Road trip do Albánie - část II.

Ahojte, 

dnes pro vás mám druhou část vyprávění o road tripu do Albánie, kam jsem vyrazila se svými kamarády. No, nebudu to zdržovat, protože to bude zas dlouhé. Dnes se dočtete o tom, jestli stojí za navštívení Bělehrad, Sarajevo a Podgorica a zavedu vás do jednoho albánského hradu a kempu.

21. 8. 2018

               Ráno mě probudil hlas nějakého cizího muže, který řval „haló“. Než jsem se stihla pořádně probrat, bavil se s naštvaným srbským zemědělcem už někdo jiný z naší party. Dověděli jsem se od něj, že toto místo je „privat, no kempink“ a že máme odjet. A tak jsme si začali pomalu dělat snídani. Během té přijel další srbský velkostatkář a řekl nám vesměs to samé. Začali jsme balit stany, že tedy uposlechneme a odjedeme. Namířili jsme si to na Bělehrad.

               V Bělehradu jsme chvíli bloudili a „užívali“ si šílenost místní dopravní situace. Vlastně jsme se i ztratili a během bloudění jsme si vyzkoušeli, že přednost zprava nic neznamená a vždy jede ten, kdo je drzejší a míň se bojí. Když jsme zaparkovali a začali hledat parkovací automat, dověděli jsme se, že bychom museli mít srbskou SIM kartu, abychom vlastně mohli parkování zaplatit, jeli jsme přeparkovat do parkovacího domu, který nám poradili kravaťáci, kteří nerozuměli česky, ale anglicky. Na tom by nebylo ale nic divného, kdybychom se tam doteď nedorozumívali spíš česky. Zaparkovali jsme a vydali jsme se do města.

               Po chvíli jsme našli infocentrum, kde jsme se zeptali, co nemáme vynechat, máme-li na město dvě hodiny. Paní nás poslaly do parku, kde se měl ukrývat hrad a také do uličky plné restaurací. Vydali jsme se první do parku, kde jsme spatřili typický turistický vláček. Vlastně už ani nevím, kdo z nás to navrhl, ale nakonec jsme se smíchem, že jsme "zasraní" turisté, zasedli do vláčku a čekali jsme na svou jízdu, ze které jsme ještě dlouho umírali smíchy. Viděli jsme všechno, co jsme v tom zákoutí vidět mohli a vydali jsme se pěšky směr ulička s jídlem.

 Pro pokračování ve čtení klikněte na:

                 Najedli jsme se a od uličky s jídlem jsme už pomalu začali směřovat k autům, ale cestou jsme potkali českou ambasádu. Prohlédli jsme si poutací tabule na Karlštejn a na celou Českou republiku, zavzpomínali jsme si na domov a vyrazili jsme směr Bosna a Hercegovina.

               V Bosně jsme měli vytipované jedno místo, kde bychom to mohli zakempit. Když jsme na to místo příjeli, nestačili jsme se divit. Most, na kterém stálo jedno z aut, nevypadal zrovna dvakrát věrohodně, docela jsem se na něm bála a místo samotné vypadalo ještě mnohem hůř. Nebyl tam ani pořádně plácek na postavení stanu. Bylo ještě světlo a to znamenalo, že bylo ještě dost brzo oproti předešlým dnům. To jsme vždycky stavěli stany za tmy. Proto jsme se rozhodli, že nebudeme brát první místo, na které přijedeme, ale že pojedeme dál. Kluci našli něco, co vypadalo lákavěji a zrovna tam jsme se vydali.

               Když jsme přijeli do na první pohled dobře vypadajícího místa s velkým jezerem a místním občerstvením, byli jsme docela spokojení. Pan majitel nás tam dokonce nechal přespat. Šli jsme si projít místo a najít ideální místo na spaní. Při procházce jsme si začali všímat všude povalujících se odpadků. Nikdy jsem neviděla tolik odpadků pohromadě. Když tedy nemluvím o skládkách, ale o kempech, či jiných podobných místech, kde se shromažďují lidé. Když jsme ale přehlédli ty odpadky, místo bylo samo o sobě fakt nádherné. Postavili jsme stany, převlékli jsme se do plavek a vydali jsme se do jezera. 

               Později jsme se rozhodli okusit místní hospodu. Obsluhovali nás dva patnáctiletí kluci. Jeden ze Srbska a druhý z Albánie. V Bosně a Hercegovině. Ten večer byl celý mezinárodní. Kluci nám nalili velké panáky údajně ruské vodky, ke které, když jsem si čuchla, tak byl cítit jen líh. 

