Ahoj, vy, kteří mě sledujete již déle, si možná pamatujete článek s názvem "Toulky Prahou". Tenkrát jsem v něm popisovala, že svou špatnou náladu (měla jsem tehdy horší období) léčím dlouhými procházkami po Praze. Pak mě toto špatné období naštěstí opustilo a já jsem tak nějak přestala sama bezcílně bloudit po Praze. Chození jsem ale nepřestala milovat, jen už bylo s někým a nebo to nebylo tak časté. Ne, nebojte, nemám zas horší období, jen jsem si řekla, že by bylo fajn si zas zkusit jen tak bez cíle jít Prahou a tak jsem si dala za cíl, že ujdu 30 km a vyrazila jsem. Jo, bez cíle s cílem, heh.

Přiznám se, že to nakonec nebylo úplně tak spontánní jako vždy dříve, potřebovala jsem ale nějak odhadnou délku trasy, abych udělala příjemný okruh. Mám vždy velké oči a tak jsem si naplánovala o něco delší trasu s tím, že to přece ujdu. Už když jsem se ale obouvala, cítila jsem problém v nesprávné obuvi, mé nejpohodlnější boty Nike Tanjun, o těch jsem psala zde, jsem totiž měla stále zazimované na jihu Čech u rodičů. Na procházku jsem se ale přece jen vydala. 

Procházka byla super. Vyrazila jsem na ni v neděli, kdy bylo celý den naprosto nádherně a byl to balzám na duši. Jen škoda, že se nesměla překročit hranice okresu, určitě by to bylo příjemnější, kdyby velká část lidí odjela z Prahy, ale co. Zvládla jsem to i tak. 

Kolem 20. kilometru jsem začala cítit, že jsem mi jde vlastně skvěle a že bych mohla zkusit ujít maraton. Směřovala jsem k tomu a už jsem si představovala, jak všem píšu, že jsem právě ušla maraton. To jsem ale zapomněla, co mám na nohou. Že mám ty nesprávné boty. Na 25. kilometru jsem začala cítit chodidla a na 27. jsem věděla, že už je fakt zle a že budu ráda, když si dojdu těch svých určených 30. Ty jsem nakonec dala a odjela předčasně domů. Bála jsem se, jak budu další den chodit, naštěstí mě ale nic nebolelo.

A co bych vám tímto článkem chtěla říct? Jo, možná jsem se chtěla jen pochlubit, zároveň jsem vás ale chtěla i trochu nahecovat, abyste se zvedli a dali si taky nějaký takovýto cíl. Abyste překonávali své hranice, já věřím, že příště ten maraton ujdu a jednou třeba i zaběhnu. Pohyb je naprosto skvělá věc, léčí mysl a osvobozuje nás. Nenechme si ho vzít a buďte na čerstvým vzduchu, co nejvíc to půjde!

Máte rádi procházky a nebo vás to už po pár krocích nebaví?

Těším se u dalšího článku,
Lenka

Ahoj, už je to docela dlouho, co jsem naposledy psala článek o nějaké knize. Pravdou je, že teď si ke knihám lehám spíš až jako poslední možnost, když už nechci na nic koukat a nebo dělat něco jiného. Vím, že bych to měla změnit. Není ideální počítač vůbec zapínat po tom, co před ním strávím celou dobu v práci. No, tohle nemá být článek o mých špatných denních návycích, ale chtěla bych vám dnes napsat něco o knize, kterou jsem přečetla téměř jedním dechem. 

Tokyo Story od Terezy Mackové jsem dostala od kamarádky, vůbec jsem nevěděla, že nějaká taková knížka existuje. Na první pohled si mě ale získala obálka, která je teda neskutečně povedená! Samotná knížka vypráví příběh mladé ženy Alice Wernerové, která se jednoho dne sbalí a odletí do Tokya hledat svou dávnou lásku, které nestačila říct ani to "miluji tě", což chce napravit. V Tokyu se to celé ale zkomplikuje, to je vše, co vám prozradím. Nechci taky vyzrazovat něco, co by vám více prozradilo děj, kdybyste si tuto knihu chtěli přečíst. 

Tuto knížku bych zařadila mezi ty odpočinkové. Je to romantický příběh, který vlastně úplně nepřekvapí, jedná se ale o neskutečně milé čtení, cítila jsem se při něm dost podobně, jako když jsem četla třeba Kavárnu v Kodani od Julie Caplin. Od půlky knihy tak nějak tušíte, jak to dopadne, ale stejně chcete ve čtení pokračovat, protože na vás kniha přenáší neskutečnou pohodu. A já jsem tip, který miluje všechny tyto oddechovky, takže to byla trefa do černého. 

