Ahojte,

není to tak dávno, co jsem psala své zamyšlení nad Instagramem. Můžete ho najít zde. Článek je ze začátku července a já jsem od té doby tak nějak ten Instagram procházela, ale příspívala jsem docela málo. Vlastně mě to chvílemi ani nenapadlo. Nebo jsem měla fotku, kterou bych tam chtěla dát, ale chuť ke sdílení naprosto chyběla. (Ale jako blogerka nemůžu být bez něj, ne?) A proto dnes přicházím se zamyšlením dalším, tentokrát po více jak týdnu, co jsem si Instagram v mobilu schovala a zakázala pro něj internet.

Blogerka bez Instagramu. Firmy řeší, kolik máte followerů, než vám nabídnou nějakou spolupráci. Dost často právě koukají na tuto vaši sociální síť. Ale co jsem to za blogerku, když jsem přestala řešit followery, vlastně mi jsou docela jedno a počet liků už mi taky nedefinuje, jak se mi daná fotka líbí? Sice chápu, proč jsou blogy tolik provázané s instagramovými účty, ale na druhou stranu s tím úplně nesouhlasím. Influenceři pracují na svých Instagramech bez povinnosti jiného účtu, ale aby byl úspěšný blogger bez Instagramu, tak takového jsem ještě nepotkala. Nejspíš je to ale tím, že ho všichni chtějí mít, protože je možné si tam získat mnohem víc sledujících než na blogu. Prostě jen obrázky bez nějakých delších textů. Bere to přece míň času. 

Seznam lidí, které sleduji na Instagramu, jsem sice radikálně promazala, takže teď už tam mám jen pro mě "netoxické" lidi, stejně jsem ale v poslední době nedokázala si ho otevřít a neodcházet odtamtud se zkaženou náladou. Mohou za to všechny ty fotky z cest, které mi akorát připomínaly, že já jsem vlastně na žádný dovolený nebyla, protože jsem celé léto trávila v práci. Těm lidem, kteří si užívají dovolenou to přeji, jen mě užíralo, že jsem v létě nikam nejela já. Za to si ale mohu sama. Letos jsem si naplánovala vše na září a nějak mě štvalo, že já sedím v práci, zatímco ostatní si užívají dovolených. 

A proč pořád tolik řeším jen ten Instagram? Je to vlastně pro mě jediná sociální síť, kterou fakt používám. Facebook mám jen kvůli messengeru a sdílení svých článků do blogerských skupin, na Twitteru mám hrozně málo lidí a po většinu roku si na něj stejně ani nevzpomenu, natož abych ho projížděla. A žádné ostatní sociální sítě nepoužívám.

A prostě mě Instagram víc štval než bavil. 

A toto všechno mě minulý čtvrtek vedlo k tomu, abych vypnula internet pro Instagram a samotnou aplikaci schovala do složky. A byla prostě bez něj. Chtěla jsem to zkusit, přece jen jsem na něm byla roky denně. Myslela jsem si, jaký to pro mě bude velký šok, že budu celá nesvá, že vlastně pořád neprojíždím fotky. Musím říct, že první den jsem měla pocit, že jsem něco na mobilu zapomněla udělat a pořád jsem hledala aplikaci Instragramu. Přišlo mi, že na tom mobilu vlastně vůbec není co dělat a že nevím, co s časem, který jsem díky tomu ušetřila. Už ale o víkendu mi Instagram vůbec nechyběl a ani jsem ho nijak nehledala a teď, po víc jak týdnu, bych dokázala být bez něj. Proto se nabízí otázka, jestli se k němu ještě vracet. Zatím nejsem přesvědčená o tom, že se ho chci zbavit úplně. Takže se vrátím. 

Dokázala jsem ale něco, čemu jsem sama nevěřila. (Jo, teď to zní jako že jsem zachránila svět před vším zlem, heh.) I kdybyste se zeptali někoho z mého okolí, tak by vám řekl, že to bez něj prostě nemohu dát ani pár dní, natož přes týden. A ani nemám pocit, že o něco přicházím. Jo, nevím o lidech, co mají k snídani, obědu a večeři, kde zrovna jsou, s kým jsou a co dělají. Jenže tyto informace absolutně ke svému životu nepotřebuji. 

Zkuste si schválně být chvíli bez Instagramu a přijít si na to, jestli byste bez něj dokázali normálně fungovat a nebo byste měli pocit, že jste na něco zapomněli. Rozhodně je to osvobozující být bez něj. Člověk pak spíš řeší víc svůj život, zaměřuje se na sebe, pracuje na sobě. Neporovnává se pořád s nikým. Rozhodně si takovouto pauzu od Instagramu nedávám naposledy a nedala jsem si ji jen z důvodů, abych o tom mohla napsat článek. To fakt ne. 

Zkoušeli jste někdy být bez Instagramu? Jak ho vůbec vnímáte?

