Ahojte,
dnes přicházím s článkem, ve kterém Vám sdělím, na co mám fakt smůlu poslední dobou. No spíš pokaždé, když se mnou přítel nejede. Když tyto dny usedám do autobusu, je to katastrofa. Vždycky si vedle mne koupí místenku nějaký smraďoch nebo si prostě přisedne a nebo sedí za mnou a hrozně funí. No, přítele za to už začínám nesnášet a Vám povím, kolikrát a co jsem si už musela vytrpět. :D
1.
Jela jsem po vánočních prázdninách do Prahy na poslední týden zkoušky. Měla jsem koupenou místenku, nastupuji do busu a říkám řidiči číslo mé sedačky a kód. Když to doříkám, tak mne řidič upozorňuje, že vedle mne sedí pán, který hrozně smrdí a ať si raději sednu za něj. Tak jsem se ho ptala, jestli je za ním teda volno, tak řekl, že neví. No, radši jsem si za něj sedla, lepší být vyhozená někým s místenkou, než sedět vedle toho smraďocha. Celou cestu jsem se tedy modlila, aby mne někdo nevyhodil. Nakonec nikdo. Takže tato cesta byla celkem v pohodě.
2.
Tentokrát smraďoch neseděl vedle mne, ale za mnou. Nevím, jak tam seděl, ale hrozně funěl na okno a bylo to cítit až ke mne. Já jinak celou cestu vydržím koukat z okna a jen tak pozorovat mizející krajinku. Ale teď jsem měla na výběr buďto koukat z okna a čichat ten smrad z jeho úst a nebo koukat do sedačky přede mnou a čichat jen menší odvar z toho. Sice jsem se nudila, ale prozkoumala jsem veškerý vzor na té sedačce.
3.
Nastupovala jsem do autobusu a hledala jsem své místo u okýnka. Na vedlejším místě seděl nějaký pán a pospával, tak jsem na něj promluvila, jestli se mi neuhne, že mám vedle něj místo. Tak on se velice neochotně zvedl a pustil mne. Jakmile jsem si dosedla a on se vrátil na své původní místo, ucítila jsem ho. Byl to brutus a v tu chvíli jsem se začala urputně modlit, aby nejel až do Prahy a nesnášet sebe samu za to, že jsem si radši nenašla nějaké volné místo bez místenky a neušetřila svůj žaludek od nutných kotrmelců. Smrděl po ňákým levným víně a cigaretách, takový ten klasický zápach, určitě ho znáte. No, naštěstí někdo mé modlitby vyslyšel a pán po 20 minutách vystoupil. Okamžitě jsem si začala přát, aby si vedle mne nesedl nějaký jiný smraďoch, už v tuto chvíli jsem tušila, jaké na ně mám "štěstí."
4.
Nasedla jsem si v klidu do autobusu a už to vypadalo, že budu celou cestu sama. Jenže pak jsem zajeli do vesnice (městečka?), který úplně nesnáším, protože není úplně na cestě a vždycky to hrozně zdržuje tu cestu. Řidič zastavil, nikde nikdo. Chvíli čekal, najednou se odněkud přihnal takový mírně při těle chlapík v modré bundě. Vypadal na studenta. Já jsem okamžitě zabořila oči z okýnka a dělala, že o něm nevím. Celkově si lidé ke mne hrozně rádi sedají, vždycky jsem si myslela, že je to tím, že na ně vždycky koukám, když nastupují. Tento chlapík si samozřejmě musel sednout ke mne, nevím, proč mne ti lidé tak milují. Jo, on vypadal v pohodě, dokud si nesedl a nebyl z něj cítit smrad jak co. Přirovnala bych to ke spáleným cornflakův s cigaretami dohromady. Fuj. To ještě ale nebylo nejhorší. Sundal si bundu, rozhodil ji přes mne. Bylo mu úplně jedno, že tam sedím, tak jsem mu ji odhodila směrem k němu. Začal si číst, kašlal, smrděl a roztahoval se. Jeho postava se na jednu sedačku nemohla vejít a tak si vymyslel, že využije i kousek mého životního prostoru. Takže se roztáhl a začel do mne strkat rukou. O tom, že mi šlápnul na nohu, když usedal, radši ani nemluvím. Měl jsem toho plné zuby, úplně nesnáším, když mi někdo omezuje můj životní prostor a takhle se mne dotýká. Když je to teda cizí člověk. A to ani nemusí smrdět. U tohohle mi to vyloženě lezlo na nervy a začala se projevovat moje mírná misantropie. Když otáčel stánku knížky, rychle jsem se posunula do místa, které patřilo mne a on to nechápal a donutila jsem ho, aby vystrčil svůj zadek trochu do uličky místo mé sedačky. Na chvíli to pochopil. Jen na chvíli. Byla jsem tak šťastná, když jsme dojeli a já mohla vystoupit z busu na čerstvý vzduch!
Lidé, prosím Vás, nelezte do busu, když jste se týden nemyli a nekuřte těsně před jízdou, je to UTRPENÍ pro všechny ostatní! Díky.
Vaše
snapchat: lenulkaaa
