Ahoj, když jsme se na toto léto domluvili na dovolené na Madeiře, skákala jsem skoro dva metry vysoko. Byly to už 4 roky, co jsem se naposledy koupala v moři. A vlastně mi to i dost chybělo. Z plánů na Madeiru nakonec sešlo, jelikož se letenky ukázaly jako nesmyslně drahé. Chtělo to plán B. A tím nakonec bylo Řecko. Byla jsem šťastná, že o moře nepřijdu a do Řecka jsem se taky chtěla podívat, protože jsem tam nikdy nebyla. A Madeira snad bude někdy jindy. 

Ukázalo se, že jet autobusem do Budapešti v den 7. závodu za posledních 6 dní nebyl náš nejlepší. Já jsem po cestě dost trpěla, protože jsem vůbec nemohla spát. Za a) neumím usnout na sedačce k uličce a jelikož spím míň nemám nárok za okýnko a za b) přede mnou seděl člověk, který nonstop chtěl pokládat svou sedačku a to teda bytostně nesnáším, protože pak se cítím utlačovaná a lehce klaustrofobicky. Dá se tomu zabránit, když se opřete o to sedadlo a nedovolíte mu si tu sedačku položit. Jste pak vzhůru celou noc. Ale v kombinaci těchto dvou bodů jsem byla neporazitelná! A z Budapešti nám už letělo letadlo přímo do Atén.

Veškerá únava způsobila to, že už se mi vlastně nechtělo nic dělat a nejradši bych jen spala. Řekli jsme si ale, že si skočíme ještě k moři, jen tak se na něj podívat. Na mapách to vypadalo fakt blízko. Bohužel co v Aténách vypadá na mapě blízko je od vás pravděpodobně vzdáleno 5 a více km, takže z našeho "jen si skočíme k moři" se stala desetikilometrová procházka. 

Po cestě jsme ale potkali tuto úchvatnou operu. Na její střeše je dokonce obří park! Jo, s touto budovou je fakt zábava.

Druhý den na nás čekala aténská klasika - Akropolis. Na Akropolis slibují nákup vstupenek online. Nenechte se ale uchlácholit a radši běžte do okýnka pěkně po staru. Má vstupenka přišla v pohodě, ale přitelova ne. Šla jsem to teda řešit k okýnku. Ze začátku byly paní u pokladem mega ochotné, zavolali na centrálu a řekly nám, ať chvíli počkáme. Nikdo nám ale neřekl, že chvíle je v řeckém pojetí 2 hodiny. Po dvou hodinách to nevypadalo, že se bude něco dít. (Mezitím jsme se snad 3x ptali u okénka, jak to vypadá) Já už byla otrávená, v mých očích jsme tam ztráceli čas a navíc jsme museli jet dál autobusem a ten nepočkal. Napsala jsem tedy na centrálu mail s tím, jaký mám problém a jestli mi do půl hodiny nepošlou novou vstupenku, tak ať mi už vrátí peníze, že nehodlám celý den sedět před a čekat. No a vstupenku jsme do 15 minut měli. Návštěvu jsem si ale tolik neužila, pořád jsem cítila hořkost z oné situace.

Po návštěvě Akropolisu jsme šli na autobus. Zase to podle mapy bylo za rohem, ale šli jsme 6 km. Autobus měl jet v 17:30, když jsme tam ale přišli a šli si koupit lístek, paní za pokladnou nám řekla, že jede už v pět. To nevadilo, alespoň jsme nemuseli tak dlouho čekat. Mělo nás to ale varovat, že informace, které jsou v Řecku na internetu, nemusí platit. 

Dojeli jsme do Nafplio, došli na ubytování a šli zpět do centra na večeři. Ochutnala jsem místní burger z mletého masa a s jogurtem. A musím říct, že to byla delikatesa!

Druhý den jsme se šli projít po Nafplio. Musím říct, že to městečko je naprosto k-o-u-z-e-l-n-é! Nemám teda moc fotek, ale má skvělou atmosféru. Je teda vidět, že je trochu turistické, to jo, ale má půvab. 

Došli jsme ke starému heliportu, těžko říct, jestli se ještě používá, a chtěli jsme jít kolem těch krásných kaktusů na vyhlídku. Já se o něj trochu otřela, takže jsem pak následující hodinu měla o zábavu postaráno, dostat totiž ty bodlinky z jeho plodů z kůže je věc nemožná. Nechápu, jak v těch místech mohou mít Řekové šmajchl kabinet, protože víc obalů od kondomů na jednom místě jsem ještě neviděla. Pravda, že moc lidí s rozumem mezi ty kaktusy neleze.