Tak to bylo jen takové rychlé zamyšlení ode mě na večer. Zítra tu jsem s normálním článkem. Vlastně jsem asi chtěla si jen sepsat všechny tyto věci pro sebe a pro pár lidí, které by to zajímalo.

Ahojte,

o víkendu jsem opět plnila svůj cíl více cestovat po Česku a rozhodla jsem se, že je ten správný čas na návštěvu vyhlídky Máj. Ano. Do teď jsem tam nebyla. S kamarádkou jsme to ale plánovaly už dost dlouho. Jet od nás ale jen na otočku na Máj by se nevyplatilo a tak jsme si našly, že dobříšský zámek má krásný zahrady. Ale o těch až později. 

Nebudu vám tu říkat, že tímto článkem vám budu předávat nějaký speciální tipy na výlet. Toto místo je prostě totální mainstream. Je ale nádherné, to mi musíte dát za pravdu! Vyrazily jsme tam autem a musím vám říct, že parkovat před tímto místem není zrovna žádná výhra. Když jsme dojely na místo, musely jsme hrozně dlouho čekat, než přijde někdo z vyhlídky a odjede. Na internetu jsem sice vyčetla, že se tam dá parkovat ještě na louce, ale když jsem k ní zkusmo přijela, vůbec to na parkování, byť improvizovaný, nevypadalo. No a tak jsme čekaly. Myslím, že je mnohem lepší si udělat delší procházku a ušetřit si nervy z parkování. Navíc je tam všude nádherná příroda a tak určitě nebude čeho litovat. 

Po vyhlídce jsme se vydaly na oběd do Dobříše, do pizzerie, jejíž jméno si nepamatuji a evidentně je nová, neboť ani na Google street view není, heh. Každopádně tuto no name pizzerii mohu doporučit, měly jsme těstoviny a byly výborné!

Po obědě byl v plánu zámecký park, který na mapě vypadal naprosto dokonale a dost jsme se na něj těšily. Mluvím teď o francouzském parku. Nebyl by to ale výlet se mnou, kdyby to bylo úplně bez problému a tak byl francouzský park uzavřel. Byly jsme z toho docela rozmrzelé, ale co se dalo dělat. Vydaly jsme se tedy do parku anglického, který spíš připomínal šumavský les. Byl ale dost velký a tak se dala udělat dobrá procházka. A zvládly jsme i najít místo, kam chodí popíjet (nejspíš) dobříšská nezletilá mládež, heh. 

Po procházce jsme už jely domů, protože jsme se chystaly oslavit výročí založení našeho pivovaru. Měla tu koncert i kapela UDG, kterou jsem si v posledním půl roce fakt zamilovala. A musím vám říct, že tento koncert jsem si užila snad jako ten Lenny. Znala jsem všechny písničky a kapela byla celkově super. Ale v jeden moment, kdy na píseň "Vůně" přendali pořadatelé bicí mezi lidi a bubeník zasedl na improvizované pódium k nim, vrhla se na něj nějaká šílená fanynka a normálně mu vrazila jazyk do krku. No a on se nechal. Následně místo něj odbubnovala další písničku. No, zajímavé. Tak aspoň měli obá stejnou barvu šatů, červenou.

Byli jste na vyhlídce Máj a nebo jste si tento mainstream nechali uniknout?


V neposlední řadě sledujte můj blog přes GFC (v menu), jestli se vám tu líbí ♥  

Ahojte

útržky na tento článek mě tak různě napadají už dva týdny, ale zatím jsem nenašla odvahu na to, abych je hodila do článku. Bojím se totiž, že je nedokáži poskládat tak, aby dávaly smysl. Rozhodla jsem se ale po těch dvou týdnech, že se o to alespoň pokusím a jestli tento článek čtete, dospěla jsem k názoru, že je to publikovatelné. No, tak já se jdu snažit! (Lenka z budoucnosti: Vlastně to vůbec nebylo těžké, opět mě od toho odrazoval jen ten můj "strach".)

Kdybyste se mě zeptali, jestli jsem člověk, který se ničeho nebojí a nebo klasický strašpytel, v odpovědi bych neváhala ani chvilku a vystřelila bych, že strašpytel. Neodvážila bych se ani říct, že jsem něco mezi. Bojím se každé nové věci. 

A jedním z mých strachů je strach z výšek a právě tento mě přivedl k nápadu na tento článek. Sice vím, že se ve výškách necítím vůbec komfortně, ale zase nejsem taková, že bych kvůli ním nějak bláznila. Jo, když si mohu vybrat, jestli se do výšek vydat a nebo ne, odpověď bude ne. Jakmile se ale v nějaké ocitnu a nevím to dopředu, nejsem taková, že bych řekla ne a zůstala stát. Chvíli sice váhám, ale nakonec to většinou dopadne tak, že se kousnu a rozhodnu se strach překonat. A takto jsem překonávala sama sebe na výletu, na kterým jsem byla před 14 dny a který jsem si chtěla nechat pro sebe. Nebudu vám sice vyprávět nějaké podrobnosti, ale právě tento výlet mě přivedl k tomuto článku. Ocitla jsem se na krajích skal a následně před slezením jedné z nich. A ta výška byla vidět. 

