Ten o mém druhém závodě, prvním virtuálním

Ahoj,

já slibuji, že už nebudu z každého závodu tak rozjařená, že bych o něm psala další a další článek, ale o tomto vám ještě napsat chci. Teda, jestli budu závodit jednou ročně, možná to pro mě bude tak neobvyklá věc, že o tom budu psát zas a zas, ale uvidíme. Nic neplánuji a ani nic nezavrhuji. Nechám to prostě plynout. 

V pátek, 8. 5., jsem se probudila a šla jsem na facebook, kde na mě vykoukla událost k Běhu Osvobození od spolku Rozběháme Česko. Vůbec jsem neměla v plánu tento den jít běhat, ale najednou jsem si řekla, že vlastně nevidím jediný důvod, proč do toho nejít a že to můžu udělat hned za chvíli. Zaregistrovala jsem se a za dvě hodiny jsem byla připravená na startu své obvyklé tratě. 

Jak už jsem napsala, rozhodla jsem se běžet svou klasickou trať. Byla jsem si vědoma toho, že je dost kopcovitá a že se tímto stavím do dost nevýhodné pozice, ale poslední měsíc jsem stejně měla takovou běžeckou krizi, že mým cílem bylo těch 5 km vůbec doběhnout a pak jsem se i zasnila a rozhodla jsem se, že bude super to doběhnout pod půl hodinu. Což by normálně nebyl nejmenší problém, kdyby ale nebyla ta krize.

Rozběhla jsem se a už ten kopec, který mám na prvním kilometru, jsem odběhla o půl minuty na kilometr rychleji než normálně. To mě asi nakoplo a pořádně jsem se do toho opřela. Druhý kilometr uběhl hodně rychle a já už se blížila ke křižovatce, za kterou bylo auto zapadlé ve škarpě. Dost očividně zapomnělo zatočit. Než jsem se dostala na křižovatku, tři další auta projela a ani jedno vůbec nezpomalilo, aby se přesvědčilo, že v tom nabouraném není nikdo zraněný. Měla jsem ale smůlu a když jsem přibíhala ke křižovatce, musela jsem zastavit, protože jelo další auto. Koukala jsem na směrovku, jestli mě ovlivní jeho směr a nebo ne. Pán se na mě podíval, jak na něj koukám a tu směrovku prostě nedal. A když jel tak, že mě neomezí, byla jsem fakt naštvaná, že mi kazí čas. Nakoukla jsem do nabouraného auta, zjistila jsem, že je prázdné a běžela dál. Nenechala jsem se zdržením odradit a mákla jsem si.

Těch 5 kilometrů uběhlo rychle, zaběhla jsem je za 28:02, 5:36 min/km. Nebýt pána, který neví, k čemu jsou v autě směrovky (Bože, jak já tohle nesnáším!), byla bych tak o půl minuty rychlejší a tak o 30 míst lepší. A jestli mám pokračovat v "kdyby", tak kdybych si zvolila rovinatou trať, mohla bych dokonce zaběhnout svůj osobák na 5 km vůbec! 

No, nebudu ale brečet, byla jsem po tomto svém výkonu šťastná jak nikdy. Dokonce více než po svém prvním závodě. Nakonec jsem doběhla 198 z 1273. 

Co na silnicích nesnášíte vy? 

Těším se na vás u dalšího článku,
Lenka

Sledujte můj Instagram - zde

Sledujte blog na Facebooku - zde

Přidejte se do giveaway skupiny - zde

V neposlední řadě sledujte můj blog přes GFC (v menu), jestli se vám tu líbí ♥