Byla sobota a my se z Nafplia chtěli dostat do Gialovy, kde jsme měli zabookované naprosto kouzelné ubytování. Jelikož ale byla sobota, tak nejezdily autobusy, to jsme ale bohužel zjistili až ve tři, kdy jsme se rozhodli, že je na čase jet z Nafplia. Autobus tam teda jezdil každý den kromě soboty. Zatím jsme nepropadali panice a řekli jsme si, že zkusíme stopovat. Teda přítel řekl, já byla propagátor cest autobusem, ale když to jím nešlo. Za 6 hodin jsme se dostali pouhých 20 km dál a z toho jsme jich tak 10 ušli. Děkujeme všem blogům, které psaly, že se v Řecku dá stopovat. Nedá. Tečka. Dopadlo to tak, že jsme museli dát 200 euro za taxi a byli jsme značně rozladěni. V 11 večer jsme ale konečně dorazili do nejkrásnějšího ubytování této dovolené!

Hned druhý den ráno, teda spíš dopoledne, jsme vyrazili na naprosto boží pláž. Cestou jsme si koupili místní pomeranče a ty teda byly výborné! Už jsem se jen těšila, až si trochu odpočineme, jelikož na nás čekaly 3 noci právě v Gialově. No a taky že jsme se hlavně váleli na pláži! Jmenuje se Voidokilia a všemi deseti doporučuji!

4 kilometry od Gialovy je i tento skvostný vodopád. Jako viděla jsem minulé léto asi tak miliardu krásných vodopádů v Norsku, ale žádný tam nebyl v něčem, co připomínalo tropický prales a barva té vody byla taky dokonalá! Toto je rozhodně další must see, jestli budete v těchto končinách. Vodopády se jmenují Kalamari waterfall.

Tady je ještě jeden pohled na Voidokilia pláž. No naprosto dokonalý, že? Tato fotka se dá pořídit ze zříceniny nad ní. Věřte mi ale, že nechcete podstupovat nic z toho, co vás čeká na cestě za jejím pořízením. Stáhněte si ji radši  z netu a nebo mi napište, já vám ji pošlu. Na zříceninu se dá dostat dvěma způsoby - od pláže, to se rovná lehkému horolezeckému výkonu. Zkrátka jestli vaší oblibou není někam šplhat, nebude se vám tato cesta líbit. Druhá je ale ještě horší. Proto jsme museli zkusit obě. Zřícenina není úplně nádherná a romantická. Je to domov pavouků větších, než žijou v Česku. A jsou tam všude. Všude. Staví pavučiny ze stromu na strom a hoví si na nich. Už tady jsem tušila, že je něco zle a chytala hysterák a skoro jsem se rozbrečela, když jsem viděla, že jsou všude kolem. Apelovala jsem na přítele, ať už proboha jdeme. Kdybych věděla do čeho, mileráda si znovu střihnu horolezecký výkon. Po cestě ze zříceniny byli pavouci všude. Tentokrát i nad hlavou. Byl to vlastně takovej tunel z pavučin a já byla šťastná, že je přítel o tolik větší než já a ty pavučiny mi vymetl. Nikdy jsem nebyla šťastnější, že jsem utekla z nějaké zříceniny. Nikdy. 

Z Gialovy jsme se přesunuli na dvě noci do Kalamaty - poučte se z našich chyb a toto nedělejte. Toto městečko nebylo moc hezké. A možná jsme z něj měli tak špatný pocit i kvůli tomu, že jsme zde netrefili ubytování a strávili dvě noci v pokoji, kde to příšerně smrdělo plísní a klimatizace byla tak hlučná a namířená přímo na postel, že jsme radši spali bez ní. Celé dva dny jsem plíseň hledala, ale nenašla. Byla dobře schovaná. Jak jsme pak byli šťastní, když jsme šli na bus do Atén! 

V Aténách jsme strávili ještě jednu noc a ráno jsme jeli rovnou na letiště. Opět jsme letěli přes Budapešť, tentokrát jsme tam naštěstí jen přestupovali a nemuseli jet autobusem. Díky za mě, že jsem to vymyslela takhle a nenechala to na příteli. Ten by zas vybral autobus!

Dovolená z článku vypadá, že jsme si ji vůbec neužili. Pravda, že když jsme řešili tyto situace, moc nadšení jsme nebyli. Když jsme ale měli klid a hlavně v Gialově, tak to bylo super. Jsme ale poučení, že v Řecku je lepší mít půjčené auto a nebo být na jednom místě. 

Jaké trápení jste zažili na dovolené vy?

Těším se u dalšího článku,