Scénář byl klasický. Stála jsem nahoře, koukala dolu a v hlavě mi blikalo, ať se otočím a najdu jinou cestu a nechodím tam. Říkala jsem si ale, že přece nebudu až takováhle srábotka a nebudu komplikovat celý výlet. Přede mnou se chystal jít dolů pán s dítětem na zádech. Koukala jsem na něj a říkala jsem si, že když to dá on, tak přece musím taky. A tak jsem se rozhodla, že se svému strachu postavím. Slezla jsem to a opět se dostavil ten pocit, když překonáte svůj strach. Měla jsem nakonec pocit, že když jsem zvládla toto, jsem nesmrtelná a zvládnu už prostě vše. V hlavě jsem tančila všechny možné rituální tance kolem ohně a bouchala prosecco. A to, prosím, ani jednu z těchto věcí neumím.  Najednou mi došlo, že prostě stojí za to se těm strachům občas postavit. Že ne vždycky jsou odůvodněné. 

Jo, je to to, o čem se pořád mluví. To vystoupení z komfortní zóny. Že po něm se dějí ty nejlepší věci, na které budeme ještě dlouho vzpomínat. Jo, já to taky nějak vím a taky všude slyším. Občas ale zapomínám si to připomínat v reálu. Je tak jednoduché říct, že prostě tam nepůjdu, na tohoto člověka nepromluvím. A už v žádném případě si na sebe nevezmu nic oranžového a nebo zeleného. Heh. Sice jsem teď popisovala svoje strachy z výšek, které se časem trochu mírní, ale kdybych v uplynulé době zažila i jiné takto velké "strachy", měla bych určitě víc o čem vyprávět. Pro mě totiž občas je vystoupení z komfortní zóny i blbé opuštění těch 4 zdí, které mě chrání od celého světa. 

Jestli jsem chtěla tímto článkem něco říci, tak je to to, abyste jen neposlouchali tyto řeči o tom, jak je skvělé vystupovat ze své komfortní zóny. Radši místo toho jděte a prostě se svému strachu postavte a zažijte alespoň na chvíli pocit nesmrtelnosti! (A těch rituálních tanců samozřejmě taky.)

Kdy naposledy jste se svému strachu postavili vy? 


V neposlední řadě sledujte můj blog přes GFC (v menu), jestli se vám tu líbí ♥  

Ahojte,

o tom, jak jsem zkazila hledání jednoho mostu, na který jsem zvědavá, jsem vám už psala tady. Od té doby jsem se ho pokoušela najít znovu, tuto sobotu. No, zkazila jsem to znovu. O tom a o pokračování výletu, který byl zahájen tímto fuck upem, vám povím dnes. 

Už jsem se vybavila na výpravu za mostem lépe. Už jsem si fakt zjistila, kde ho mám hledat a neposlouchala jsem bratrovo rady, které stejně byly úplně mimo. Věděla jsem, že mám dojet na Stožec a že kousek odtud ten most už fakt je. To bych ale nebyla já, kdybych to všechno naplánovala tak, aby to mohlo bez problémů klapnout. Nezjistila jsem si totiž, jak moc velký kousek to je. A opět jsme na místo přijely nepřipravené. A vlastně i bez správné cesty, kterou se vydat, heh. Tu jsme se rozhodly zjistit u místních, ovšem můj popis "dřevěný obloukový most, 36 m dlouhý" asi nebyl přesný. A to jsem už spolkla poznámku o dolní mostovce! Každopádně když jsem couvala, že zkusíme hledat štěstí někde jinde, pán si vzpomněl a existenci mostu mi potvrdil. Ovšem by to byla procházka na 6 km, to mě se nechtělo v balerínách a mamka nebyla ochotná obětovat tolik času z Vyššího Brodu, který byl naším cílem. A tak jsem most znovu neviděla, každopádně už vím, kde je a jak se k němu dostanu. Tak do třetice to snad vyjde!

Po nějakém čase jsme dorazily do cílové destinace výletu, do Vyššího Brodu. Vyšší Brod hned ze začátku působil jako město, ve kterém je sice plno lidí, ale málo z nich je místních a málo z nich má město rádo. Bylo plné vodáků, kteří zde jen přestupovali na rafty a tak. Pak zde bylo plno Rakušanů a Němců, pro které na jednom konci města byla udělaná tržnice s vyloženě nevkusnými předměty. Přesně těmi, které vidíte na hranicích. Když jste přišli do obchodu, první váš pozdravili německy. V centru města moc lidí nebylo, protože do tržnice bylo daleko a k řece taky. Další davy byly u řeky. Samotné město bylo fakt zanedbané. Chodníky už se ani nesnažily předstírat, že jsou rovné. Město celkově vypadalo hodně smutně a dost jsem ho chápala. I nevěsta, která jela od oltáře, se netvářila zrovna nadšeně. Normálně mám města ráda, ale zrovna u tohoto se modlím, abych už do něj nikdy nemusela. 

