Ahoj, o produktech na vlasy, které používám, jsem Vám psala už několikrát. Měla jsem dříve období, kdy jsem používala přírodní šampony a kondicionéry, což by bylo v pohodě, kdybych v té stejné době neměla odbarvované vlasy. Přírodní kosmetika vlasům nijak neuškodila, bohužel ani výrazně nepomohla. Někdy před dvěma lety jsem si řekla, že je na čase dát vlasům oddych a pořádně je vyléčit, než se budu pouštět do něčeho dalšího. A tak jsem začala používat profesionální šampony a kondicionéry. Dvě věci mi ale v mé profi výbavě chyběly! Proto jsem neodolala nabídce se spoluprací od holime.cz. Primárně se tedy specializují na něco jiného, ale v nabídce mají i produkty na vlasy. A jaké jsem si vybrala? O tom Vám právě povím. 

Nedávno mi došla ochrana na vlasy proti teplu z fénu. A není to ani tak dlouho, co jsem slyšela mluvit Lucii Minářovou na jejím YouTube kanále přesně o tomto produktu. Chválila si ho a já jsem se rozhodla, že ho musím zkusit. Musím se i přiznat, že v poslední době jsem si fénovala vlasy bez jakýkoliv ochrany, protože jsem byla líná si nějakou dojít koupit. A to to mám do nejbližší drogerky do 500 m, no vsadím se, že kdyby byla dál, ochranu jsem už dávno měla. No, nevadí, alespoň budu mít hned šanci tento olejíček otestovat!

Na regenerační krémy na vlasy mě také užije. Možná si pamatujete na můj oblíbený od Alverde, nenechala jsem na něj dopustit. A fakt nebyl špatný. S mým upgradem na profesionálnější péči o vlasy už se ale neslučoval a proto jsem si vybrala tento. A doufám, že mi pomůže s mými věčně poletujícími a neuhlazenými vlasy!

Na jakou péči o vlasy nedáte dopustit vy?

Těším se u dalšího článku,

Ahoj, když jsme se na toto léto domluvili na dovolené na Madeiře, skákala jsem skoro dva metry vysoko. Byly to už 4 roky, co jsem se naposledy koupala v moři. A vlastně mi to i dost chybělo. Z plánů na Madeiru nakonec sešlo, jelikož se letenky ukázaly jako nesmyslně drahé. Chtělo to plán B. A tím nakonec bylo Řecko. Byla jsem šťastná, že o moře nepřijdu a do Řecka jsem se taky chtěla podívat, protože jsem tam nikdy nebyla. A Madeira snad bude někdy jindy. 

Ukázalo se, že jet autobusem do Budapešti v den 7. závodu za posledních 6 dní nebyl náš nejlepší. Já jsem po cestě dost trpěla, protože jsem vůbec nemohla spát. Za a) neumím usnout na sedačce k uličce a jelikož spím míň nemám nárok za okýnko a za b) přede mnou seděl člověk, který nonstop chtěl pokládat svou sedačku a to teda bytostně nesnáším, protože pak se cítím utlačovaná a lehce klaustrofobicky. Dá se tomu zabránit, když se opřete o to sedadlo a nedovolíte mu si tu sedačku položit. Jste pak vzhůru celou noc. Ale v kombinaci těchto dvou bodů jsem byla neporazitelná! A z Budapešti nám už letělo letadlo přímo do Atén.

Veškerá únava způsobila to, že už se mi vlastně nechtělo nic dělat a nejradši bych jen spala. Řekli jsme si ale, že si skočíme ještě k moři, jen tak se na něj podívat. Na mapách to vypadalo fakt blízko. Bohužel co v Aténách vypadá na mapě blízko je od vás pravděpodobně vzdáleno 5 a více km, takže z našeho "jen si skočíme k moři" se stala desetikilometrová procházka. 

Po cestě jsme ale potkali tuto úchvatnou operu. Na její střeše je dokonce obří park! Jo, s touto budovou je fakt zábava.

