Ahoj, přesně před týdnem jsem přijela ze své vysněné dovolené. Byla jsem na 14 dní na roadtripu po Norsku, o čemž vám určitě napíšu. Ještě ale nemám zpracované všechny fotky a na mém srdéčku je jedna věc, která mě trápí o trochu víc. Tak můj návrat na blog bude takový "smutnější", než jsem původně chtěla, ale cítím, že se opět potřebuji vypsat.
Začala jsem si na sobě všímat faktu, že už vlastně žádnému místu neříkám doma. U rodičů je to u rodičů, ale nemám tu takový ten svůj klid, který je pro mou definici domova důležitý. Nemám tu ani takovou svobodu. Jeden by řekl, že je super, když vám někdo uvaří oběd, ale já jsem si hrozně zvykla jíst jen jídla, která mám ráda a vždycky mě zaskočí, jaký to je pocit, když před sebe dostanete jídlo, které nemáte rádi. Já a moji rodiče máme dost jiný pohled na stravování. A v tenhle moment se začínám cítit hodně nepříjemně. A jako na návštěvě, kde je vám blbý říct, že tohle jíst nebudete.
O mém bydlení v Praze tu už padlo také plno slov. Ať už room tour, zvelebování pokoje, tak ale i hledání nového bydlení. I přes to, že jsem se nakonec rozhodla nehledat bydlení dál kvůli finanční situaci, nepřestala jsem o tom snít. Je ale hodně drahé bydlet v Praze v jednom člověku a já si to nemohu dovolit. Teda mohu, ale chci mít i nějaké peníze vedle a ne dát celou výplatu za byt a jídlo, chápeme se.
Ve spolubydlení se ale vůbec necítím dobře. Jsem člověk, který miluje svůj klid a tam rozhodně není, i když mám na spolubydlící celkem štěstí. Není tam žádný potížista. Ale když vás pak vyvádí z klidu i to, že někdo přijde na byt a rozsvítí, je to těžké. Na mou obranu ale, to světlo je hodně silné a já mám prosklené dveře, takže to okamžitě rozsvítí i u mě v pokoji a když spím, ta mě to budí. Už kolikrát jsem si říkala, že to sklo prostě zadělám a nebudu tohle muset řešit, ale můj pokoj je to jediné, co tu chodbu s s kuchyní v jednom aspoň trochu osvětluje, bez toho by tam byla pořád neskutečná tma.
Zrovna v pondělí jsem sprintovala na byt, abych tam byla první a mohla si vyprat. V neděli se zas budu modlit o to, aby byla volná kuchyně a já si mohla uvařit. A tyhle věci pak přispívají k tomu, že jdu na byt a sem spíš ve stresu z toho, jestli to tam bude v klidu a nebo se zas budu ve velkém přizpůsobovat. A tohle prostě není má definice toho, abych se tam cítila jako doma. Chci se tam těšit a ne se úmyslně vracet k večeru, abych měla klid.
Cítili jste se tak někdy podobně?
Těším se u dalšího článku,
Lenka