Po prohlídce města, ze kterého jsme byly s mamkou obě dost zklamané a rozmrzelé, jsme se vydaly do místního kláštera, který je stále funkční. Zaplatily jsme si dvě prohlídky. Nebyla jsem si ale jistá, jestli je zvládnu. Já totiž na tyto komentované prohlídky moc nejsem, většinou mě to nebaví. Jediná prohlídka, které mě fakt bavila, byla ta na Červené Lhotě. Celou dobu jsem si myslela, že nás průvodce vezme i do cel samotných mnichů, ale prohlídka se konala jen v kostele a přilehlých galerií. Druhý prohlídkový okruh vedl k Závišovu kříži. Prohlídky zachránilo vlastně to, že byly o dost lepší než samotné město, takže ve mě nakonec zanechaly kladné pocity.  

Po Vyšším Brodě jsme si ještě chtěly zlepšit náladu hradem Rožmberk nad Vltavou, který je zhruba 10 km od tohoto hrůzoměsta. Já už si ale byla jistá, že další komentovanou prohlídku nechci a naštěstí ani mamka už na to neměla moc pomyšlení. Došly jsme na hrad a když jsem viděla kavárnu, začala mi blikat kofeinová kontrolka v hlavě, která mi připomínala, že jsem vlastně ještě dnes neměla kafe. Ceny zde byly nižší než v jakékoliv kavárně a tak jsme si na hradě daly Latté a Vyšší Brod byl zapomenut.

Jaké město je pro vás to nejošklivější, které jste kdy navštívili?


V neposlední řadě sledujte můj blog přes GFC (v menu), jestli se vám tu líbí ♥  

Ahojte,

už dlouho tu nebyl takový ten klasický "slepičí" článek. Prostě jen takové to tlachání o materiálních věcech. Tyto články mám ráda, jsou skvělou oddechovkou, ale posledních pár týdnů jsem spíš vyjadřovala své názory a vyprávěla o svých cestách, takže jsem na tyto články trochu zapomněla. Dnes jsem se rozhodla sesbírat novinky, které jsem za léto nahromadila, není jich ale tak moc, a podělit se o ně s vámi.

Když jsem převezla všechny své věci z koleje zpět na jih a oblečení jsem naskládala do skříně, zhrozila jsem se. I po protřídění celé skříně jsem se do ní nebyla schopná skoro vejít a vzhledem k neochotě něco vyhodit, jsem si radši dala stopku na nakupování oblečení. Tu jsem samozřejmě, jako každá holka, porušila. Hlavně tedy kvůli nákupu šatů na promoci, ale k nim jsem si přihodila i malé černé, které jsem sháněla snad už i rok. Dále jsem si koupila i legíny, protože mé staré už začínaly být špatné. Tyto dva kousky vám ale dnes neukážu. Pochlubím se hlavně kosmetikou, kterou jsem kupovala hlavně z důvodů, že mi předchozí výrobky došly a já je musela něčím nahradit. Dále vám ukážu knížky, jelikož každé léto se ze mě stává knihomol, když nemusím dělat nekonečné úkoly do školy. 

Tak a to by byl až zbytečně dlouhý úvod, ale co se dá dělat. Prostě mám dnes nějak náladu na psaní. Teď už jdeme rovnou na to a začneme třeba tou kosmetikou.

V lacích na nehty jsem dost konzerva. Nedám dopustit na nude odstíny a nebo světlé růžové odstíny. Lak od Miss Sporty v odstínu "Sugared Almond" tedy není žádným překvapením. Ten odstín je přesně to, co miluji!

Čas od času si ale ujíždím i na zlatých nehtech. Z tohoto důvodu jsem nedokázala odolat laku od Catrice, který je v odstínu "Secret Adoration" a našla jsem ho někdy tento týden v limitované edici. Už se nemohu dočkat, až ho budu mít na nehtech!

Průhledný lak na nehty je mým absolutním must have! Používám ho pod každý lak, který si dávám, a tudíž ho mám velkou spotřebu. Díky němu mi ale nehty nežloutnou.

Masky na pleť od Baley mám snad nejradši. Co vám budu nalhávat, cena jedné, která je okolo 15 korun, tomu dost napomáhá. Tyto masky ale i s pletí něco dělají a mohu je rozhodně doporučit. Mám ráda i to, že Balea dělá limitky a tudíž nejsou pořád jen ty jedny. Používám tedy hlavně ty krémové, u kterých zásadně nedodržuji dobu, po kterou je máte mít na obličeji. Zásadně ji několikrát přetahuji!