               Kluci po chvíli odešli s tím, ať prázdné flašky od piva hodíme na jednu hromadu odpadků. No, alespoň třídí, že jo, to se jim musí nechat. To bych upřímně nečekala. Chvíli jsme ještě popíjeli a pak jsme šli spát. Vlastně ani nevím, jestli někdo prázdné flašky od piva fakt šel vyhodit na hromadu odpadků a nebo to všem bylo tak proti kůži, že jsme to tam radši nechali na stole. 

22. 8. 2018

                Nastal den, kdy jsme měli vyzvednout kamarádku na bývalém vojenském letišti v Tuzle. Let z Berlína měl ale zpoždění a tak jsme v odpadkovém kempinku strávili celé odpoledne. Chvíli jsme se koupali, chvíli jsme nadávali na ztracený čas, ale hlavně jsme nadávali na neskutečné vedro, které se začalo dělat. Ale hlavně jsme proklínali místního psa Urga.

               Urgo měl asi tak stejný smysl pro pořádek jako veškeří lidé v „kempu“, který byl obehnán ostnatým plotem. Urgo měl svou toaletu. Smůla pro nás všechny, že zrovna v jezeře, kde jsme se koupali. A Urgo měl taky neskutečný smysl pro humor, když kamarádovi během noci přenesl jednu jeho Nike pantofly, na kterou byl obzvlášť háklivý. Kamarád vstal, nadával Urgovi do všech možných příšer, exkrementů a částí těla. Pantofle ale nakonec byla znovu nalezena.

               Po jedenácté hodině jsme se konečně s místem rozloučili. Nebudu zastírat, že jsme byli šťastní, že jedeme. Dalším zážitkem bylo místní letiště. Měli jsme strach, jak tam kamarádku objevíme, nakonec se to ale ukázalo, jako naprosto zbytečné, protože místní letiště mělo jeden „gate“ a všichni cestující, kteří přiletěli, procházeli právě jedním místem. Najít ji proto nebylo vůbec těžké. 

               Zastavili jsme na vyhlídce, u které byla i hodně místní bosenská restaurace. Zprvu jsme si chtěli jen vyfotit výhled na hory, pak jsme ale začali pociťovat hlad a rozhodli jsme se, že vyzkoušíme jejich místní pohostinství. Objednali jsme si pití, to vypadalo tak, že jste si došli k ledničce, vyndali jste si, co jste chtěli, ukázali to místní číšnici a odnesli jste si ho. Pivo jste si museli i sami otevřít. Kamarádce se pak chtělo na záchod. Vracela se se zvláštním pokřiveným úsměvem a začala říkat, že zde nemají toalety, ale turecké záchody, kterým začala říkat díra. To bylo poprvé, co jsme se setkali s dírou. Doufali jsme, že to bude naposledy, ale nebylo. To ale předbíhám. Všichni jsme se tomu začali smát.

               Rozhodli jsme se, že si objednáme skopové, které pán opékal před hospodou. Objednali jsme si jednu porci pro dva. Skopové bylo nakonec taky docela dobré. 

               Po tomto obědu jsme se už vydali směr Sarajevo, od kterého jsme možná měli přehnané očekávání a hlavně jsme chtěli pohledy. Sarajevo už na dopravu nebylo tak šílené jako Bělehrad. Kupodivu to tam fungovalo lépe než v Bělehradě. Našli jsme místa na parkování a vydali jsme se do města. Nevím, co jsem čekala. Možná jsem nevěděla, co si mám představit, rozhodně to ale nebylo to, co přišlo. V Sarajevu jsme potkali snad 4 obchodní domy. Když jsme ale chtěli vidět nějaké památky a nebo alespoň jejich náznaky, dopadli jsme špatně. Potkali jsme jeden kostel, který byl situován hned vedle dvou obchoďáků. Dále most, který navrhl Eiffel, když byl mladý, na kterém bylo srdce „I love Sarajevo“, u kterého se turisté fotili. Tak jsme si tam taky udělali fotku. To byl ale první a poslední náznak turistiky v tomto městě. Když jsme šli dál, viděli jsme i památku, ve které byla vybudována prodejna iPhonů. To nám totálně zazdilo všechny naše iluze a my jsme se vydali zpět k autům s tím, že alespoň najdeme nějaké ty pohledy, které jsme nakonec nenašli.

