Ahoj, mám za sebou dnes už docela náročný program. Byla jsem ráno běhat, měla jsem uběhnout nějakých 13 kilometrů, ale nezvládla jsem to a po té jsem šla ještě plavat. 

A chci se s vámi podělit o to, díky čemu jsem na sebe pyšná. Stalo se to právě na bazénu. Jako zálohu na klíče jsem dávala na recepci 200 Kč, dělám to tak vždy, protože to mají napsané na internetových stránkách. Pán mi ale vracel zpět stovku. Nějak to tam popletli. Chvíli jsem přemýšlela, jestli se za sebe postavím a nebo to nechám být. Nakonec jsem se za sebe postavila. Bylo mi to mega nepříjemný, ještě když ta paní říkala, ať mi to dá, že se tady hádat nebude. Já se nehádala. Úplně v klidu jsem mu řekla, že si jsem jistá, že jsem mu dávala 200 Kč. Jsem na sebe pyšná, dřív bych tohle nezvládla! A pro příště vím, že stačí stovka. No, ale teď jsem odběhla od hlavního tématu článku, ale prostě jsem se o tohle musela podělit. 

Chtěla jsem vám napsat o tom, jak se mi mé sportování tento rok komplikuje. Nevím, jestli jsem to tady už zmiňovala, je možné, že ano, ale tenhle rok mi vůbec nic nepřeje. Od ledna jen začínám běhat a jakmile mám pocit, že už se mi trochu víc daří, přijde nějaké zranění. Není to teda nic vážného, nic, s čím bych musela k doktorovi, ale vyřadí mě to vždy z tréninku. Ať už je to bolavé koleno, velký puchýř zespodu chodidla a nebo můj věčně bolící prst na noze. Už mi vlastně dochází motivace, po každém dalším a dalším začátku. 

Teď jsem právě ve fázi, kdy opět začínám. Nevím, co to se mnou je, v poslední době mě pořád píchá v břiše, nejsem na to zvyklá. Dnes jsem kvůli tomu ani nedoběhla to, co jsem měla. Bylo by to jen trápení a neměla bych z toho radost. Cítím se, jako kdyby mé tělo bylo silnější než má výdrž, takže nohy jsou v pohodě, ale plíce to prostě neudýchají. 

Chtěla jsem to tu napsat, když už se tu pokaždé chlubím tím, jak skvěle se mi běželo, jaký závod jsem si zaběhla a že se připravuji na půl maraton. Nikdy nic není tak, jak se zdá a zrovna teď je to docela ponuré. Celý tenhle rok se mi zatím sportovně nedaří. Když jsem zjistila, že nemá cenu běžet můj klasický půl maraton na své narozeniny, skoro jsem se z toho rozbrečela. Teď jsem ale nějakou záhadou nabrala další sílu do snad už 10. začátku za tento rok a zas bojuju sama se sebou a snad to tentokrát už vyjde!

Sportujete teď? Nebo šel sport kvůli něčemu na druhou kolej?

Těším se u dalšího článku,
Lenka

Ahoj, v minulém článku jsem se už zmínila, že vám povyprávím o tom, jaká byla vlastně naše dovolená v Norsku. Rozhodla jsem se, že tomu věnuji teď každý středeční článek, protože si ty vzpomínky chci uchovat ve velkém a ne jen pár útržků. Ale tipuji, že do dvou měsíců to zfouknu, heh. Doufám tedy, že vám to nebude vadit a já jdu začít!

Odjezd na dovolenou byl jeden velký punk. Ještě den před odjezdem jsme nevěděli, kam nakonec pojedeme, natož abychom měli koupený nějaký trajekt a nebo cokoliv zařízeného. Jeli jsme pod stan, tak nebylo nutné nic takového řešit. Rozhodovali jsme se mezi Norskem a Švýcarskem. Vlastně jsme chtěli do Norska, to ale mělo složitější přístupové podmínky, tak jsme měli plán B. Nakonec se ale zdálo, že Norsko klapne a tak jsme koupili trajekt. Díky zaplnění těch, na které jsem koukala už před tím, jsme objevili společnost FRS Baltic, která jela o 4 hodiny rychleji než zbytek. Trasu Sassnitz-Ystad jsme přejeli za 2,5 hodiny! Mohu je jen doporučit.

V pondělí v podvečer jsme sedli do auta a já jsem někde u Ústí sprostě nadávala řidiči, který se mi v levém pruhu na dálnici přilepil na zadek a já mu chtěla uhnout. Měla jsem jediné štěstí, že jsem se těsně před tím, než jsem mu začala uhýbat, koukla do zpětného zrcátka, protože ten idi*t mě podjížděl zprava. Tady mohla naše cesta skončit. Nakonec jsme ale dojeli na místo první zastávky zdraví. Stavěli jsme se v Drážďanech.

Po rychlém nákupu jsme se ještě prošli po centru a už jsme pokračovali na sever. Zhruba 2 hodinky cesty před přístavem jsme zastavili na odpočívadle a 4 hodiny se prospali. Spánek v autě nebyl moc pohodlný, protože auto, kterým jsme jeli, tomu nebylo uzpůsobeno. A byla i zima. Když v 5 ráno zazvonil budík, byla jsem za něj ráda. Jen jsme si vzpřímili sedačky a pokračovali dál. V přístavu jsme se nalodili na trajekt a přejeli do Švédska. I celá plavba byla pohodlná. Hned jsem věděla, že na cestu zpět budu chtít využít služby této společnosti zase.