Jelikož mi došly snad všechny krémy, které jsem měla, naběhla jsem do drogérie s tím, že si prostě musím vybrat denní i noční krém. Neměla jsem vůbec představu, ale když jsem viděla kozí řadu od Ziajy, vzpomněla jsem si, jak ji několik lidí vychvalovalo a rozhodla jsem se, že ji vyzkouším také. Ještě jsem ji ale nepoužila, takže zatím hodnotit nemohu.

Skin food od Weledy jsem měla vždy ráda. Jsem ale zvyklá tyto výživnější krémy používat na noc a mastný Skin food se mi nikdy nevsákl do pleti natolik, abych ho neměla na polštáři. Když mě Domča z anotherdominika.cz upozornila na to, že se vyrábí i odlehčená verze, Skin food light, neváhala jsem ani chvilku a běžela jsem si ho sehnat. Musím říct, že je to fakt geniální! I tato verze hydratuje přímo božsky a přitom nejste úplní mastňáci. 

Poslední dobou mám hrozně hrubé a neuhlazené vlasy. Hrozně dlouho jsem si lámala hlavu nad tím, čím to je. Nepoužívám nijak rozdílnou kosmetiku oproti uplynulému roku. Jediné, co jsem vyřadila, byl malinový ocet od Yves Rocher, na který jsem vám slibovala recenzi hrozně dlouho a ještě jsem to neudělala! Když jsem o něm četla nedávno na jednom blogu, rozhodla jsem se mu dát znovu šanci. Co když to byl on, kdo udržoval mé vlasy v hezkém vzhledu, že jsem je nechtěla mít nonstop v drdolu? 

Jelikož jsem ve věrnostním klubu Yves Rocher, dostala jsem k nákupu zdarma i mléko po opalování, které sice nevím, kdy budu používat, ale třeba se bude ještě hodit. A jestli ne, tak se snad bude dát použít jako tělové mléko.

Malé tělové mléko jsem dostala i jako dárek k narozeninám. Hrozně dlouho jsem přemýšlela, jestli si pro ten dárek vůbec mám jít, jestli to bude něco, co využiji a ne jen další zbytečnost zadarmo. Nakonec jsem ale ráda, že jsem se rozhodla si pro něj zajít. Tělové mléko určitě využiji!

Tak a jsme u knížek. Knížku Jsi prostě borec od Jen Sincero jsem si koupila už někdy na jaře. Zatím jsem se k ní ještě ale nedostala, ale mám od ní velké očekávání!

Introvertův rok od Michaely Chung bych vám ale nedoporučila. Zatím jsem ji nedokázala celou přečíst, ale každopádně já osobně si z ní toho nedokážu moc vzít. Sice jsem přímo ukázkový introvert, ale touto knihou se úplně řídit asi nedokážu. A ani v ní pořádně nevidím inspiraci.

Konec prokrastinace od Petra Ludwiga jsem dostala od kamarádky za promoce a taky jsem ji zatím neotevřela. Samotného Petra mám ale ráda, sleduji jeho Deep Talks, takže na tuto knihu se taky těším. Vezmu si ji na kolej a budu si ji číst po večerech, až budu klasicky prokrastinovat od domácích úkolů...

Za to knihu od Niny Špitálníkové, Mezi dvěma Kimy: Na studiích v KLDR, jsem už přečetla a musím říct, že mě něčím i samotný režim překvapil. Prostě jsem neměla představu, že je to tam až takové utažené. Tuto knihu fakt doporučuji! 

Na sever za ženichem a nevěstou je vyprávění rodiny Tomasze Nogola o tom, jak jedou do Norska stanovat. Je to psané čtivě a jednoduše. Docela jsem se u toho smála, jelikož děti přiváděli celou rodinu do zajímavých situací. Ještě k tomu mělo každé dítě úplně jinou osobnost a tím to bylo ještě zajímavější. Je to takové odpočinkové čtení.

Jelikož už jsem ovládla umění dánského Hygge, bylo na čase se posunout dál. A kam jinam než do Finska a proniknout do tajemství zamlklých Finů a naučit se pít jako oni? Kalba ve spoďárech od Misky Tantanen je takovým průvodcem, jak se uklidnit od stresu po Finsku. Opít se sám se sebou. A hlavně s nikým nemluvit! Zatím jsem ve čtvrtině knížky, ale vypadá zajímavě. 

Tak a jsme na konci. Byt v Paříži od Guillaume Mussa jsem viděla u Katky Králové a kniha mě zaujala už svou obálkou. A to jsou dost podstatné plusové body pro knihu. Když jsem si přečetla, o čem vlastně je, musela jsem ji mít. Zatím se na ni ale teprve chystám.

