Road trip do Albánie - část III.

Ahojte,
dnes přicházím s poslední částí článků o našem road tripu do Albánie. Dnes vám řeknu něco o Albánii, jak na mě působila za těch ani ne 24 hodin, co jsme tam strávili. Znovu se podíváme do Černé Hory a také se zastavíme v Dubrovníku.

24. 8. 2018

              

               Dopoledne jsem tak nějak strávila na pláži. Víceméně sama. Rozhodla jsem se, že už jsem nebyla na internetu týden a že svou očišťující kúru tímto ukončím. Zapla jsem wi-fi, tento kemp totiž nabízel signál, a připojila jsem se. Psala jsem kamarádovi do práce. Samozřejmě i s fotkami z moře. Jsem hold provokatér. Pak jsem své provokace povýšila z fotek na video šumícího moře u prázdné písečné pláže. No na omluvu jsem nakonec nasbírala mušle.

               Po snídani, která byla asi až někdy v jedenáct, jsme vyrazili zpět směr Černá Hora. Co nás ale na Albánii zaujalo hodně, byl jejich způsob ježdění v autech. Na to, jak je milovali, si nedělali moc velkou hlavu s tím, jak jezdí. Vždy jel ten, kdo se míň bál. Když jste se báli, tak jste nechali vystoupit spolujezdce a ten už vám místo udělal tak, že se postavil před auto, které jste potřebovali zastavit. Policajti řídili kruhové objezdy, ve skutečnosti na nich ale dělali větší zmatek, než aby něčemu pomohli. A města byla docela zacpaná, protože všichni přece museli jet auty. I jejich způsob ježdění na kruhovém objezdu jsme se začátku nemohli pochopit, pak jsme ale i řidiče naučili jezdit po nich po jejich. Když jste vjeli na kruhový objezd, museli jste dát blinkr doleva. Když jste chtěli kruháč opustit, vypli jste blinkr a vystřelili jste. Albánská a černohorské benzínky nebyly tak jednosměrné, jak nás učili v autoškole. Tady si s tím nikdo hlavu nelámal a prostě jste do nich najeli tak, jak jste potřebovali.

 Pro pokračování ve čtení klikněte na:

               Albánské vesnice vypadali přesně tak, jak byste po předchozím odstavci i čekali. Největší procentuální část obce tvořila myčka na auto, která se jmenovala Lavasz. Byly Special Lavasz. Profesionální myčka na auta až pro 4 auta, nalejskaná, profesionální cedule. Měli i stříšky. Pak byly Lavasz, které byly už starší, ale pořád vypadali jako Special Lavasz po nějakých desítkách let používání. A pak byly Lavasz, které si postavili lidé na svých zahradách. Přes jednoduchou ocelovou konstrukci přehodili plachtu a natáhli zahradní hadici. Dále byly v obcích benzínky. Buďto funkční a nebo opuštěné, ale bylo jich tam plno. Pak následovaly domy, které byly opuštěné a nebo dokonce nedostavěné. No a až po těchto domech byly domy, ve kterých skutečně někdo bydlel. Ale i tyto domy nebyly úplně dostavěné. Jižané rádi nechávají z domu trčet výztuž, aby bylo jednoduché dostavět další patro.

               Když jsme se blížili k hranicích, uvízli jsme ve frontě na ni. Byla dlouhá. Kolem silnice byly krámky, ve kterých se daly koupit pohledy (!), které jsme nemohli najít ve dvou velkoměstech. Vypli jsme motory aut a kluci je tlačili, abychom ušetřili, že jo. A udělali místním komedii, protože oni by nešli chvíli pěšky a už vůbec by netlačili auto, když v něm můžou jet. Takto jsme cestovali i kolem policajtům, ale úplně nás ignorovali. Naštěstí. Těsně před hranicemi jsme do aut naskákali a přejeli zpět do Černé Hory.

               Jeli jsme po pobřeží, kde jsme chtěli navštívit město Budva, které mělo být hezký. Potom, co jsme celý road trip trávili mimo civilizaci, jsem si představila hezké místní město. Nedošlo mi ale, že i sem někteří mohou jezdit na dovolenou a když jsme se pak doplácali do Budvy, nestačila jsem se divit. Jednalo se o typicky turistické město. Typicky turistické město s pláží, tržnicí a dokonce i kolotoči a s knihkupectvím, kde vesele přepisovali jména autorů. To uvidíte na fotce. Draze jsem se najedli a zklamaně jsme odjížděli. Tedy alespoň já.

               Měli jsme vytipovaný dva kempy, kde by přicházelo v úvahu spaní. Jak jsme ale byli v turistickém centru, vypadala tak i silnice. Byla totálně zacpaná. Trasu, kterou bychom jeli 3 minuty podle navigace, jsme nakonec jeli asi tak půl hodiny. Proto, když jsme dojeli do prvního kempu, po delší diskuzi jsme souhlasili i s vyšší cenou. Večer jsme strávili v kempové hospodě, kde jsme potkali české turisty, kteří nám dali tip na Černobyl.

25. 8. 2018

Ráno jsem se probudila někdy v půl osmé. Tedy. Letadlo mne probudilo. Kemp byl totiž hned pod letištěm a vzlétající letadla byla docela hlučná. Překvapivě. 

Mezitím se ostatní kromě jedné kamarádky nachystali, že se půjdou koupat. Mě se ale nějak nechtělo. Chtěla jsem si dát sprchu a v klidu si sbalit. Pak jsme si s kamarádkou vlezli na vyhlídku na moře s lehátky a vybalily jsme si snídani a u toho pozorovaly ostatní, jak se koupou. 

