Ahoj, v jednom z minulých článků jsem vám psala o tom, že si tento rok plním své sny z bucket listu. A první bod už mám odškrtnut! Já tu ten úvod nebudu protahovat a jdeme rovnou na to.
Jako první jsem se zaměřila na takovou menší výzvu pro mě - strávit den s naprosto neznámými lidmi. Už před Vánocemi jsem si pohrávala s myšlenkou, že jestli bude někdy během ledna nebo února Jedu na výkon CAMP, tak si tento bod z bucket listu splním právě tam. Měla jsem tak trochu štěstí v neštěstí, neboť camp pro začátečnice padl zrovna na den, kdy se konal ples ČVUT a kam jsem měla jít. Rozhodla jsem se nakonec pro to, že stihnu obě akce.
Než jsem šla na camp, tak jsem se snažila o tom moc nepřemýšlet. Bylo mi jasné, že kdybych na to začala ve velkém myslet, budu v extrémním stresu ze všech těch lidí, protože jsem dost introvert a něco takového pro mě nebylo ani vykročení z komfortní zóny jako spíš vyskočení z ní. Myslela jsem si, že se samotným cvičením nebudu mít zas tak velké problémy, tak toho jsem se nebála. Až na místě se ukázalo, že toho jsem se měla bát víc než lidí.
Celkově byla na campu hrozně dobrá a podporující se atmosféra. Holky neměly problém si navzájem pochválit zadky či vlasy a celkově panovala přátelská atmosféra, takže jsem se nakonec cítila dost dobře i mezi úplně neznámými lidmi. Tímto jsem dost překvapila sama sebe. Asi za to mohlo i to, že jsme byly všechny tak podobně nastavené.
Jako první jsme se učily vzpírat. To mi přišlo ještě v pohodě, protože člověk byl odpočinutý a trénovaly jsme to ze začátku s něčím, co vypadalo jako násada na koště. Takže to nebylo vůbec těžké. Při přechodu na osu jsem se ze začátku docela zděsila, ale nakonec jsem těch 15 kg nad hlavu dostala.
To, že mé běhání a ani mé domácí cvičení mi nedalo dostatečný základ pro cross fit trénink, jsem pochopila hned na začátku HIIT tréninku od Sáry. V tento čas už byly mé ruce úplně rosolovité a nedokázala jsem pořádně cvičit. I tak to ale byl masakr a když skončil, byla jsem úplně propocená a jsem se čuměla, co Sára zvládne.
Poslední challenge s Luckou už jsem vůbec nedávala. Hlavně ruce řekly, že už posilovat nechtějí. Něco jsem ze sebe ještě vymáčkla, ale velké výkony to už nebyly.
Na neděli jsem si naplánovala den v posteli, tušila jsem, že mě bude všechno bolet. To, co přišlo, jsem ale nečekala. V neděli jsem téměř nemohla vylézt z postele, jak mě bolely svaly. V pondělí jsem se sotva sunula. V úterý už jsem zvládla dojít do práce, ale začínaly mě víc bolet ruce. Tento článek píšu ve čtvrtek, nohy mě už nebolí, dokonce jsem dnes byla i běhat. Ruce pořád cítím, ale u je můžu zvednout na hlavu. A jestli mě břicho nebolelo? Bolelo. Ale přes tu bolest rukou a nohou jsem to nevnímala.
Celkově tento zážitek hodnotím hodně kladně a alespoň vím, že jsem docela máslíčko, co se týče silového tréninku, heh.
Všechny fotky pořídit tým Jedu na výkon, používám je s jejich svolením.
Mějte se hezky a uvidíme se u dalšího článku,
Lenka