Hanu od Aleny Mornštajnový jsem dostala k narozeninám a myslela jsem si, že jsem poslední, kdo ji ještě nečetl. Moji známí na Instagramu mě ale přesvědčili o opaku, takže jestli jste ji také ještě nečetli, rozhodně to co nejdřív napravte! Já ji přečetla během třech dnů.

Co říkáte na mé novinky? Čtete v létě taky víc a nebo na vás nemá roční období v tomto vliv?

V neposlední řadě sledujte můj blog přes GFC (v menu), jestli se vám tu líbí ♥  

Ahojte, 

když jsem psala minulé střípky, netušila jsem, jak si je oblíbíte. Proto jsem je vydala v sobotu, jen aby se na blogu do neděle něco dělo, než vyjde hlavní článek. To, že se střípky dostaly do nejoblíbenějších článků měsíce, mě upřímně dost překvapilo. Chtěla jsem je sice psát nezávisle na tom, jak moc si je oblíbíte, ale přiznám se, že jsem je chtěla vydávat třeba opět jen v sobotu před hlavním článkem. Pozornost, kterou na sebe strhly, mi to ale rozmluvila a rozhodla jsem se, že z nich také udělám hlavní článek. A tak přicházím s 10 písničkami, které poslouchám během srpna nejvíce. 

Lenny - Bones
O tom, že mám hodně ráda Lenny, jsem se vám svěřovala už u minulých střípků. Tento měsíc jsem od ní nejvíc poslouchala písničku Bones, jejíž videoklip byl natáčen na jeden záběr a je už z roku 2015. A v tý písničce prostě něco je!


Avicii - SOS
Tento měsíc jsem se koukla na dokument o Aviciim a musím říct, že dlouho mě něco nezaujalo tolik, jako právě tento snímek. Je v něm krásně ukázaná celá Aviciiho duše. To, jak byl ve skutečnosti hodně introvertní a každá show ho stresovala. Já už jsem ho teda poslouchala i před tím, než jsem se na dokument koukla. Po shlédnutí jsem ale hledala jeho další písně, které jsem do té doby neznala a nejvíc si mě získala tato.


Avicii - Waiting for love
Tuto Aviciiho pecku jsem poslouchala už pěkných pár let a pořád ji měla ráda. Trochu víc jsem se teď k ní ale vrátila. Tato je asi moje nejoblíbenější od něj.


UDG - Zvědavá
Už minule jsem psala, že poslední dobou hledám něco víc v písních od UDG. A vždycky tam i něco najdu. Pro tento měsíc mi k tomuto posloužila píseň zvědavá, kterou si teď prozpěvuji téměř pořád!


Hank - S tebou (feat. Jakub Děkan)
Toto je má nejoblíbenější píseň z Hankovo desky Oceán. Poslouchám ji vlastně od doby, kdy vydal tento videoklip. Když teď koukám, že to bylo už v listopadu, docela se divím. Myslela jsem, že je novější. No, tak tato píseň je se mnou už půl roku, panejo!


Paulie Garand - Past pt.3 (feat. Ben Cristovao)
Tuto píseň jsem poprvé slyšela na Majálesu v Praze a musím říct, že mě hned zaujala. Hrozně se mi líbí ta pravda v ní. Je to vlastně o tom, jak kvůli sociálním sítím zapomínáme žít v realitě.


Tomáš Klus - Anat
Tuto píseň mám hodně ráda už dlouho. Chvíli mi i trvalo, než jsem fakt pochopila, o čem je. Ono, když nevíte, kdo byla bohyně Anat a čeho byla bohyně, tak vám to asi hned nedojde. Každopádně teď už vím, že to byla bohyně, která chránila vojevůdce v bojích. Když jsem ji slyšela pak naživo, úplně mi bušilo srdce. Ono to takto z nahrávky neucítíte, ale ty bubny prostě úplně duněly a ze mě sebraly všechna slova. Při autogramiádě a focení jsem jen říkala Tomášovi, že toto bylo fakt dechberoucí!


Cela pro Klárku - Pan Chládek padá z nebe
Jestli vám někdy představím písničku, kterou zaručeně neznáte, bude to tato. Cela pro Klárku je strakonická punková skupina, ve které hraje můj spolužák z gymplu a tuto písničku napsali o tátovi dalšího mýho spolužáka z gymplu. A ten právě skáká s padákem. Ta písnička je sama o sobě neskutečně chytlavá a když je ještě takhle o lidech, které znáte, má to prostě kouzlo. A proto mi tu taky často hraje.


Witt Lowry - Into Your Arms
A vracíme se opět k zahraničním umělcům. Witta už poslouchám dlouho, tedy hlavně jeho Kindest Regards, které se sem časem také určitě dostanou. Poslední dobou mě ale nejvíc zaujal tento duet s Avou Max.


