středa 5. září 2018

Co hledám za štěstí?


Ahojte,
tento článek možná ani nikdy nevyjde, ale poslední dobou nejsem v úplně nejlepší náladě. Pořád sama se sebou řeším proč a co se mi vlastně děje a co mám udělat pro to, abych se cítila lépe. Jsem věčně uzavřená v sobě a nejradši bych nikam nechodila a byla sama zalezlá v posteli. Nechci vůbec mluvit s lidmi. Nemám jim tak nějak co říct. Vlastně nechci říkat vůbec nic, nejradši bych byla jen zticha. Lidi tak nějak snáším jen když si s nimi píši přes mobil, protože to je vlastně mohu kdykoliv "vypnout".


Jak se tak snažím přicházet na to co dělat pro to, abych se cítila lépe, tak spíš jdu druhou cestou a pořád přicházím na to, co dělat nemám. Těch věcí, co nemám dělat, je tolik! Nevím, proč je pořád opakuji. Už jsem se spálila a stejně jsem to udělala znovu, protože jsem měla pocit, že tentokrát je to jiné. No nebylo. Nebyla v tom ani ta upřímnost, jen čistá touha po tom slepit kousky sebe samé v celek.

To štěstí se sakra dobře schovává. V jednom nezdaru. A hlavně v tom druhém. Nesnáším své důvěřivé já. Svou naivitu. Své nesebevědomí. Ty pocity, že já jsem ve všem nejhorší. Tu potřebu být v očích všech lidí v pohodě. Tu touhu, aby mě každý měl rád. Tu neschopnost občas říct "ne", když se mi fakt do něčeho nechce. Tu naivitu. Své pocity. Mou neschopnost jít si za tím, co chci já a ne za tím, o čem si myslím, že se ode mne očekává. A hlavně to, jak jsem jeden den přesvědčená o jedné věci a druhý den se probudím a mé názory jsou od základu jiné. Nesnáším i to, jak nedokážu okolí přiznat své pocity a radši dělám, že nic, že se nic neděje. 

Možná je to ale tak dobře, protože když se mě někdo zeptá, co mi je, nedokážu říct, že o tom mluvit nechci. Já o tom totiž mluvit chci. Jenže když o tom mluvím s nesprávnými lidmi, nedopadá to dobře. Proto s tím pořád otravuji své nejbližší přátele, kterým už určitě lezu krkem. Pořád mám potřebu to řešit. Pořád jsem jak na horské dráze, usmívám se. Jenže pak někdo řekne něco nevhodného nebo slyším písničku, která mi to vše připomíná a já jsem ve slzách a nechci vůbec nic. Plýtvám svými dny.

Musím se poučit. Lidi s vámi prostě neměli, nemají a nebudou mít ty nejlepší úmysly a je jen na vás, co jim dovolíte. A já jim nesmím dovolovat tolik.

A tak v sobě mám nezahojenou prázdnotu, kterou jsem svou snahou ji zaplnit akorát tak zvětšila...

Jestli to teď čtete, tak to znamená, že jsem se nakonec rozhodla se vám otevřít a svěřit vám své pocity, které se mi momentálně honí hlavou. (Ale musím se přiznat, že článek jsem před vydáním hodně proškrtala). Doufám, že nedovolujete lidem, aby s vámi takto manipulovali!

Ale ono to všechno bude zase dobrý! Horší dny tu přece sou kvůli tomu, abychom si těch lepších víc vážili. 

Na viděnou u dalšího článku,
Lenka

Sledujte můj Instagram - zde
Sledujte blog na Facebooku - zde
Přidejte se do giveaway skupiny - zde

V neposlední řadě sledujte můj blog přes GFC (v menu), jestli se vám tu líbí ♥

1 komentář:

  1. Občas mam takove stavy, že ani nevim, jestli jsem šťastná, smutná, naštvaná a tak...ale přece jenom věci se dějí proto, aby zase jiné přišly a všechno má svůj důvod a tak se jenom snažím nelámat si s tím hlavu aj když je to kolikrát dost těžké :/

    OdpovědětVymazat

Děkuji za komentáře <3