Druhý den na nás čekala aténská klasika - Akropolis. Na Akropolis slibují nákup vstupenek online. Nenechte se ale uchlácholit a radši běžte do okýnka pěkně po staru. Má vstupenka přišla v pohodě, ale přitelova ne. Šla jsem to teda řešit k okýnku. Ze začátku byly paní u pokladem mega ochotné, zavolali na centrálu a řekly nám, ať chvíli počkáme. Nikdo nám ale neřekl, že chvíle je v řeckém pojetí 2 hodiny. Po dvou hodinách to nevypadalo, že se bude něco dít. (Mezitím jsme se snad 3x ptali u okénka, jak to vypadá) Já už byla otrávená, v mých očích jsme tam ztráceli čas a navíc jsme museli jet dál autobusem a ten nepočkal. Napsala jsem tedy na centrálu mail s tím, jaký mám problém a jestli mi do půl hodiny nepošlou novou vstupenku, tak ať mi už vrátí peníze, že nehodlám celý den sedět před a čekat. No a vstupenku jsme do 15 minut měli. Návštěvu jsem si ale tolik neužila, pořád jsem cítila hořkost z oné situace.

Po návštěvě Akropolisu jsme šli na autobus. Zase to podle mapy bylo za rohem, ale šli jsme 6 km. Autobus měl jet v 17:30, když jsme tam ale přišli a šli si koupit lístek, paní za pokladnou nám řekla, že jede už v pět. To nevadilo, alespoň jsme nemuseli tak dlouho čekat. Mělo nás to ale varovat, že informace, které jsou v Řecku na internetu, nemusí platit. 

Dojeli jsme do Nafplio, došli na ubytování a šli zpět do centra na večeři. Ochutnala jsem místní burger z mletého masa a s jogurtem. A musím říct, že to byla delikatesa!

Druhý den jsme se šli projít po Nafplio. Musím říct, že to městečko je naprosto k-o-u-z-e-l-n-é! Nemám teda moc fotek, ale má skvělou atmosféru. Je teda vidět, že je trochu turistické, to jo, ale má půvab. 

Došli jsme ke starému heliportu, těžko říct, jestli se ještě používá, a chtěli jsme jít kolem těch krásných kaktusů na vyhlídku. Já se o něj trochu otřela, takže jsem pak následující hodinu měla o zábavu postaráno, dostat totiž ty bodlinky z jeho plodů z kůže je věc nemožná. Nechápu, jak v těch místech mohou mít Řekové šmajchl kabinet, protože víc obalů od kondomů na jednom místě jsem ještě neviděla. Pravda, že moc lidí s rozumem mezi ty kaktusy neleze.

Byla sobota a my se z Nafplia chtěli dostat do Gialovy, kde jsme měli zabookované naprosto kouzelné ubytování. Jelikož ale byla sobota, tak nejezdily autobusy, to jsme ale bohužel zjistili až ve tři, kdy jsme se rozhodli, že je na čase jet z Nafplia. Autobus tam teda jezdil každý den kromě soboty. Zatím jsme nepropadali panice a řekli jsme si, že zkusíme stopovat. Teda přítel řekl, já byla propagátor cest autobusem, ale když to jím nešlo. Za 6 hodin jsme se dostali pouhých 20 km dál a z toho jsme jich tak 10 ušli. Děkujeme všem blogům, které psaly, že se v Řecku dá stopovat. Nedá. Tečka. Dopadlo to tak, že jsme museli dát 200 euro za taxi a byli jsme značně rozladěni. V 11 večer jsme ale konečně dorazili do nejkrásnějšího ubytování této dovolené!

Hned druhý den ráno, teda spíš dopoledne, jsme vyrazili na naprosto boží pláž. Cestou jsme si koupili místní pomeranče a ty teda byly výborné! Už jsem se jen těšila, až si trochu odpočineme, jelikož na nás čekaly 3 noci právě v Gialově. No a taky že jsme se hlavně váleli na pláži! Jmenuje se Voidokilia a všemi deseti doporučuji!