Chvíli jsme jen tak v klidu snídali, pak za námi ale přišel kamarád, že chce půjčit mou lékárničku, že si něco vrazil pod nehet. Vypadalo to, že to má pod celým nehtem a tak se snažil si to „odoperovat“, pak se o to snažila i kamarádka, po chvíli nám ale začalo být jasné, že se budeme muset vydat do nemocnice. Kamarád volal na pojišťovnu a tam mu doporučili nemocnici v Dubrovníku, kam jsme měli namířeno. Do té jsem se ale nepodívala, ale prý to byl dost zážitek. Nemocnice totiž byla zrovna v rekonstrukci, myslím. 

První auto se vydalo do té nemocnice a my 4 zbylí jsme se tedy vydali prozkoumat město. Došli jsme na work outové hřiště, kde jsme chvíli zkoušeli místní stroje. Chtěli jsme si sednout do nějaké klimatizované kavárničky, ale nemohli jsme ji najít a tak jsme se vydali směrem k historickému centru.

To se ale ukázalo býti úplně jiným směrem, než kde jsme nechali auto a tak se pro něj kamarád vrátil a zbytek jsme šli dál. Po chvíli se před námi objevilo naše auto. Našli jsme pak parkovací dům, kde jsme auto nechali a čekali na druhou část výpravy. Pak jsme se i sešli s druhou částí výpravy, která v nemocnici moc nepořídila. Kamarádovi řekli jen to, že to bude dobré.

Šli jsme si sehnat nějaké jídlo. Útočiště nám poskytl místní fast food a taky kousek asfaltového plácku ve stínu, kam jsme si sedli, protože prostě nebylo kam jinam. 

Pak jsme se zvedli a šli jsme prozkoumat uličky starého Dubrovníka. Ty tedy byly kouzelné! Potkali jsme tam dokonce i svatbu. Zrovna fotili nevěstu a ženicha po obřadu, když jsme na ně narazili. Neslušně dlouho jsme je zkoumali a šli jsme dál. Centrum se nám moc líbilo, ale chtěli jsme na závěr road tripu zažít něco speciálního a tak jsme si vymysleli, že půjdeme na banán. Hledali jsme ho docela dlouho. Banán byl ale moc nebezpečný a Chorvati na něm nechtěli už turisty vozit.

No objednali jsme si UFO. Bylo to na stejný způsob jako banán, ale trochu bezpečnější. Nikdo z nás s tím ale nepočítal, když jsme vyráželi na procházku po městě, a tak jsme na sobě neměli plavky. Šli jsme tedy na UFO v oblečení do města. UFO bylo úžasné, byli jsme z toho šíleně unesení a mysleli jsme si, že lepší závěr road tripu být nemůže. 

Pak jsme se už vydali k autu s tím, že pojedeme. No, došli jsme do parkovacího domu, zaplatili 1400 za parkování za obě aut, to je tak, když si dopředu nepřečtete, za jakou cenu se tak v parkovacím domě hned vedle historického centra parkuje. Vyjeli jsme směr Záhřeb. Chtěli jsme se co nejvíce přiblížit hranicím se Slovinskem, abychom to pak neměli tak daleko. Museli jsme totiž být do večera doma. 

Celou dobu jsme před sebou viděli bouřku. Do té jsme někdy ve dvě ráno i vjeli a nikdy jsem nezažila větší. Auta na dálnici zastavovala u krajnice, nedalo se jet dál ani hodně pomalým tempem. Všude kolem nás byly blesky a byly slyšet hromy. Byla jsem neskutečně ráda, že už se bouřky nebojím. Jenže zateklo do druhého auta, takže bylo jasné, že dál už nepojedeme. Sjeli jsme a našli parkoviště někde u restaurace, kde jsme se rozhodli spát v autech. Pršelo a nemělo cenu stavět stany.

26. 8. 2018

Po 4 hodinách spánku jsme se vydali zpět na cestu, druhé auto vyschlo a bylo v pohodě. Neptejte se mě na detaily, těmto věcem moc nerozumím. Chorvatsko jsme už proletěli rychle a zastavila nás až zácpa na hranicích, kterou jsme ale víceméně díky Wazu objeli. A co jsme neobjeli, tak to jsme nevychovaně předjeli. 

Pak už jsme ale jen jeli a jeli a jeli směr Česká republika…

S čím se vám ale musím svěřit je to, co jsem cítila po tom, co jsem si po těchto 10 dnech lehla do své postele. Vždycky jsem si myslela, že má postel je docela tvrdá, ale když jsem do ní padla po road tripu, přišla mi tak nechutně měkká, že jsem nemohla ani usnout... :D 

Celý tento road trip jsem si neuskutečně užila. Bylo to velké vykročení z komfortní zóny, ale jelikož mám hodně ráda dlouhé cesty v autě, tak to byl nezapomenutelný týden a je mi jasné, že na to budu vzpomínat ještě hodně dlouho. A taky doufám, že se příští rok vypravíme znovu. 

Jeli jste taky někdy na nějaký road trip?

 Na viděnou u dalšího článku,

Lenka

Sledujte můj Instagram - zde

Sledujte blog na Facebooku - zde

Přidejte se do giveaway skupiny - zde

V neposlední řadě sledujte můj blog přes GFC (v menu), jestli se vám tu líbí ♥