Po noci na odpočívadle jsme byli celí rozlámaní, ale věděli jsme, že se ještě ten samý den musíme dostat do Norska. To byl totiž jediný strašák cesty - norské hranice. Po cestě jsme se ale zastavili ještě na návštěvě u naší spolužačky z vysoké ve Švédsku kousek od norských hranic. Káva a občerstvení bylo naprosto dokonalé a opět nám dodalo sílu pokračovat, protože jsme byli dost vyčerpaní. Tohle byla vlastně nejkrizovější cesta celého road tripu, jinak jsme se řízením neměli problém. 

Na návštěvě jsme se zdrželi 2 hodinky a následně se vydali na to nejhorší. Překročit hranice. Pro očkované je to v klidu, ale pro neočkované už podmínky zní docela děsivě. Nakonec se ale ukázalo, že to celé bylo děsivější na internetu než ve skutečnosti. Jo. přítel sice musel jít na hranici na test, ale ani chvíli to nevypadalo, že by to byla nějaká komplikace. Prostě jsme se ta zdrželi 15 minut navíc, ale byli jsme šťastní, že jsme v Norsku, protože ještě 14 dní před naším odjezdem to vypadalo tak, že tam neočkované nebudou pouštět vůbec. 

Podmínky byli takové, že Norové pouštěli bez problémů očkované a ty, kteří prodělali Voldemorta nejdýl ve 180 dnech. Neočkovaní mohli ale bez karantény po vstupu přicestovat jen ze zelených států z pohledu Norů. Česko naštěstí zelené bylo. Nesmělo se ale využít veřejné dopravy (= i trajekt) oranžového státu. Po splnění všech těchto podmínek musel neočkovaný ještě na test přímo na hranicích, ten byl zadarmo. Vlastně tohle byl jediný způsob, jak se dostat k testu v Norsku zadarmo, jinak co jsem koukala tak jen za antigen chtěli 2000 Kč. 

Nikdo se nás ale nezeptal, kudy jsme jeli, bylo pro ně důležité jen to, odkud jedeme.

Podmínky se za tu dobu mohly změnit, takovéto byly na začátku srpna, co jsem ale koukala nedávno, tak je to pořád stejné.

Dojeli jsme na parkoviště k jezeru Store Erte nedaleko Haldenu a tam jsme poprvé postavili stan a takhle dobře se nám dlouho nespalo!

Vydali jste se letos také někam do zahraničí?

Těším se u dalšího článku,
Lenka

Ahoj, přesně před týdnem jsem přijela ze své vysněné dovolené. Byla jsem na 14 dní na roadtripu po Norsku, o čemž vám určitě napíšu. Ještě ale nemám zpracované všechny fotky a na mém srdéčku je jedna věc, která mě trápí o trochu víc. Tak můj návrat na blog bude takový "smutnější", než jsem původně chtěla, ale cítím, že se opět potřebuji vypsat. 

Začala jsem si na sobě všímat faktu, že už vlastně žádnému místu neříkám doma. U rodičů je to u rodičů, ale nemám tu takový ten svůj klid, který je pro mou definici domova důležitý. Nemám tu ani takovou svobodu. Jeden by řekl, že je super, když vám někdo uvaří oběd, ale já jsem si hrozně zvykla jíst jen jídla, která mám ráda a vždycky mě zaskočí, jaký to je pocit, když před sebe dostanete jídlo, které nemáte rádi. Já a moji rodiče máme dost jiný pohled na stravování. A v tenhle moment se začínám cítit hodně nepříjemně. A jako na návštěvě, kde je vám blbý říct, že tohle jíst nebudete.

O mém bydlení v Praze tu už padlo také plno slov. Ať už room tour, zvelebování pokoje, tak ale i hledání nového bydlení. I přes to, že jsem se nakonec rozhodla nehledat bydlení dál kvůli finanční situaci, nepřestala jsem o tom snít. Je ale hodně drahé bydlet v Praze v jednom člověku a já si to nemohu dovolit. Teda mohu, ale chci mít i nějaké peníze vedle a ne dát celou výplatu za byt a jídlo, chápeme se.

Ve spolubydlení se ale vůbec necítím dobře. Jsem člověk, který miluje svůj klid a tam rozhodně není, i když mám na spolubydlící celkem štěstí. Není tam žádný potížista. Ale když vás pak vyvádí z klidu i to, že někdo přijde na byt a rozsvítí, je to těžké. Na mou obranu ale, to světlo je hodně silné a já mám prosklené dveře, takže to okamžitě rozsvítí i u mě v pokoji a když spím, ta mě to budí. Už kolikrát jsem si říkala, že to sklo prostě zadělám a nebudu tohle muset řešit, ale můj pokoj je to jediné, co tu chodbu s s kuchyní v jednom aspoň trochu osvětluje, bez toho by tam byla pořád neskutečná tma. 

Zrovna v pondělí jsem sprintovala na byt, abych tam byla první a mohla si vyprat. V neděli se zas budu modlit o to, aby byla volná kuchyně a já si mohla uvařit. A tyhle věci pak přispívají k tomu, že jdu na byt a sem spíš ve stresu z toho, jestli to tam bude v klidu a nebo se zas budu ve velkém přizpůsobovat. A tohle prostě není má definice toho, abych se tam cítila jako doma. Chci se tam těšit a ne se úmyslně vracet k večeru, abych měla klid. 

Cítili jste se tak někdy podobně?

Těším se u dalšího článku,
Lenka