4 kilometry od Gialovy je i tento skvostný vodopád. Jako viděla jsem minulé léto asi tak miliardu krásných vodopádů v Norsku, ale žádný tam nebyl v něčem, co připomínalo tropický prales a barva té vody byla taky dokonalá! Toto je rozhodně další must see, jestli budete v těchto končinách. Vodopády se jmenují Kalamari waterfall.

Tady je ještě jeden pohled na Voidokilia pláž. No naprosto dokonalý, že? Tato fotka se dá pořídit ze zříceniny nad ní. Věřte mi ale, že nechcete podstupovat nic z toho, co vás čeká na cestě za jejím pořízením. Stáhněte si ji radši  z netu a nebo mi napište, já vám ji pošlu. Na zříceninu se dá dostat dvěma způsoby - od pláže, to se rovná lehkému horolezeckému výkonu. Zkrátka jestli vaší oblibou není někam šplhat, nebude se vám tato cesta líbit. Druhá je ale ještě horší. Proto jsme museli zkusit obě. Zřícenina není úplně nádherná a romantická. Je to domov pavouků větších, než žijou v Česku. A jsou tam všude. Všude. Staví pavučiny ze stromu na strom a hoví si na nich. Už tady jsem tušila, že je něco zle a chytala hysterák a skoro jsem se rozbrečela, když jsem viděla, že jsou všude kolem. Apelovala jsem na přítele, ať už proboha jdeme. Kdybych věděla do čeho, mileráda si znovu střihnu horolezecký výkon. Po cestě ze zříceniny byli pavouci všude. Tentokrát i nad hlavou. Byl to vlastně takovej tunel z pavučin a já byla šťastná, že je přítel o tolik větší než já a ty pavučiny mi vymetl. Nikdy jsem nebyla šťastnější, že jsem utekla z nějaké zříceniny. Nikdy. 

Z Gialovy jsme se přesunuli na dvě noci do Kalamaty - poučte se z našich chyb a toto nedělejte. Toto městečko nebylo moc hezké. A možná jsme z něj měli tak špatný pocit i kvůli tomu, že jsme zde netrefili ubytování a strávili dvě noci v pokoji, kde to příšerně smrdělo plísní a klimatizace byla tak hlučná a namířená přímo na postel, že jsme radši spali bez ní. Celé dva dny jsem plíseň hledala, ale nenašla. Byla dobře schovaná. Jak jsme pak byli šťastní, když jsme šli na bus do Atén! 

V Aténách jsme strávili ještě jednu noc a ráno jsme jeli rovnou na letiště. Opět jsme letěli přes Budapešť, tentokrát jsme tam naštěstí jen přestupovali a nemuseli jet autobusem. Díky za mě, že jsem to vymyslela takhle a nenechala to na příteli. Ten by zas vybral autobus!

Dovolená z článku vypadá, že jsme si ji vůbec neužili. Pravda, že když jsme řešili tyto situace, moc nadšení jsme nebyli. Když jsme ale měli klid a hlavně v Gialově, tak to bylo super. Jsme ale poučení, že v Řecku je lepší mít půjčené auto a nebo být na jednom místě. 

Jaké trápení jste zažili na dovolené vy?

Těším se u dalšího článku,

Ahoj, je to vlastně už hodně dlouho, kdy mi přišel email s nabídkou spolupráce s eshopem Denis Henry, který se zaměřuje na kvalitní kuchyňské vybavení. Bylo to zrovna v době, kdy jsem se stěhovala ze spolubydlení. Neměla jsem tedy důvod spolupráci odmítnout!

Vždycky jsem ráda pekla, ale na spolubydlení na to nebylo ideální prostředí. Člověk se tam vždycky snažil strávit v kuchyni co nejméně času, co to šlo. Takže jsem se hodně těšila na to, až budu odstěhovaná a budu si moct péci, jak se mi jen bude chtít. Měla jsem ale doteď jen formu na biskupský chlebíček a plech, takže něco jako bábovka nepřipadalo moc v úvahu. A přesně bábovku jsem ale péct chtěla! A tak volba byla rychlá. 