George Ezra - Hold my girl
Díky této písni jsem začala tohoto Brita poslouchat. Jo, má víc známějších hitů, než je toto, mě si ale získala právě tato písnička. Něčím. Miluji ji už hrozně dlouho.

Tak a to by bylo pro dnes vše. Znáte nějaké z těchto písniček? 


V neposlední řadě sledujte můj blog přes GFC (v menu), jestli se vám tu líbí ♥  

Ahojte,

když se mě někdo zeptal, kam bych se chtěla vydat, mou automatickou odpovědí bylo vždy, že bych chtěla vylézt na Ještěd. Má to ale pár ale. Ze Šumavy to tam není úplně nejblíž a tak jsem si tak nějak zvykla, že jakmile řeknu, že chci na Ještěd, vždy to skončí tak, že se stejně pojede na Boubín. A nebo někam poblíž aktuálnímu místu pobytu. Nedávno jsem ale opět automaticky odpověděla, že chci vylézt na Ještěd no a lezlo se na Ještěd. Jupí!

Já mám hrozně ráda celý Liberec a Ještěd je naprostá láska. Zamilovala jsem se do tohoto místa hned napoprvé, když jsem tam byla s rodiči někdy už na základní škole. Neptejte se mě proč. Já sama nevím, už kolikrát jsem dostala otázku, co na tom Liberci vidím, nikdy jsem na ni ale nedokázala racionálně odpovědět. Párkrát jsem nad tím i přemýšlela a snažila jsem se na něco přijít, ale nevedlo to k žádným výsledkům a tak jsem se prostě smířila, že mezi mnou a tím městem funguje nějaká chemie, kterou se nebudu pokoušet vysvětlovat. 

Samotný výšlap na Ještěd není úplně nepříjemný, ale trochu se u něj i zapotíte. Netrvá ani tak dlouho, jako když se snažíte v únoru na ledu vylézt na Sněžku bez sněžnic. Vlastně být místní, tak by to byla taková pěkná výzva v trhání osobních rekordů v rychlosti výstupu na vrchol. Jo, nejspíš by mě to po pár výstupech omrzelo a Ještěd se mi okoukal (to doufám, že ne!), ale stejně bych do toho šla. 

Věděli jste třeba, že část fasády vysílače je z dřevěného laminátu, plastových šroubů a speciálního navíjeného laminátového prutu? Když jsem to slyšela poprvé, nestačila jsem se divit nad genialitou a pokrokovostí této technologie. A hlavně díky tomuto může vysílač vypadat, tak jak vypadá. Je skrytý za fasádou, která nebrání jeho provozu. To by nebylo možné při použití kovů. Jo, dobře, už končím s těmi odbornými přednáškami! Heh. Jestli vás ale víc zajímá samotná architektura vysílače a jak je vlastně možné, že tak funguje, doporučuji komentovanou prohlídku s Adamem Gebrianem, kterou najdete zde. 

Dokonce jsem tentokrát viděla i budovu radnice bez nějaké šílené akce pod ní. Když jsem totiž byla v Liberci naposledy, zrovna se tam něco konalo a celé náměstí bylo zastavěné stánky a nebyla pořádně možnost se na radnici podívat. Teď to konečně vyšlo!

Já jsem vděčná, že jsem se mohla do Liberce a na Ještěd zase podívat, už tak nějak kuji pikle, kdy se tam opět vrátím a kdy opět zařadím odpověď "chci vylézt na Ještěd". Heh, ale aspoň takový rok bych mohla počkat, ne? 

Také jsem ráda, že si plním své plány a cíle pro toto léto, o kterých jsem vám psala tady a cestuji po Česku! A příště se podívám na místo, kde jsem ještě nebyla. Tedy snad. Pokud zase nepolezu na Ještěd!

Kam už jste se za toto léto podívali vy? 

Ahojte,

v minulých spotřebovancích jsem zmiňovala, že fotky na ně mám v počítači už několik měsíců a pořád jsem nedala článek dohromady. Z toho důvodu jsem zaplula do vlny, která mi říkala, že spotřebovance jsem psala nedávno, že ještě není nutné skákat do nových. Nedávno jsem se ale koukla do své krabice, ve které je schovávám a div mi nevyskočily oči z důlků. Krabice skoro přetékala a mně najednou došlo, kde se stala chyba. Takže dnes vám ukáži trochu víc vypotřebovaných produktů.

Po dlouhé době jsem vypotřebovala Skinfood od Weledy. Jedná se o hodně mastný krém vlastně tak nějak na všechno. Byl super, dokázal doopravdy vyživit. Nepoužívala jsem ho ale tak často, protože mi přišlo, že po jeho použití byl člověk mastný ještě následující den. Toto je i důvod, proč mi trvalo tak dlouho ho vypotřebovat.