  

               Pohledy jsme nenašli. Objevili jsme ale aspoň rozstřílený dům, což nás zaujalo. Přesně takové věci jsme nejspíš chtěli v Sarajevu vidět, ale bosenští nechtěli mít Sarajevo turistické. Evidentně. Udělali z něj metropoli téměř bez kouzla. Jen budovy a obchoďáky. A taky hodně staré tramvaje, které vypadali, jako kdybyste svařili dvě české staré tramvaje dohromady.

               Sarajevo jsme tedy opouštěli zklamaní a ještě ke všemu bez pohledů! Vyjeli jsme směr Černá Hora, kam jsme přijížděli za tmy. V Černé Hoře se nesmí jen tak kempovat nadivoko a tak jsme hledali kemp. Hned u hranic byli tři. Neměli jsme pocit, že by byl problém se tu ubytovat. Vždyť v jednom ze tří kempů nás musí vzít. Nakonec se ale ukázalo, že kempy jsou vlastně jenom pro lidi, co tu jsou na raftu a ti ostatní mají smůlu. Bylo už docela pozdě, byla tma, my jsme byli unavení a chtěli jsme se už ubytovat a uvařit večeři. Měli jsme proto ve tvářích docela zoufalé výrazy, ale ani ty nám ze začátku vůbec nepomohly.

               Našli jsme další kemp pár kilometrů dál a rozhodli jsme se, že budeme hledat štěstí zase tam. Přijeli jsme na místo a vyrazili jsme k civilizaci. Kamarádka, jakožto naše mluvčí, jelikož ovládala nejlépe angličtinu, přišla k pánovi, který nás sledoval a řekla, že bychom se u něj chtěli ubytovat, že máme tři stany, ale že nemáme rezervaci. Pán se na ni koukal fakt nevěřícně a kroutil hlavou. Pak jsme z jeho popisu a cedulí pochopili, že nejsme v kempu, ale v pizzérii.

               Po nepovedeném pokusu rozbalit stany uprostřed restaurace jsme si sedli na silnici před pizzérku a přemýšleli jsme, co dál. Byli jsme už docela zoufalí. Normálně bychom rozbalili stany kdekoliv, ale tady za to hrozily velké pokuty. Po chvíli se k nám začalo blížit policejní auto a já jsem si říkala, že už nás mají a že je to v někde. Nasadili jsme zoufalé výrazy a šli jsme se ptát pana policajta, co teda máme dělat. Že nevíme, kde můžeme spát. Pan policajt se na nás koukal, jako kdybychom spadli z vesmíru a řekl, že přece můžeme spát tady. Tak ta louka, co vypadala jako ovocný sad někoho, byl fakt kemp!

               23. 8. 2018

               Ráno jsme se probudili a šli jsme prozkoumat místo našeho spánku. Co jsme ale viděli, když jsme sešli dolů k jezeru, bylo fakt krásné. Krásná průzračná voda a všude kolem nás skály. Přístup k vodě by sice hodnocení 10/10 dostal jen od jednoho z nás a to s jistou dávkou nadsázky, ale i tak jsem do vody okamžitě skočila, protože to bylo prostě úžasné. Ve vodě jsme nakonec strávili docela dost času. Nechali jsme si ožírat nohy rybičkami. Na Václaváku byste za to dali 700 a my jsme to měli zadarmo a ještě s nádherným výhledem na tmavé skály. V tu chvíli to bylo to nejlepší, co se mohlo stát. Byla jsem z toho krásného místa tak dojatá, že jsem mu dokonce odpustila i to, že jsem cestou k vody na kamenech spadla a narazila si zadek.

               Po koupání jsme konečně vylezli a posnídali jsme. Sbalili jsme si veškeré naše věci a chtěli jsme spatřit Podgoricu a konečně sehnat nějaký ten pohled. Asi jsme si od tohoto města slibovali něco víc než od Sarajeva. A možná to bylo právě kvůli Sarajevu. 

               Cestou do Podgorici jsme vzali stopaře. Snažili jsme se od něj zjistit systém parkování v Podgorice, zajímavá místa tam, čím se zde platí a plno dalších věcí. Pán ale nemluvil moc dobře anglicky a vlastně toho o Podgorice ani moc nevěděl. Byl to totiž Rus žijící v Černé Hoře. Když jsme se domlouvali s autem před námi vysílačkami, ptal se mě, jestli jsme nějaká organizace, či co jsme. Pán se nás asi docela bál.