Vybrala jsem si menší formu od firmy Nordic Ware. Volila jsem menší velikost kvůli tomu, že tady v Praze peču pro dva, takže nepotřebuji velké bábovky, aby mi jen oschly doma. Chtěla jsem nějaký co nejjednodušší tvar, který bude lahodit mému oku, a to se mi i povedlo. 

Když jsem formu rozbalila, hned na první pohled vypadala kvalitně. Její použití mě v tom jen utvrdilo. Nejvíc se mi snad líbilo, že bábovka z formy vypadla skoro sama! Z levnějších forem jsem ji kolikrát musela skoro vymlátit. 

Nejvíc miluju klasickou olejovou bábovku s dvěmi barvami těsta - kakaovým a žlutým s nastrouhanou citronovou kůrou, takovou tu, kterou znám z dětství. Vždy ji pekla mamka a já ji měla hrozně ráda, proto jsem volila tento recept. Musím říct, že se mi fakt povedla! Recept určitě najdete, když napíšete do Googlu jen "olejová bábovka". Používala jsem takový ten nejjednodušší recept, žádný speciální recept na ni nemám. Pozvala jsem na ni i kamarádku a taky mi ji pochválila a mě došlo, jak je vlastně fajn něco upéct a pozvat kamarádku a podělit se. Forma mi tak udělala hned trojnásobnou radost!

Doufám, že jsem vám taky udělala chutě! Jaké buchty máte z dětství nejradši vy?

Těším se u dalšího článku,

 Ahoj! Fíha, tak dlouho jsme se neviděli. A jo, můžu za to já. Nebudu slibovat, že to teď bude lepší. Byla bych ráda, kdyby bylo, ale vím, v jakém kolotoči teď žiju a vím, že je těžké si sednout v klidu k počítači. Počítač je totiž tak to poslední, co chci po práci vidět. Občas mi v práci chybí nějaká fyzická aktivita. Vynahrazuji si ji teda po práci a o víkendech. To jo. No, právě jsem napsala 4 řádky ničeho a ještě jsem Vám ani neřekla, o čem ten dnešní článek bude, ale to už jste si možná přečetli. Dnes Vám chci říct, proč jsem tady tak trochu utichla a co je v mém životě teď aktuální. 

V práci je to teď docela mazec. Odešlo nám na můj vkus až moc kolegů, množství práce na to ovšem nemohlo reagovat tak rychle, takže teď, my zbylí, máme co dělat. Do toho jsem začala jezdit do firem a školit lidi, což je pro mně snad největší výstup z komfortní zóny vůbec. Není to pro mně vůbec jednoduché. Už jenom to, že je to celé založené na komunikaci s cizími lidmi. A ještě jim musím 6 hodin vysvětlovat něco, tudíž pořád mluvím. A dost často ani neznám odpovědi na jejich otázky, protože prostě nemám ty zkušenosti. Člověk musí pak potlačit své ego a říct že neví. A smířit se s tím, že toho neví hodně a cítí se pak jak idiot. Už jsem jednou skoro brečela z toho, co všechno nevím. No, není to teď vůbec jednoduché, takže mi chybí chuť sedět u počítače i po práci. 

O víkendech pak často zdrhám mimo Prahu. Ideálně do přírody, i když ne vždy to je příroda. Do článku  jsem vybrala fotky z Hluboké nad Vltavou, kam jsem vzala svého přítele někdy v dubnu. Nikdy tam nebyl a já si myslím, že tuhle krásu prostě musel vidět! Poprvé jsem si tam prošla i zámecké zahrady a byla jsem překvapená, jak jsou nádherné! Teda nejsou sice tolik nádherné jako zahrady průhonického zámku, ale stojí za to. 

