Ahoj, vy, kteří mě sledujete již déle, si možná pamatujete článek s názvem "Toulky Prahou". Tenkrát jsem v něm popisovala, že svou špatnou náladu (měla jsem tehdy horší období) léčím dlouhými procházkami po Praze. Pak mě toto špatné období naštěstí opustilo a já jsem tak nějak přestala sama bezcílně bloudit po Praze. Chození jsem ale nepřestala milovat, jen už bylo s někým a nebo to nebylo tak časté. Ne, nebojte, nemám zas horší období, jen jsem si řekla, že by bylo fajn si zas zkusit jen tak bez cíle jít Prahou a tak jsem si dala za cíl, že ujdu 30 km a vyrazila jsem. Jo, bez cíle s cílem, heh.
Přiznám se, že to nakonec nebylo úplně tak spontánní jako vždy dříve, potřebovala jsem ale nějak odhadnou délku trasy, abych udělala příjemný okruh. Mám vždy velké oči a tak jsem si naplánovala o něco delší trasu s tím, že to přece ujdu. Už když jsem se ale obouvala, cítila jsem problém v nesprávné obuvi, mé nejpohodlnější boty Nike Tanjun, o těch jsem psala zde, jsem totiž měla stále zazimované na jihu Čech u rodičů. Na procházku jsem se ale přece jen vydala.
Procházka byla super. Vyrazila jsem na ni v neděli, kdy bylo celý den naprosto nádherně a byl to balzám na duši. Jen škoda, že se nesměla překročit hranice okresu, určitě by to bylo příjemnější, kdyby velká část lidí odjela z Prahy, ale co. Zvládla jsem to i tak.
Kolem 20. kilometru jsem začala cítit, že jsem mi jde vlastně skvěle a že bych mohla zkusit ujít maraton. Směřovala jsem k tomu a už jsem si představovala, jak všem píšu, že jsem právě ušla maraton. To jsem ale zapomněla, co mám na nohou. Že mám ty nesprávné boty. Na 25. kilometru jsem začala cítit chodidla a na 27. jsem věděla, že už je fakt zle a že budu ráda, když si dojdu těch svých určených 30. Ty jsem nakonec dala a odjela předčasně domů. Bála jsem se, jak budu další den chodit, naštěstí mě ale nic nebolelo.
A co bych vám tímto článkem chtěla říct? Jo, možná jsem se chtěla jen pochlubit, zároveň jsem vás ale chtěla i trochu nahecovat, abyste se zvedli a dali si taky nějaký takovýto cíl. Abyste překonávali své hranice, já věřím, že příště ten maraton ujdu a jednou třeba i zaběhnu. Pohyb je naprosto skvělá věc, léčí mysl a osvobozuje nás. Nenechme si ho vzít a buďte na čerstvým vzduchu, co nejvíc to půjde!
Máte rádi procházky a nebo vás to už po pár krocích nebaví?
Těším se u dalšího článku,
Lenka