Co jsem ale patlala ještě déle než Skinfood, byl krém od Zoelly, Wonder Hand. Ten se narozdíl od produktu Weledy vstřebával rychle, ale jestli jsem v něčem fakt špatná, tak je to používání krémů na ruce. Proto mi na nočním stolku ležel pěkně dlouho a nedokážete si představit tu radost, když jsem vymáčkla poslední zbytek produktu. Byl ale super, hezky voněl a vstřebával se rychle a i ruce vyživil. 

Dále jsem vypotřebovala svůj milovaný Carmex v tubičce s vůní třešní. Carmex naprosto miluji a je to ten nejlepší balzám na rty, který znám! Spolehlivě mi dokáže vyživit rty. 

Další krém na ruce, který se mi povedlo dopotřebovat, je tento vzorek od značky Spiritime. Krém byl medový a příjemný a díky malé velikosti i snadno vypotřebovatelný. 

Pleťový, výživný krém od La Roche Posay jsem měla hodně ráda. Měl hodně příjemnou texturu a příjemně se roztíral a rychle vstřebával. Rozhodně ho mohu doporučit!

Tělový olej od Havlíkovo přírodní apotéky jsem používala po koupeli. Vždy mi tělo příjemně vyživil a příjemně voněl a člověk pak ani nebyl mastný po zbytek dne. 

Pro pokračování ve čtení klikněte na:

Ahojte,

taky si vždycky říkáte, že není možné, jak ten rok rychle utekl? Hledáte ty okamžiky, které jste za ten rok zažili, ale ty se někde schovávají a přijde vám, že jste toho vlastně ani tolik nedělali, tak kde jsou? Já to takto mám pokaždé. 

Letos jsem toho ale stihla hodně! Zvládla jsem odstátnicovat a získat titul. To není málo. Stihla jsem procestovat Balkán. Z tohoto zážitku těžím doteď a byla to cesta, co mi dala snad nejvíc. Stihla jsem se zamilovat. A znovu zamilovat. Zas a zas. Do Osla, do Norska. Do sebe taky. Do pár šatů a blůzek. Do Prahy. Do dlouhých procházek, které nazývám procházkami, až když přesáhnou deset kilometrů. Zamilovala jsem se i do běhu. A znovu jsem se zamilovala. 

Můj 23. rok sice nezačínal nejlépe. Celý srpen a září jsem se vlastně neměla vůbec dobře. Byla jsem pesimistická a myslela jsem si, že to takto už bude navždy. Naprosto jsem odmítala některé myšlenky a to, že bych se vlastně měla být ráda. S návratem do Prahy toto naštěstí zmizelo. Začala jsem hodně chodit po městě a vždy mi to zlepšilo náladu. I tento týden jsem tam byla. Byla jsem unavená a bez nálady, ale tři hodinky volného času v Praze to zlepšily. 

Na to, jak špatně tento můj rok začal, pokračoval skvěle. Tento rok se mi v životě přihodilo pár změn, které tu ale rozebírat nechci. Jen chci říct, že tenhle rok byl vlastně skvělý!

Dnes začínám svůj 24. rok na této planetě. Jo, mám narozeniny. Nečekejte ode mě nějaké nadšené články o tom, jak mám super narozeninový den. Já ho nemám ráda. Už je to hrozně dlouho. Celý den jsem akorát nervózní z toho, že na mě někdo blízký zapomene. Mě to pak vždy mrzí. Proto by bylo lepší žádné narozeniny neslavit! No, kdyby to bylo čistě na mě, fakt je neslavím. Jsem vždycky akorát melancholická jako teď. Máte rádi své narozeniny?

Jediné, co mám na svých narozeninách ráda je to, když peču pro své přátele dort. Každý rok si říkám, že musí být o dost lepší, než minulý rok. Naštěstí se mi to daří držet! Letos jsem si říkala, že jsem si nasadila laťku až moc vysoko. Už někdy od jara jsem přemýšlela, jaký dort upeču. Nakonec jsem zvolila jedlé kytky a musím říct, že jsem z dortu měla radost a opět jsem měla pocit, že jsem laťku překonala. 

A ještě pro vás mám pár fotek k tomuto tématu. Dort na fotkách je ten, který jsem upekla. Když se mě mamka ptala, co bych letos chtěla k narozeninám, byla jsem výjimečně připravená a řekla jsem, že bych chtěla šaty na promoci, kterou budu mít v září. Jelikož se mi povedlo je sehnat hodně levně, řekla mi mamka, ať si vyberu ještě něco. Vzpomněla jsem si na to, jak na každou túru do přírody chodím ve svých teniskách na vše a přála jsem si nějaké boty na túry. Taky tak nesnášíte otázku, co chcete k narozeninám? Taky po dlouhém přemýšlení většinou dojdete k názoru, že vlastně nic nepotřebujete?

V neposlední řadě sledujte můj blog přes GFC (v menu), jestli se vám tu líbí ♥