Poslední aktivitou, která mi teď zabírá naprostou většinu času mimo práci a i velkou životní změnou je to, že jsem začala běhat orienťák. Už kdysi jsem s ním koketovala, dokonce v době, kdy jsem zkoušela natáčet pár videí na YouTube, tak si to možná pamatujete. Ale teď jsem se stala registrovaným závodníkem a jezdím na závody. Hrozně mě to baví, sice jsem v lesních disciplínách dost tragická, ale městské sprinty mi docela jdou. Tam umím nebýt poslední, heh. O tomhle bych vám ale chtěla napsat někdy jindy víc. Jak vlastně vnímám to, když začnete s nějakým sportem a vletíte přímo do té hlavní kategorie. A vlastně vám chci povědět i o tom, jak teď zpětně vnímám to, že vlastně začínám se sportem pořádně až teď. Tak příště!

Změnilo se ve Vašich životech v poslední době něco?

Těším se u dalšího článku,

Ahoj, když jsme někdy před 3 týdny kupovali letenky, ani nás nenapadlo, že budeme cestovat během války. Neviděli jsme ale důvod, proč cestu rušit a tak jsme výlet pojali jako odpočinek od reality, která nás všechny teď ničí. No a cílová destinace bylo mé milované Oslo a tam vůbec není těžké odpočívat. 

Letěli jsme z Krakowa, protože jsme sehnali zpáteční letenky cca za 300 korun. Cesta do Krakowa byla dlouhá, ale zvládli jsme to v pohodě. Těšila jsem se na let, už dlouho jsem neletěla a já to prostě miluju. Cestou tam jsem chytla místa mezi dvěma silnějšími pány, tak to nebylo úplně ideální, ale cestu jsem zvládla. 

První den jsme se jen prošli po opeře a šli na ubytování, protože jsme v Oslu přistáli ve tři a hooodně brzo jsme vstávali. Co mi udělalo radost bylo to, že po celém Oslu byly ukrajinské vlajky na podporu Ukrajiny. I Norové mají jasno!

Druhý den jsme věnovali procházce po Oslu. Provedla jsem svou výpravu po těch nejznámějších místech, které prostě nesmíte minout, když jste v Oslu. Po této dlouhé túře jsme ještě šli s přítelem běhat. Chtěli jsme běžet do lesa, ale všude byl led. Bála jsem se, že sníh v Oslu vůbec nebude, ale nakonec se toto ukázalo být mylné. Sníh jsme viděli a i ledovou plochu.

Co se nám druhý den hodně nepovedlo, bylo to, že jsme promeškali polární záři nad Oslem. Je to tam něco, co se objevuje zřídka kdy a až další den jsem z Instagramu zjistila, jak jsme to zkazili. Mrzí mě to, ale alespoň je to další důvod, proč letět do Norska znovu a ještě víc na sever, no ne?

Ani v Norsku nesměly chybět mé milované palačinky. Koupili jsme si k nim celý kyblík jahodové marmelády, která byla vyráběná přímo pro Remu 1000 a nestačila jsem se divit, jaké složení má! I v této nejlevnější marmeládě byly pouze jahody, cukr a voda. Já chci takovýhle složení marmelád i tady!

Druhý den jsme se vydali na skokanský můstek Holmenkollen. Už cestou metrem mi bylo divné, proč metro jede pouze tam, když má konečnou ještě o pár zastávek dál. Po příjezdu na Holmenkollen se to vysvětlilo. Zrovna tento víkend se konal Ski festival, tudíž se na můstku skákalo a na přilehlém běžkařském okruhu se závodilo. Nedostali jsme se tedy na můstek. Já s tím byla v pohodě, už jsem na něj lezla dvakrát, ale zbytek výpravy byl dost zklamaný. Já si spíš užívala, že jsem se mohla podívat na běžkařské závody, na těch jsem nikdy nebyla a na skoky na lyžích. Ty jsem naživo taky nikdy neviděla. A přišlo mi to děsivější než v televizi, jak dlouho letí!