               Podgorica už na první dojem nebyla město s nějakým velkým turistickým centrem. To jsme ale čekali. Když jsme vylezli z auta a posádka druhého auta nám řekla, že je tu vlastně jen jedna památka, už nás to ani moc nepřekvapilo. Šli jsme k ní. Nakonec v ní byla nějaká galerie, takže jsme se dovnitř moc necpali, jen jsme se od paní snažili zjistit, co tam je zajímavého. Informace, že toto je jediná pozoruhodnost ve městě už nás ani moc nerozhodila.

               Rozhodli jsme se, že se tady alespoň najíme a seženeme konečně nějaké ty pohledy. Před sebou jsme totiž měli už jenom Albánii, kde jsme neměli v plánu navštívit nějaké město, pak znovu Černou Horu, ale ne města a pak Chorvatsko. A tam jsme pohledy fakt kupovat nechtěli.

               Na mapě jsme našli poštu, do které jsme se po obědě i vydali. Pošta byla malá a byla zaběhlá asi tak stejně jako pošty v Česku. Nikdo nikam nepospíchal, téměř všechny propisky někdo ukradl a pohledů měli jen málo. 

               Pak už nás čekala jen cesta k autu a vydali jsme se do Albánie. Už na hranicích jsme viděli Albánce, kteří byli totálně zamilovaní do svých aut. Tmavý chlápci s knírky v Mercedesu. Přejeli jsme hranice a hned za nimi jsme se zastavili, abychom udělali nějaké ty fotky a domluvili se na další cestě. Řekli jsme si, že se prostě zajedeme podívat ještě trochu dál a tak jsme vyjeli. Cestou jsme si vyhlídli hrad, ke kterému jsme se vydali.

               Přijeli jsme k hradu a okamžitě začali fotit fotky. Fotky hradu, hor a taky společné fotky. Ať už s auty a nebo bez aut. Prostě jsme se chovali jako turisté. Od hor na nás šla velká bouřka, ale i tak jsme se rozhodli se jít podívat na hrad. Ten měl být otevřen do šesti hodin večer, ale my jsme tam přišli v sedm a stále na pokladně byli a za 5 euro nás i pustili dovnitř. V areálu hradu nebyly žádní ukazatelé a ani žádné cedule, že se něco nesmí. Chvíli jsme se rozkoukávali, pak jsme se šli seznámit s místním kozlem a želvami.

               Když nás místní fauna přestala bavit, dostali jsme nápad se jít fotit na hradbách. Různé skupinky a i jednotlivci lezli po hradbách a navzájem jsme se fotili. Pod hradbami byla velká propast, to ale Albánce nepřesvědčilo o tom, že by k hradbám měli dát alespoň cedule, že je vstup na vlastní nebezpečí, že hrozí pád z hradeb. Tak si tam po nich 7 Čechů vesele lezlo. 

               Bouřka se dál blížila a my jsme šli po hradbách směrem k albánské vlajce, kde jsme se samozřejmě museli všichni vyfotit, aby bylo poznat, že jsme fakt byli v Albánii. Zde i padlo rozhodnutí, že v této zemi i budeme spát, čehož jsem se ale docela bála. Nakonec se to ale ukázalo jako bezdůvodné obavy. Na plácku u vlajky bylo zábradlí, ovšem ne směrem z hradeb dolů do propasti, ale směrem z hradeb do prostoru hradu, což byla několikanásobně menší výška. Ale asi by nechtěli odklízet těla turistů.

               V této chvíli už byl dost silný vítr a tak jsme směřovali dál a dál až jsme opustili areál hradu. Cestou k autům jsme už ale běželi, protože se spustil neskutečný liják. Vyrazili jsme do kempu a jen co jsme sjeli z hory, na které byl ten hrad, tak déšť byl jinde. Do kempu jsme dojeli už za tmy. Usmlouvali jsme cenu o 5 euro a postavili stany. Převlékli jsme se do plavek a běželi jsme skočit do moře. Spali jsme totiž v kempu u moře. Pláž byla dokonce písečná, což mě překvapilo. 

                     Pak už jsme jen povečeřeli a usnuli.

O víkendu se můžete těšit na třetí a poslední část povídání o road tripu, ve které vám i shrnu své pocity z Albánie.

 Na viděnou u dalšího článku,

Lenka

Sledujte můj Instagram - zde

Sledujte blog na Facebooku - zde

Přidejte se do giveaway skupiny - zde

V neposlední řadě sledujte můj blog přes GFC (v menu), jestli se vám tu líbí ♥