo, mohla bych pokračovat dál a vypsat tu několik zemí, ale nechám tu schválně jen těchto pár, protože ty mne už delší dobu lákají všechny. Kam byste se nejraději podívali vy?

Na viděnou u dalšího článku,
Lenka

Sledujte můj Instagram - zde
Sledujte blog na Facebooku - zde
Přidejte se do giveaway skupiny - zde

V neposlední řadě sledujte můj blog přes GFC (v menu), jestli se vám tu líbí ♥