Po tomto výletu jsme šli opět běhat a já jsem si konečně splnila běhání kolem opery až na Aker Brygge!

Pondělí jsme věnovali už jen balení se a rychlé procházce do Ekerberg parku. Pak už jsme se přesunuli na letiště. Let zpět byl lepší, seděla jsem vedle přítele a sledovali jsme západ Slunce z letadla. Jen ta cesta z Krakowa zpět domů byla dlouhá. Do postele jsem ulehala ve dvě ráno. Ale šťastná a odpočinutá.

Jak se snažíte vy se teď nezbláznit?

Těším se u dalšího článku,

Ahoj, když jsem před měsícem přijímala spolupráci se značkou Vely, netušila jsem, s jak divným pocitem budu tento článek psát. Myslela jsem si, jak bude celý můj život zalitý Sluncem a nic mi nebude chybět, místo toho cítím prázdno a divné pocity. O tom to ale dnes nebude. Dnes tu jsem od toho, abych Vám pověděla něco o vitamínech, které jsem vyzkoušela.

Vitamíny Vely jsou vyrobeny z přírodních složek, bez GMO, alergenů, barviv, konzervantů či přídavných látek. Filozofií značky je to, aby se ženy cítily skvěle ve svém těle v jakémkoliv věku a mohly si naplno užívat svůj život.

Značka nabízí vitamíny pro teenagerky, mladé ženy, těhotné ženy, ale i pro ty starší. Máte na výběr mezi vitamíny, které se postarají o krásu vašich vlasů, doplnění energie, zmírnění vrásek, vnitřní klid, atd. Je toho hodně a abyste se ve výběru neztratily, tým Vely pro Vás připravil kvíz, který Vám pomůže s výběrem ideálních vitamínů právě pro Vás.

Jelikož můj leden byl naplněný stresem až po okraj, bylo mi jasné, že si během února budu chtít odpočinout. Z toho důvodu jsem si vybrala vitamíny, které měly přinést vnitřní klid. 

Samotné balení je upcyklovatelné a nápadité. Příchuť těchto vitamínu má být borůvková, já se přiznám, že v tom borůvky necítím. Když jsem si gumídkové vitamíny vzala poprvé, byla jsem z chuti zaskočená a vlastně mi ani tolik nechutnala. Hned u druhého gumídka už to bylo dobré a na chuť jsem si zvykla. Je sladká, jen nevím, po čem chutná. 

A pomohly mi vitamíny? Musím říct, že během února jsem se cítila dobře. Měla jsem v tomto měsíci i stresovější týden, ale i tak byla má nálada dobrá a nenechávala jsem se tolika věcmi rozhodit. Od tohoto čtvrtka jsem ale jako na trní. Úplně neviním vitamíny, že si s tím neporadily, určitě nebyly navrženy pro to, aby se vypořádaly s válkou, ne? Jsem tedy trochu zaskočená. Celý měsíc jsem se psychicky cítila dobře, ale teď, po tom čase, kdy by měly být vidět výsledky, se dobře necítím. Je to ale tou dobou.

Co na vitamíny říkáte?

Těším se u dalšího článku,

Ahoj, dnešní článek nebude ani tolik o slovech, ale o fotkách. Minulý víkend jsem byla na výletě, na západu Slunce na Trojmezí. Fotila jsem jen na mobil, protože ke svému foťáku jsem si stále nebyla schopná koupit novou krytku, tu svou jsem si zničila v Norsku, ale myslím, že to fotkám neublížilo! Jo a fakt jsem si nemyslela, že tolik sněhu ještě letos uvidím.

Těším se u dalšího článku,

Ahoj, už jste si někdy zkoušeli něco přát a přitáhnout si to do života? Zákon přitažlivosti se tomu říká a věřím, že jste to tady na internetu už potkali. 