Knihu jsem přečetla skoro jedním dechem, byla psaná svižně a hlavně hodně čtivě. Nebyl pro mě vůbec problém se do ní začíst a nechat se vtáhnout do děje. Navíc v poslední době jsem si přesně tyto knihy zamilovala. Když jsou vtažené do nějakého reálného místa po světě. V Tokyu jsem třeba nebyla, ale konkrétně na Kavárně v Kodani bylo neskutečně milé to, že jsem tam vlastně ty místa, o kterých se psalo, poznávala a představovala jsem si, jak vypadala, když jsem tam byla já. 

Slyšeli jste o této knize? Jaký knížky se vám líbí?

Těším se u dalšího článku,
Lenka

Ahoj, nového designu jste si určitě už všimli, jelikož je hodně rozdílný od toho minulého. Už delší dobu jsem cítila, že tento blog potřebuje nějakou změnu. Bylo mi jasné, že když se do toho pustím, nebude to práce na chvilku, ale že tomu nějaký ten čas věnuji, protože se vždycky něco pokazí. A mám pocit, že tentokrát se mi to kazilo sakra hodně, to naznačuje i to, že screenshot, který vám tu prezentuji, není stejný jako výsledný design. Ale nebudu předbíhat a začnu pěkně od začátku.

Přemýšlela jsem, jestli si pohraju jen se záhlavím a nebo se pustím do celkové změny. Nakonec jsem se rozhodla pro celkovou změnu, přece jen jsem na to měla hodně času. Pustila jsem se do toho totiž o Velikonocích, během kterých jsem neměla žádné plány. Jako první jsem si vyhlídla úplně jinou šablonu, než je tu finálně. A to tu, kterou vidíte na fotce. Bohužel mi ale na ní nefungovaly fotky článků na hlavní stránce a zobrazovaly se hrozně rozostřeně, až tak, že se na to nedalo koukat. 

Byla jsem z toho zklamaná, ale věděla jsem, že to tak nechat prostě nemůžu. Zároveň jsem ale vůbec nevěděla, jak to vyřešit a tak jsem si našla jinou šablonu a z té jsem už vykouzlila výsledný vzhled, na který se právě koukáte. V nejbližší době chci ještě do zápatí blogu přidělat náhled do mého Instagramu, nevím, jestli to tam už je, když tento článek čtete, ale myslím si, že není. 

Šablona se ze začátku vůbec nechovala tak, jak vypadala na stránce, ze které jsem ji stahovala. Už jsem zase propadala naštvaní, že tato také nepůjde. Pak jsem ale zpomalila a uvědomila jsem si, že hodně mých chyb pramení z toho, že jsem líná si přečíst návod a dělat všechno metodou pokus omyl. Já v těch HTML kódech nejsem až tak zběhlá, a tak se ukázalo jako nejlepší nápad tentokrát si ten návod přečíst. A s ním jsem to už dokázala. (Haha, musím se smát sama sobě pokaždé, když si myslím, že všechno zvládnu bez jakékoliv pomoci.)

Ještě tu budu ale muset několik věcí vylepšit. Třeba ten náhled na Instagram, o kterém jsem už psala. Ale pak si také musím zvyknout psát štítky ke každému článku, to jsem do teď nedělala, protože jsem měla vlastní rubriky, ale aby fungovaly náhledy pod menu, je to podmínka. Musím si také zvyknout na to, že úvodní fotky k článkům musí mít stejný poměr stran, jinak to bude vypadat tak, jak to vypadá teď. Nebojte se, rozhodně to chci mít v jedné rovině, jen ty předešlé články k tomu nejsou uzpůsobeny.

Při vytváření záhlaví jsem najednou objevila novou funkci mého editoru a tak jsem se rozhodla, že zkusím místo obyčejného nápisu i něco přidat. A tak vzniklo několik variant, ze kterých vám představuji 3. Tu, kterou vidíte ve finálním záhlaví blogu a pak tyto dvě. V tom druhém ta růžová kola vyjadřují zeměkouli, nebyla jsem si jistá, jestli je to na první pohled vidět a nebo ne, proto jsem tento obrázek nepoužila. Verze se srdíčkem a foťákem mi nakonec přišla lehce předvídatelná a tak jsem zvolila neotřelé otisky prstů, které mohou i naznačovat, že mám vlastně hodně ráda true crime.

Líbí se vám nová design? Jakou variantu záhlaví byste volili vy?

Těším se u dalšího článku,
Lenka