Já jsem k tomu lehce skeptická, nemyslím si, že to funguje úplně pomocí vyslovení přání, ale tou snahou, kterou musíme vyvinout, abychom danou věc získali. Je to super v tom, že si opakujete, co si přejete a nezapomínáte na tom makat. Jsem hold více racionálně založený člověk. A já vím, že aby zákon přitažlivosti fungoval, musí se pro to něco dělat. Myslím si ale, že ta akce by měla být o dost větší než vyslovení přání. 

Minulý týden jsem si ale něco přitáhla i já! A vlastně to byl i důvod, proč nevyšel žádný článek. 

Kolega, se kterým často zabíjím čas v práci, odjel na dovolenou a tak jsem si řekla, že si udělám nějaké přesčasy, abych nemusela pak trávit v práci moc dlouho, když odečtu ty pauzy na kafe.

Nenasadila jsem moc vysoké tempo, v pondělí a úterý jsem si nadělala každý den hodinu. Ve středu mi ale zazvonil telefon, volal projektant, který po mě chtěl, ať dodělám projekt do pátku, že už mi poslal podklady. Byla středa, říkala jsem si, že to nějak zvládnu, ale tak nějak jsem začala tušit, že budu pracovat hodně. Práce nebylo málo.

Zkrátím to. Nakonec jsem si za celý ten týden nadělala 10 hodin a projekt jsem odevzdat zvládla, byl to ale dost velký stres. Každou volnou chvíli jsem trávila prací. Zavedlo mě to k myšlence o zákonu přitažlivosti. V úvodu jsem vám prozradila svůj pohled na něj a musím uznat, že po tomto týdnu na něj věřím o trochu víc. Sice jsem si ty přesčasy chtěla udělat, v žádném případě jsem ale nechtěla takovýto masakr. 

Musela jsem kvůli tomu, abych to stihla, vynechat angličtinu. To jsem vám ještě nepsala, co? Začala jsem chodit v práci na angličtinu, každý pátek si povídám s lektorem, který mluví jen anglicky a je to úplně jiný level než školní angličtina, kde vám vše vysvětlí česky. No, snad mi to umožní naučit se víc mluvit!

Věříte na zákon přitažlivosti?

Těším se u dalšího článku,

Ahoj, už dříve jsem vám psala, že se necítím ve spolubydlení dobře a že bych chtěla odejít. Toto mé rozhodnutí nakonec překazila finanční stránka a tak se to tehdy nestalo. Už ale od jara, kdy jsem se po bydlení koukala poprvé, jsem se těšila, až odejdu. Myslela jsem si, že to bude až další jaro, ale urychlilo se to a zrovna teď vám píšu článek z gauče v novém bytě. 

Hledání nebylo jednoduché. Požadavky totiž byly dost konkrétní a to stěžovalo celé hledání. Nakonec to naštěstí netrvalo nijak extra dlouho, jen tak měsíc. Trávila jsem hodně času na internetu hledáním a každým upozorněním od realitek a nebo bezrealitky jsem s sebou trhla. 

První byt, který jsme viděli, vypadal dobře a byl i za skvělou cenu. Mě ale neoslovila lokalita, ve které se nacházel. Už když jsem čekala na realiťačku, cítila jsem se tam zle a tak jsem už šla na prohlídku s tím, že tady to stejně asi neklapne. Bylo mi to trochu líto, ale necítila jsem se tam dobře. 

Druhý byt, který jsme viděli, byl docela malý, měl malá okna a světlá výška byla také hodně bídná. Tento byt by byl hodně útulný pro jednoho člověka, ne pro dva. A ještě byl docela dost drahý.

Třetí byt, který jsme viděli, byl láska na první pohled. Hrozně jsme ho chtěli a byl by dohozený mým kolegou, tudíž by nám to ušetřilo plno nervů, protože nikdo jiný se na něj do té doby nešel podívat. Nakonec tam bylo tolik problémů, že jsme se rozhodli do něj nejít. Mrzelo nás to oba dva, ale co se dalo dělat. 

Čtvrtý byt, který jsem navštívila, jsem chtěla. Byla jsem na něm ale sama a než jsem to stihla příteli přetlumočit, vzal to někdo jiný. Volala jsem paní majitelce až druhý den, že máme zájem, v tu dobu už dva zájemci řekli, že to chtějí a tak jsme byli až daleko v řadě. Znovu jsem si skoro poplakala, ale bylo to poučení. 

Pátý byt vypadal dobře už na fotkách, byla jsem jen lehce skeptická ohledně velikosti okna. Na prohlídku jsme šli až večer a tak jsme nemohli posoudit denní světlo. Rozhodli jsme se, že bychom ho vzali, ale pan majitel říkal, že už na to má vážnou zájemkyni, která řekla, že to bere před námi, ale že si to s ní ještě potvrdí a tak jsme nevěřili, že by to mohlo vyjít. Nakonec to vyšlo! Byla jsem šťastná a vyčerpaná. A taky fakt ráda, že už to máme za sebou.

A tak bydlíme a je to boží. Mít svoje doma.

Chtěli byste článek s tipy, jak sehnat byt?

Těším se u dalšího článku,

Ahoj, už před Vánoci jsem si říkala, že bych si potřebovala doplnit šatník, protože jsem už pěkně dlouho nenakupovala. Koupila jsem si k Vánocům poukázku do Zootu, vybrala jsem si věci a zjistila, že jsou až v moc dobré slevě na to, abych ji nevyužila. A tak jsem si udělala radost i bez poukázky. A výběr věcí na ni jsem si nechala na jindy. Pak jsem zaběhla i do pár obchodů a z nich si vybrala některé věci. Dnes bych vám ráda ukázala, co jsem si pořídila.

Jako první vám ukážu halenku od Vero Mody. Je v barvách, které já miluju a navíc má i květinový vzor a to taky můžu. Věřím, že bude oblíbeným kouskem v mém šatníku!

Tato sukně byla na Zootu nafocena tak, že vypadala růžově a i v popisu barvy bylo, že je růžová. Ve skutečnosti je ale korálová. Chvíli jsem přemýšlela, že ji kvůli tomu vrátím, nakonec jsem si to  rozmyslela a doufám, že ji budu nosit ráda i tak, protože se mi na ní líbí vše, jen v té barvě to pokulhává. 

Další věcí, kterou jsem si vybrala, jsou tyto košilové, lehké šaty. Musím si k nim ještě pořídit pásek ke zvýraznění pasu, pak budou dokonalé!

Potřebovala jsem nějaké obyčejné, bílé tričko. Toto vypadalo v trochu ležérnějším stylu a proto jsem se rozhodla pro něj. Až při rozbalování jsem si všimla, že má na sobě nápis, který naštěstí není moc vidět, tak budu mít aspoň nějaké obzvláštnění mého šatníku!

Před pár dny jsem se dostala i do Sinsay, kde jsem si vybrala volnější růžové sáčko ze Sinsay za 250 Kč. Bohužel se mi nepovedla vyfotit barvu tak, jak je, ale doufám, že vám ho někdy ukážu v tom správném odstínu.

Další věcí ve slevě, kterou jsem si v Sinsay vybrala, byla tato kabelka. Všechny mé malé černé byly už totálně zničené a potřebovala jsem nějakou novou. Já je zas tak často nenosím a tak jsem chtěla jen nějakou levnější. Tato byla za 180 korun a myslím, že mi poslouží přesně tak, jak jsem zamýšlela.

Poslední věc, kterou jsem si koupila, je tento šedý kabát z Reservedu. Ten můj, který mám teď, už vypadá hodně obnošeně a tak jsem si řekla, že se ve slevách porozhlédnu po novém. Padl mi do oka tento a hned jsem si ho odnesla a nový kabát jsem měla za pět minut. Jako ten předchozí, heh. 

Koupili jste si něco na sebe vy v poslední době?

Těším se u dalšího článku,